Ráj na zemi je v Řecku. Je to ostrov. A jmenuje se Lefkáda

Lefkádu jsem poprvé objevil před více než pětadvaceti lety. Měli jsme tehdy rodinnou kamarádku, Řekyni, která žila trvale v Česku a každé léto si pravidelně brávala od svého zaměstnavatele tři měsíce neplaceného volna, aby se mohla vrátit domů a pracovat jako průvodkyně cestovky právě na Lefkádě. Takže, když jsme jednou řešili, kam že se podíváme na dovolenou, navrhla nám, ať prostě jedeme s ní.

Je pravda, že se nám tehdy věnovala asi více než ostatním turistům, ale ukázala nám z ostrova snad všechno. Přiznávám, že pro mě bylo velmi jednoduché se do tohoto kousku světa zamilovat, a od té doby tam jezdívám, nikoliv sice každý rok, ale více méně pravidelně. A často snívám o tom, že až jednou půjdu do důchodu, dožiju svůj život právě tady. Ostatně životní náklady pro trvale bydlící jsou zde velmi podobné nákladům v ČR a sociální pojišťovna mi můj (budoucí) důchod zašle na jakýkoliv účet v EU.

A smyslem tohoto článku bude vzbudit ve vás alespoň jiskřičku zájmu o tento ostrov, pokud ho tedy ještě neznáte, a dát Vám možný tip na opravdu nádhernou letní dovolenou.

Lefkada je ostrov v Jónském moři na západním okraji Řecka. Je zhruba 30 kilometrů dlouhý a 15 kilometrů široký, což je právě tak akorát na to, abyste ho dokázali objet a procestovat za jednu, řekněme čtrnáctidenní dovolenou. Přestože píšu „ostrov“, není třeba sem cestovat lodí, protože Lefkáda je tak blízko od pevniny, že je s ní spojená otáčecím mostem. Ten se dá normálně projet autem, jen přibližně 1× za hodinu se na pár minut otočí, aby umožnil proplutí lodím z blízké maríny. A to je zase pro nás suchozemce tak zajímavý pohled, že se rádi zastavíme a budeme se kochat.

Dostanete se sem buď letadlem, nejbližší maličké letiště se jmenuje Actio Préveza airport, leží ještě na pevnině a je od Lefkády vzdálené asi 20 minut cesty autem nebo autobusem. Přímý let trvá přibližně dvě hodiny. V letní sezóně sem z Prahy i z Brna létají charterové lety cestovních kanceláří, jinak přímá linka z ČR zatím neexistuje a je nutno to vzít s přestupem obvykle přes Athény. Nebo využít přímou linku společnosti Ryanair z letiště z Vídně nebo z Budapešti.

Nebo je možné jet i vlastním autem, cesta z Prahy je dlouhá cca 2.000 kilometrů a já osobně nejraději jezdívám přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko (beru to po pobřeží, je to mnohem hezčí cesta než po dálnici), Černou Horu (tady si dávám obvykle v Novém Hercegu nebo v Sutomore minimálně jednodenní přestávku na cestě tam i zpátky, jsem už u moře, už také dovolenkuji a odpočívám), Albánii a Řecko. Výhodou vlastního auta je, že ho pak máte k dispozici na celou dobu pobytu, a auto na Lefkádě opravdu využijete, pokud tedy nechcete celou dovolenou „jen“ proležet na nejbližší pláži u hotelu all inclusive.

Další možnost je dojet autem do italské Ancony (což je z Prahy „jen“ 1.100 kilometrů), a potom se nalodit na trajekt do řecké Igoumenitsy (cesta na trajektu trvá kolem 19 hodin), a odtud pokračovat autem na Lefkadu (zbývá už jen cca 70 kilometrů).

