Článek
Tož po dlouhém pracovním vypětí jsme oba s Gitkou uznali, že už by to zase chtělo vyrazit si spolu někam na pořádný výlet. A kdo mě jen trochu zná, ví, že když řeknu „výlet“, začne mi v uších znít středomořská hudba, na jazyku už cítím pokrmy jako je kebab a musaka, chřípí nasává prosolený vzduch od moře a před očima tancuje slovíčko Mediterranean, no prostě Středomoří.
Bohužel - pohled do peněženky nám říkal, že zrovna moc vyskakovat si touhle dobou nemůžeme, a ani stav bankovního konta k tomu právě nebyl nijak moc nakloněn.
Co teď? Inu - zkusíme jet jenom na pár dní, jenom někam blízko, levně a úsporně, ale oddychnout si je potřeba.
Google mapa mi hlásí, že nejbližší teplé moře od nás je na rozhraní Slovinska a Itálie, konkrétně celkem maličká vesnička Cerej, případně okolní sídla Koper, Izola, Portorož, Piran… Například z Brna je to jen 615 kilometrů, tam a zpět tedy potřebujeme tankovat 2× plnou nádrž auta (no, něco najezdíme na místě, počítal jsem tedy se třemi nádržemi), plus desetidenní dálniční známku pro Rakousko (11,50 Eura) a týdenní dálniční známka pro Slovinsko (16,- Eur).
A tak jsem skoro dvě hoďky prohledával servery jako Booking a AirBnb. Vzhledem na rozpočet jsem vyloučil městečko Piran, to je turisty velmi známé, velmi obsazované, a ceny jsou tam z celého okolí dlouhodobě nejvyšší. Naopak - třeba malou vesničku Cerej turisti z Česka a Slovenska skoro neznají, ceny jsou tu o dost levnější a do Piraně si můžeme kdykoliv zajet na výlet (z Cereje jen 32 km autem).
Nakonec jsem našel ubytování v soukromí u hostitelky Maji. Celé horní patro tohoto domu (80 m2) na tři dny nám nabídla za necelé dva tisíce korun. A ten dům je jen osm set metrů od moře! Bylo rozhodnuto …
Ubytování v Cereji - v přízemí bydlí hostitelská rodina, horní patro domu si lze pronajmout.
.... a už za dva dny Gitka nabalila nepředstavitelnou a nepochopitelnou hromadu zavazadel, já jsem ji stejně nepředstavitelně a nepochopitelně dokázal složit do kufru našeho miniautíčka, a Fordka časně ráno začala poslušně polykat první kilometry po rakouské dálnici. Samo, že jsme zastavovali na kešky na dálničních odpočívadlech, a musím říct, že po takových třech hodinách za volantem má obyčejný plátek sekané a sklenička coly v bufetu u benzínky chuť pomalu jak mana nebeská.
Cesta má 615 kilometrů, z toho 85% jedete po dálnici. I s delšími přestávkami na pumpách se to dá udělat za 7 hodin. Když vyjedete v sedm ráno, jste ve dvě odpoledne pohodlně na místě.
A jak jsem psal, ve dvě odpoledne se před námi objevil cíl naší cesty, tedy slovinská vesnička Cerej. Hurá!
Cožpak o to, ubytování jsme našli jen podle fotky domu velmi snadno, tak veliký Cerej zase není. Hostitelka Maja ale volala, že je v práci a bude doma až navečer, ale že by nás měl ubytovat její tatínek, který prý je doma. A tak jsme našli zvonek a zvonili a zvonili, ale nikdo neotevíral.
Kolem domu se pohyboval nějaký muž v montérkách a se štaflemi, volali jsme i na něj, přišel se za námi podívat k brance, naskočila ovšem jazyková bariéra - muž uměl slovinsky a italsky, já nabízím češtinu, slovenštinu, angličtinu a ruštinu, moje Gitka k tomu ještě maďarštinu, ovšem úplně společnou řeč jsme spolu nenašli.
O tom, že by měl někoho ubytovávat, pán nevěděl. Opakoval nám velmi špatnou angličtinou „I am Elektrician“, což jsme tedy pochopili tak, že se jedná o řemeslníka, zřejmě elektrikáře, který je majitelem domu najatý, aby tam něco opravoval. A tak jsme si sedli do auta, a zajeli se ještě na pár hodin podívat do italské Muggie, konec konců, bylo to jen 800 metrů.
Hranice mezi Slovinskem a Itálií.
Je to neuvěřitelné, ale i takhle může vypadat státní hranice mezi dvěma státy. To si prostě jdete ulicí, nebo spíš uličkou, vedle vás je slovinský domek, pak dopravní značka s evropskými hvězdami, a za ní už italská Muggia. Vzpomínáte ještě, především vy starší, mého věku, na těžké ocelové závory, ploty, celní a pasovou kontrolu, psy, vojáky … no nebyli jsme doopravdy blbí?
Později odpoledne nám už volala Maja, mluvící perfektně anglicky, že je doma a že můžeme přijet. Celkem se divila, že jsme se neubytovali hned, když přece tatínek byl doma…
Při našem společném rozhovoru vyšlo najevo, že muž, se kterým jsme mluvili, nebyl žádný elektrikář. Ono „Elektrician“ bylo tatínkovo příjmení, a kdybychom byli jen trošku našli společnou řeč, jistě by nás býval byl do domku pustil. No nic, při večeři jsme se tomu všichni s chutí zasmáli.
