Článek
Večer jsme se sešli s Gitkou doma, oba celkem pěkně utahaní a hladoví. Ovšem - nechtělo se nám jít nic nakupovat, beztak je poslední den před výplatou, a tak nějak jsme se shodli, že doma „v podstatě“ nic není.
Jenže - to bych se zase nenajedl, že jo. A hladové Gitky by mi bylo taky líto.
A tak jsem vyrazil na bojový průzkum do kuchyně, slušně pozdravil a rozhlédl se. „Dobrý den, spížko, dobrý den, ledničko, dobrý den, naše šuplátko na potraviny. Copak mi dáte dobrého pro dva starší a hodné lidi k večeři?“
Spížka mi dala balíček italských těstovin - Ravioli se žampionovou náplní, šuplátko na potraviny vykouzlilo sýrovou omáčku v prášku z Vitany a lednička přidala čtyři vajíčka a půl krabice moc dobrého mlíčka. Sporák se pochlubil, že na něm ještě stojí pánvička s použitelným olejem od oběda, na kterém jsme si předtím smažili hermelíny.
Mnoo - a s tím už se dalo něco dělat, že jo? Tož jsem se dal do kuchtění, a za chvíli už byly v kuchyni dva talířky, na každém z nich dvě volská oka, jako příloha ravioli se žampiony a to celé přelité sýrovou omáčkou z mlíčka a prášku, do které jsem přidal pro chuť špetku sušeného česneku a jedno dobroučké řecké koření.
Čáry máry fuk, večeře pro dva byla hotová během deseti minut. Slušně jsem poděkoval spížce, ledničce, šuplátku i sporáku, a Gitce jsem to servíroval jako „Prototyp číslo 264“, nazvaný „co prázdný dům dal“.
Neuvěříte, kamarádi, ale bylo to nakonec fakt moc dobré. Docela určitě nás to zasytilo. Jenom přesně zopakovat se to už asi nedá.
Jo, a fotka je jen ilustrační, z mého dřívějšího vaření. Dnes jsem se jaksi obešel i bez světel fotoaparátů …
Jak už jsem říkal, děda Víťa občas i vaří. Ale ne moc často.
