Článek
Ach jo … tož včera jsme si, vážení čtenáři, zajeli s mojí ženou Gitkou do Vídně. A dva zážitky vám tu musím popovídat. Než jsme dojeli z Bratislavy do Vídně, měli jsme oba celkem obstojný hlad. A jak tak jedeme Vídní a já sleduju spíš docela hustý provoz a navigaci, Gitka se dívá z okna auta a volá - „Jééé, hele, Schnitzel House !!! Mňamimky mňam, tam by mohli mít dobré řízečky, takové ty šťavnaté a dobře propečené…“
Tak nejdříve o té řízkárně…
Inu, pochopil jsem, že moje drahá choť má chuť na řízek, dupnul jsem na brzdy, a podařilo se mi zastavit na parkovišti jen asi 60 metrů za tou budovou.
Vrátili jsme se dovnitř, a nastal menší problém - německy z nás dvou neumí nikdo, jediný zde obsluhující byl Vietnamec, který na angličtinu nereagoval, a německy uměl asi tak stejně, jako někteří Vietnamci u nás umí česky. Na druhou stranu jsem ale zase předpokládal, že když je to „řízkárna“, nebude sortiment nijak zvlášť obsáhlý a náročný. Navíc jídla tam byly nad pultem i vyfocené.
Tož koukám na ty obrázky, nepopírám, že celkem hladově, a „plynnou němčinou“ objednávám : „Bite cvaj gróse Víener šnicel“, no a protože jsme s Gitkou dva, tak na nás ještě ukazuju, a opakuju „cvaj“.
„Pomés fritéz, salád ?“ ptá se mně. No to je přece jasný bramborový salát, no ne ? A tak suverénně přiobjednávám „ja, cvaj pomés fritéz salát, ja, ja.“.
No a jdeme si sednout ke stolu, kam si ještě neseme objednané limonády, a čekáme. Při objednávce říkal něco jako „funf minut“, takže asi pět minut, že jo. No z pěti minut bylo čtvrt hodinky, ale mezitím jsme si akorát tak vyladili chuť na řízky. A obsluha už nás volá k pultu.
To, co jsem viděl, mi ale vyrazilo dech.
Dostáváme dva talíře velké jak kola od povozu. Na každém z nich jsou dva vídeňské řízky plochou srovnatelné s brněnským letištěm, pořádná kupa hranolků a dvakrát dobře půl kila bramborového salátu je na dvou talířích zvlášť, protože se to na ty původní už nevešlo.
A zkušený číšník se culí : „cvaj krát cvaj šnicél, to jsou víér šnicél, cvaj krát pomés fritéz (aha, to byly samostatné hranolky) und cvaj krát saláád (jo tak, to byl ten bramborový salát) und cvaj limóóóó.“ Ťuky ťuk na kase - jen za „57,90 Eúúr“.
Tož jsem si v rychlém občerstvení objednal za grandhotelovou cenu hromadu proviantu pro menší armádu. Ach jo…
No - nesnědli jsme s Gitkou ani jeden. Ve Vídni u stolu jsme se oba vysloveně přecpali, hromadu řízků jsme si ještě dovezli i domů, a tady jsme se z toho pěkně navečeřeli všichni tři, i s naší dcerkou.
Tož tak , vážení čtenáři.
A teď vám ještě něco napíšu o těch vánočních trzích.
Vánoční trhy ve Vídni
Vymyslel jsem si totiž, já bláhový, že v rámci předvánoční romantiky pozvu svou Gitku do Vídně, na tamní vyhlášené předvánoční trhy. Původní zámysl byl, že se projdeme kolem nějakých těch nazdobených stánků, ochutnáme punč nebo medovinku, zaposloucháme se do koled a koupíme si poslední vánoční dárečky. Budeme se přitom držet za ruku, a vychutnávat prostě jenom to, že jsme spolu. Realita však byla trošku jiná - a to o poznání drsnější.
Nejdříve jsme se oba obrovsky přecpali řízků, viz výše. A pak jsme zamířili do Rathausstraße, kterou nám jedna slečna znalá místních poměrů doporučila jako ideální místo, odkud na vánoční trhy vystartovat. Je pravda, že nás upozornila, že tam „asi bude trochu víc lidí“.
To, co jsem viděl, překonalo mé představy dnes už podruhé. Nejprve jsem kroužil kolem skoro půl hodiny, než jsem našel jedno jediné volné parkovací místečko, kam se naše miniauto vůbec vešlo. Vánoční trhy u vídeňské radnice, to je asi 300 stánků a asi 2.000.000 nakupujících. Lidé si šlapou na nohy, strkají se, překážejí si, hustota stojících osob na chodníku se dá porovnávat s hustotou lidí ve vagónu tokijského metra v té největší špičce.
