Článek
... Inu, to máte tak. Zhruba tři týdny nazpět jsme na škole měli HAVÁRII. V jednom místě na školním pozemku, kousek pod zemí, praskla trubka, která vede odněkud někam, a z trubky začala vytékat voda. Jen tak zastavit se to nedalo.
Protože se jednalo o akutní havárii, přijel odkudsi pohotovostní bagr, ten vyházel čtyři kubíky zeminy, přijeli vodaři, ti opravili trubku, aby voda už netekla, a pak holt jak bagr, tak i vodaři zase odjeli. Možná na další štaci, možná že domů na oběd, kdo ví.
Na pozemku nám zbyla jáma, ve které se skvěla ta modrá, čerstvě opravená trubka, a kousek vedle jámy dvě velké kupky hlíny, tedy ty vyházené čtyři kubíky. Jenomže - tenhle stav už není havárie, voda už neuniká, a tak už se nikdy žádný bagr nevrátil, aby hlínu zase zaházel zpátky.
A tak to holt zbylo na dědečka domovníka. Vzal jsem si na sebe montérky, rolák, super pevné boty, vybavil jsem se krumpáčem, lopatou a termoskou s horkým kafem, a vydal jsem se zahazovat tu trubku.
Celé dopoledne seděl v bezpečné vzdálenosti ode mně (tedy takových 20 metrů) zajíc. Díval se na mně docela zvědavě, v očích otázku, co že to tady ten chlap proboha dělá, ale marná sláva, vlastní lopatičku neměl, a tak ho ani nenapadlo jít pomáhat.
Zhruba po dvou hodinách se alespoň polovina z té vyházené hlíny vrátila zase zpátky do jámy. V hlíně lezly dešťovky, pěkně tučné a vypasené, a asi jim nebylo moc po chuti, že jsem jim přeházel jejich obydlí. Utřel jsem si čelo, a sedl si na blízký kámen, abych si odpočinul a dal si to kafíčko z termosky.
Jenomže kde se vzal, tu se vzal - černý drozd mi na ten výkop zavítal. Nejdřív se jen tak procházel, a po očku sledoval, jestli snad ty dešťovky nejsou moje. Když jsem se k nim nehlásil, stoupl si drozdík doprostřed jámy, a pustil se do hodování. Jednu dešťovku jako předkrm, druhou místo polívky, třetí jako hlavní chod. Znovu se podíval na mně, a zobáčkem naznačil, ať si jdu taky vzít. Zavrtěl jsem hlavou. Ke kafi se mi dešťovka nehodila, a navíc, za chvíli budu mít oběd u nás ve škole.
Když drozd pochopil, že mu ty dešťovky nechám všechny, rozletěl se k blízkým stromům, a pěkně nahlas zatrylkoval. Inu, zval svoje známé na hostinu. Ti se nenechali pobízet, a tak netrvalo dlouho, a na výkopu už seděli hned čtyři drozdíci. A všichni baštili o sto šest.
Rád jsem jim popřál dobrou chuť. A protože mi tam trochu té hlíny zbylo ještě i na zítra, myslím, že jim „navařím“ ještě jednou.
Tož tak…