Pokud pojedete na Lefkádu vůbec poprvé, doporučuji zvolit si pro pobyt jednu z následujících destinací; buď Nydri (vhodné pro seniory nebo rodiny s dětmi - je tu klidné moře, minimální vlny, startují odtud prakticky všechny lodní výlety, spousta restaurací, atrakcí, bohatý noční život, autem se dostanete kamkoliv po celé Lefkádě maximálně do hodiny), Vassiliki (vhodné především pro surfaře pro příhodný vítr a vlny, také pro ty kdo rádi šnorchlují - blízká pláž Mikros Gialos) nebo Agios Nikitas (původně rybářská vesnička, dnes malé, ale velmi živé turistické centrum, vhodné především pro akčnější turisty - jsou tu velké vlny, pláž přímo v centru, a také blízkost nádherných pláží - např. Mylos, Kathisma, Porto Katsiki, Perighiali). Při dalším pobytu pak můžete široce experimentovat a ubytovat se tam, kde se vám líbilo, v úvahu připadá např. hlavní město Lefkatas nebo vesničky Nikiana, Sivota (tady jsou bezvadné rybí restaurace), Karya (vyrábí se tu nádherné, ručně tkané koberce), Englouvi (historická kamenná horská vesnička, dost daleko od moře).

No a teď už jen pár jednotlivostí a detailů, pokud budete mít v diskusi zájem, rád napíšu ještě i další podrobnosti.

Pan George si neřekne jinak, než Ola Kala, což řecky znamená „všechno dobré“. Je to šoumen, bývalý cirkusový umělec a artista, který ovšem přestal vystupovat v cirkusu a otevřel si v Nydri jednu z nejlepších taveren, které tu můžete najít. Jmenuje se Saranda.

To, že nevystupuje v cirkusu, ale neznamená, že své původní řemeslo pověsil na hřebík, naopak, hosty jím stále ještě baví. Všem českým holkám říká zásadně „ahoj miláčku“, několikrát za večer vám česky popřeje „hezké velikonoce“ nebo „veselé vánoce“ a když zrovna neroznáší jídlo nebo neláká hosty, klidně mezi stoly žongluje na jednokolce se sklenicí vody nebo s citronem.

Na té fotce zrovna přijímá objednávku. To obvykle udělá na stole buď stojku, nebo se takto vodorovně pověsí a ptá se, co si dáte. Celou objednávku si vyslechne, vše si vzorně zapamatuje a potom vyrazí do kuchyně dát příslušné pokyny.

S Ola Kalou se známe dlouho, už od roku 2002. Jen tak - pro ilustraci jeho paměti; když jsem se naposledy objevil v jeho restauraci, zaostřil, přemýšlel necelých pět vteřin a vrhl se ke mně s nadšeným: „Kaliméra Víťa, já su tikanis, kamaráde, jak se máš ?“ A to jsme se, prosím, předtím viděli asi tři roky zpátky, kdy jsem tu navíc byl s úplně jinými lidmi než teď, a jeho podnikem denně projde jistě nejmíň 300 lidí. A nabídl nám nejlepší stůl a osobně se nám věnoval … no dojalo mě to, co Vám mám povídat.

Klášter Moni Faneromenis je nejvýznamnějším náboženským centrem Lefkády a určitě stojí za samostatný výlet autem právě sem.

Nachází se ve Frini, kousek nad hlavním městem ostrova, a byl postaven v roce 1634 na místě bývalého chrámu zasvěceného Artemis, řecké bohyni lovu. Klášter byl mnohokrát přestavován a rekonstruován, například v benátské době (cca 18. století) a také ve druhé polovině století devatenáctého.

Dnes v něm jednak stále žijí praktikující pravoslavní mnichové, je tu ovšem také muzeum vzácných byzantských ikon, starých rukopisů a evangelia. Turisty je místo vyhledávané pro svou krásu, pro kouzelné výhledy do okolí a kvůli „svíčkám plnícím přání“, o kterých píšu hned níže.

Tohle jsou „svíčky plnící přání“. V klášteře si vezmete jednu z nachystaných svíček, zapálíte ji a pečlivě umístíte do vyhlédnutého místa v písku.

Celou dobu přitom intenzivně myslíte na své největší a nejdůležitější tajné přání, které byste chtěli od života vyplnit. Případným splněním svého přání nesmíte ovšem nikomu ublížit a nikdy a za žádných okolností nesmíte nahlas vyslovit nebo komukoliv svěřit, co jste si přáli, jinak by se Vám přání nesplnilo. A pak už jen musíte nechat Boha, já raději používám výraz „vesmírnou inteligenci“, aby Vám podle svého uvážení trochu pomohla. Funguje to, na mou duši, že jo.

Jedno své, samozřejmě děsně tajné, přání jsem tady, jak vidíte, svíčkám svěřil i já. Ale protože fakt chci, aby se mi splnilo, neprozradím Vám ho ani na mučidlech.