Sortiment ve stáncích je trapně stejný - vánoční ozdoby, cukrářské výrobky, keramika, a punč, a to pořád dokola. Výjimečně ještě nějaký ten stánek s koženými kabelkami nebo s řezbářskou dílnou. Když se protlačíte k prvním šesti - osmi stánkům, viděli jste reprezentativní přehled všeho, co trhy nabízejí, a dál už nemusíte ani chodit, vážně. Ceny jsou ovšem na úrovni butiků z pražské Pařížské ulice, možná ještě o kousíček vyšší. Vánoční punč je za 6 Eur, k tomu si ale ještě za 4 Eura kupujete kelímek, tedy takový hrneček se spoustou německých nápisů, který si potom můžete nechat, nebo ho vrátit. Hezky zdobená koule na vánoční stromeček stojí od 10 do 20 Eur, mrňavá pánská taška na doklady je za 40 Eur.
O tom, že bych s Gitkou v klidu procházel kolem stánečků, a že bychom se přitom snad mohli držet za ruce, to doopravdy nebylo. Nechal jsem Gitušku jít dopředu, aby si razila cestu a sama si mohla vybírat, kam se podívá, a já sám jsem se srdnatě cpal za ní, když mou největší starostí přitom bylo, abych ji (probůh) snad neztratil z dohledu.
U každého stánku s libovolným občerstvením je fronta minimálně 30 lidí, což vás v kombinaci se žaludkem plným řízků spolehlivě odradí od chutě si cokoliv dát. U všech stánků ostatních je dav lidí, kteří jeden jak druhý nechápou uváděné ceny, a nevěřícně si je prohlížejí s podezřením, že prodavač nejspíš špatně napsal desetinnou čárku.
Přes všechno výše uvedené dokázala má Gitka chodit mezi stánečky celé dvě hodiny. Když byl na jednom místě takový plácek, kde se lidé fotili u obrovské umělé svíčky, bylo tam najednou asi 100 fotografů a asi 200 jejich rodinných příslušníků, kteří všichni toužili po snímku z jednoho a toho samého místa, takže na fotku Gitky jsem měl asi tak půl vteřiny, a to mi do záběru ještě lezla Japonka z jedné a Maďarka z druhé strany. Čas na zaostření a kompozici obrázku? Nenechte se vysmát…
Po dvou hodinách jsme účast na vánočních trzích svorně vzdali. Když ale chodíte dvě hodiny v zimě po parku, přece jen se vám potom asi chce na WC, že jo ? Tady bylo jedno jediné, taková mobilní buňka s několika kabinkami, společná pro muže i ženy, a před ní fronta odhadem asi tak na hodinu a půl. A všichni svorně se kroutili a přešlapovali. Inu, utekli jsme i odsud a „nějak“ zařídili i tohle, no.
Ta slečna, znalá místních poměrů, nás ještě poslala na Karlplatz, kde prý jsou podobné, ale menší trhy, které se neinzerují v cestovních kancelářích, kam chodí převážně jen Rakušané, a kde by prý „mohlo být trošku volněji“. Tak vyťukávám Karlplatz do navigace a vyrážím vstříc dalšímu obrovskému zklamání.
Na parkování máme relativní štěstí, po třech minutách „kroužení“ zachytávám auto, kde maminka právě skládá do auta své dítě a několik narvaných nákupních tašek a evidentně chce odjíždět. Než to vše naskládá do auta, trvá to další asi tři minuty. Celou tu dobu stojím „na blikačkách“ hezky za ní, a blokuji svým autem Rakušákům jeden jízdní pruh. Nevím proč, ale zdají se být trošku nervózní a nevrlí.
Trhy jsou v krátkosti úplně stejné, jako ty předtím. Stánků o něco méně, nakupujících stejně, sortiment podobný. Kelímky na punč jsou tu ale zelené, předtím měly červenou barvu. Častými nakupujícími jsou muslimské skupinky - vousatý muž a žena (nebo většinou více žen) kolem něj s bílým šátkem kolem celé hlavy a se zahalenými vlasy. Tolik najednou jsem jich viděl naposled ve svých 16 letech, kdy jsem byl s rodiči na měsíc v Libyi.
Celým tržištěm se rozléhá hlasitá monotónní hudba, na jednom místě totiž dva tibetští mniši (nebo snad pastevci) hrají na cosi, co je podobné slovenským fujarám, jen je to mnohem delší, tlustší, dřevěné, a na konci umístěné v mosazném stojanu. První dvě minuty to i se zájmem poslouchám, po hodině mně to už ale leze silně na nervy. Jednoduše několik málo stále stejných tónů, opakovaných furt dokola. Mniši však zjevně mají velké plíce, s dechem vystačí a přestat jen tak nehodlají.
A tak odcházíme, aniž bychom cokoliv koupili. Když se vymotávám z parkoviště, stojí za mnou další auto jen tak „na blikačkách“, a čeká, až konečně nastartuji a odjedu pryč. Proč asi?
Závěrem dobrá rada zdarma, vážení čtenáři. Pokud vás někdy napadne, že by si vaše přítelkyně, partnerka nebo manželka zasloužila vyvézt do Vídně na vánoční trhy, nafackujte si sami sobě doma a nejezděte nikam. Ušetříte čas, benzín, nervy a spoustu peněz. Doopravdy.