Vynosili jsme všechny ty tašky do našeho apartmánu a rozhlédli se z terasy, kterou jsme měli pro sebe na celý pobyt k dispozici. Vepředu je moje Gitka, která mne dnes už čtrnáctý rok úspěšně dělá tím nejšťastnějším chlapem na světě, za ní je už mořská hladina milovaného středozemního moře a ještě o kousek dál italský přístav Terst - Trieste. To vše dohromady dává tušit, že jsem se ocitl zase v jednom z rájů na zemi.
Výhled z terasy našeho dočasného ubytování. Klid a pohoda, nejbližší moře 800 metrů.
Gitka si hned vyfotila kuchyni. Sice jsme tu toho moc nenavařili, snad jenom snídaně a pár kafíček, ale představte si samy sebe, hospodyňky, jak by vás bavilo se otáčet u sporáku s výhledem na moře v zrcadle, a s vůní pinií, která se do nitra domu dere kdykoliv jen trošičku na chvíli pootevřete okno.
Navečer jsme vyrazili ještě jednou na procházku a na průzkum italské Muggie, malého, ale významného městečka bývalé Benátské republiky (Serenissima Repubblica di San Marco). Všechno se tu točí kolem historie, kolem moře, kolem maličkých pizzerií.
Tak třeba i tady v Muggii bych mohl hned a z fleku bydlet. Pravda, neumím italsky, se svým „e pericoloso sporgersi“, známým ze starých oken vagónů českých drah bych tu asi dlouho nevydržel, ale jak jsem zjistil, dobří lidé kdekoliv na světě se prostě domluví. Prostě jsem používal svou cestovní směs angličtiny, češtiny, slovenštiny, ruštiny, řečtiny, italštiny, doplnil jsem to místy pantomimou a kousky mezinárodně srozumitelné znakové řeči, a nebylo člověka, se kterým bychom si během našeho výletu neporozuměli. Prostě když se chce…
Muggia večerní
Druhý den jsme vyrazili s Gitkou společně do slovinského Koperu, ale pravda, tady jsme se rozdělili. Zatímco ona dala přednost nakupování v místních obchůdcích, já vyrazil k moři za loděmi, slanou vodou a za keškami.
Odpoledne, nebo spíš večer, jsme vyrazili i o pár kilometrů dál do Piraně. A tady nás nejprve uchvátil místní hrad, je více než pravděpodobné, že ta věž kdysi měla všechny čtyři zdi, a sloužila k obraně před nájezdy pirátů, ale tvar, vzhled i určení objektů se holt časem mění. Dnes je to turistické lákadlo, jedna ze čtyř zdí už prostě není potřeba, a tak se strhne, a efektně se to nasvítí … a pak se mi podaří to v noci takhle pro vás vyfotit.
Hrad ve slovinském Pirani.
V opravdu pozdní večer jsme se vrátili na pokoj do svého dočasného bytu. A znovu jsme užasli - takhle vypadá italský Terst v noci, ze vzdálenosti necelé dva kilometry …
Noční pohled na blízké město - italský Terst.
Tahle rybářská lodička pravděpodobně už svou pouť po mořích skončila, a teď smutně odpočívá v přístavu v Muggii. I když - kdo ví ?
Je pravdou, že je to určitě ta nejfotografovanější loď z celého přístavu a užívá si tak ještě své chvíle slávy. Zastaví se u ní opravdu každý turista, který tudy prochází. A její obrázek je dokonce i na jedné pohlednici, která se prodává v nedaleké trafice.
Napůl potopená loď v maríně v italské Muggii.
Dokážete někdo spočítat, kolik plachetnic kotví v přístavu v Muggii? Abych vám to trošku usnadnil - na mém snímku je zhruba asi tak 10 % plochy místní maríny. :-)
Ach jo … po třech dnech u moře nadešel čas loučení. A tak jsem zopakoval svůj neuvěřitelný výkon, do Fordky naskládal nekonečné množství cestovních tašek, doplněných ještě o dárky, které jsme nakoupili rodičům a dcerkám, a za chvíli už Fordka spolu s námi polykala kilometry směrem domů. Ale zdaleka to nebyla jen „highway“, tedy dálnice.
Kvůli keškám jsme to totiž vzali „zkratkou“ přes Chorvatsko. Bylo to sice o dost dál, ale zato, pochopitelně, horší cesta. Ale pár hezkých kešek do mé cestovní mapy za to stálo. Třeba kousek od lidmi zapomenutého kostelíku na istrijském pobřeží.
Na istrijském pobřeží ovšem lidé zapomněli i tenhle zámek, nebo spíš palác. Opuštěná a vybydlená ruina se nachází jen pár kilometrů od vesnice Crveni Vrh, a ač je to neuvěřitelné, prostě ta stavba nikomu nechybí.
Opuštěný zámek v Chorvatsku.
Celková rekapitulace výletu
Krásně (a krátce) jsme si odpočinuli, což jsme oba moc potřebovali. Výlet trval 4 dny (3 noci v místě), byli jsme u moře, a protože jsme to potřebovali pořídit úsporně, celé dohromady to vyšlo na necelých 12.000 korun. Započítány jsou náklady na cestu (benzín, dálniční známky, cestovní pojištění), náklady na ubytování, náklady na jednodušší místní jídlo a na pár suvenýrů.
Tyto náklady zahrnují dvě dospělé osoby, ale ani při cestování s dětmi by se předpokládám nijak moc nezvedly. O maličko víc na jídlo a na pár zmrzlin, co by si děti vyprosily. Možná o nějakou tu desetikorunu více na ubytování.