Druhou možnou cestou je, že tu na papír napíšete jména svých blízkých, jimž byste od mnichů kláštera přál(a) požehnání. Mniši si pak večer papírky rozeberou a osoby na nich uvedené poctivě zahrnou do svých každodenních modliteb.

Když vám svíčka přání splní, je pak slušné (nikoliv povinné) vyjádřit také klášteru svou úctu. Vrátíte se sem a buď klášteru darujete nějakou vhodnou sumu podle svého uvážení, nebo - pro ty chudší - necháte kováře vyrobit tenoučkou plechovou destičku ve tvaru vašeho přání, tu předáte klášteru a ona se objeví vystavená v jedné z několika obrovských, k tomu určených skříní. Když jste si například přáli, aby se vám uzdravila už dlouho bolavá noha, bude mít plíšek tvar lidské nohy. Těch skříní s plíšky je tu minimálně pět, a věřte mi, že jsou všechny úplně narvané.

To si takhle jeden den na dovolené vstanete nezvykle brzy, například už v osm ráno. A vyrazíte autem na řeckou pevninu, do necelých 100 kilometrů vzdáleného romantického a barevného městečka Parga.

O Parze se traduje, že tu žádný dům nemá přesně stejnou barvu, jako kterýkoliv jiný. A je tu krásné moře a starobylý hrad na vrcholu světa a spousta různých obchůdků se suvenýry. A také taverny a v nich mnoho dobrých mňamek, jako je paputsaki, suvlaki, suzulakia, choriatiky, musaka a já nevím, co všechno ještě.

Při svých cestách po Lefkádě asi nemůžete minout Porto Katsiki, která je (podle různých zdrojů) v katalogu UNESCO zanesená jako čtvrtá až osmá nejkrásnější pláž světa.

Přiznávám, že jsem nikdy nepátral po tom, kolikátá že je tedy doopravdy, ale kdykoliv jsem se tu koupal, měl jsem neodbytný pocit, že jsem zrovna v ráji.

Strašně rád jsem vyslyšel heslo „Staňte se na jeden den kapitánem“ a pro své blízké jsem si tady půjčil malý a rychlý motorový člun.

Ze všeho nejdřív jsme vyrazili na mys Geni a potom i dál, okolo ostrovů Madouri, Skorpidi a Skorpios, který kdysi patříval řeckému rejdaři a miliardáři Aristotelu Onasissovi. Ten už ovšem nežije, ostrov zdědila jeho vnučka Athina, které přitom všichni Řekové fandili, aby splnila celkem náročné podmínky stanovené v dědečkově závěti.

Své posádce jsem o Aristotelu Onasissovi moc rád vyprávěl, Athina ovšem žije ve Švýcarsku, o ostrov neměla až tak veliký zájem a prodala jej i se všemi stavbami a s posádkou pohádkově bohaté dceři jednoho ruského ropného magnáta.

Ostrov Skorpios, dříve alespoň částečně přístupný, tak dnes hlídá ruská soukromá ochranka a je zakázáno se k němu přibližovat na méně než 40 metrů, což mi bylo, upřímně, doopravdy strašně moc líto.

A tak jsme se místo na pověstných plážičkách ostrova Skorpios, o kterých znám nejednu legendu, museli vykoupat až na nedalekém Meganissi, kde jsou ovšem neméně čisté a neméně krásné pláže, naštěstí ještě pod řeckou správou.

A když už Vás tady lákám na Řecko, sluší se připomenout, že Řeci se na Vás budou MNOHEM víc usmívat a udělají Vám, co Vám na očích uvidí, když se budete snažit říct jim alespoň několik málo slůvek jejich jazykem.

Klidně si to vyzkoušejte, běžte po ulici a pozdravte někoho třeba „Good morning“, nebo „Bonjour“. Odpoví Vám, to jo, to skoro vždycky. Ale pak se usmějte na dalšího Řeka, třeba na dědečka, který sedí a popíjí své nekonečné frappé někde ve stínu na balkónku do ulice, a pozdravte hezky nahlas: „Kaliméra !“ Rozdíl v chování uvidíte sami.

Pár nejzákladnějších slovíček jsem pro Vás vybral na tuhle fotku.