Článek
Albánie, zatím příliš neobjevený klenot na jihu Evropy, láká návštěvníky svou jedinečnou kombinací malebného pobřeží, horského prostředí a bohaté historie. Pyšní se přes 400 kilometry nádherného pobřeží Jaderského a Jónského moře. Přístavní města jako Saranda a Valona nabízejí kromě slunečních lázní i bohatý kulturní život a vynikající mořskou kuchyni.
Najdeme zde i starověká města, hradby a archeologická nalezišťě, která svědčí o její bohaté historii. Města jako Butrint (mimochodem - dnes památka UNESCO), a Gjirokastra, známá pro své kamenné domy, vás zavedou do minulosti této fascinující země. Pro milovníky přírody nabízí země rozmanité scenérie, zahrnující hory, řeky a jezera i národní parky jako Theth a Valbona Valley.
Albánci jsou známí svou srdečností a pohostinností vůči návštěvníkům. Nechte se unést jejich tradičními tanci, hudbou a chutnými pokrmy. Při tom všem zůstává Albánie jednou z nejlevnějších destinací v Evropě, jak ubytování a jídlo, tak i doprava jsou cenově dostupné, takže nebývá problém sem vyrazit i s omezeným rozpočtem.
Z hlediska řidiče podotýkám, že albánské hranice nejsou otevřené non-stop tak, jak to známe z jiných zemí v Evropě. Oficiální provozní doba celníků a pasováků je tu denně od 06:00 do 22:00 hodin, mimo tuto dobu jsou hranice neprodyšně uzavřené bytelnou ocelovou závorou a nedostanete se dovnitř ani ven, prostě musíte s autem zastavit a počkat. Osobně doporučuji počítat pro jistotu s reálným časem 06:30 - 21:30. Inu - jsme na Balkáně.
To první, co vidíme na hranicích Albánie, jsou slečny, které nám rozdávají prospekty na Raiffeisen banku. Ale také žebráci, prosící o almužnu více či méně vybíravým způsobem. Opravdu málokdy auto v průběhu cesty zevnitř zamykám, tady však ano.…
Na hranicích Albánie - slečny nabízí prospekty na Raiffeisenku.
Na hranicích dostanete od policistů automaticky doklad o vjezdu vozidla (albánský název dokumentu je Vertetim hyrje për makinat). I když se to zdá být jako nepotřebný papír - nezahoďte ho! Až budete ze země vyjíždět, budou ho po vás policisté na té druhé straně země požadovat - podle délky pobytu vozidla v zemi budete totiž platit takzvanou silniční daň (Nelekejte se, daň není nikterak vysoká - za běžné osobní auto, které bylo na území Albánie mezi 1 dnem a 60ti dny se platí jen 1 euro. Za každých i jen započatých dalších 60 dní se pak platí další 1 euro). Více o platbách za dálnice a silnice v Albánii, ale i o výši případných pokut se dozvíte zde.
Když se konečně dostaneme přes pomalé a ostražité celníky, kteří nám někdy neváhají kontrolovat i zavazadla uvnitř, vidíme tuhle krásnou horskou scenérii. Jo, příroda je tu nádherná, vesničky jsou nalepeny na úbočích hor. Jen podívat se tam můžete v podstatě „naslepo“, i moje poměrně kvalitní GPSka zná z Albánie jen dálnice A1, A2 a A3 a kromě nich pak už jen pár nejhlavnějších silnic označených SH1 až SH9, jinak kamkoliv jsem neplánovaně zabočil, začala mi „plavat v poli“ a ztratila se.
Horské oblasti s na svazích nalepenými vesničkami - i to je Albánie.
Ovšem, příroda je v jistých chvílích bezmocná proti člověku. Takových chvil je ovšem v Albánii jaksi… hodně. Víc, než byste čekali. Povšimněte si však vozu Mercedes vedle stavební suti - ač se to nezdá, je tu Mercedes ta úplně nejobvyklejší značka osobních vozů, zhruba asi jako u nás Škodovka.
Ta odvrácenější strana Albánie.
Se Škodou Octavia Kombi TDI jsme tu byli za exoty. Jak už jsem psal, nejběžnější místní značka auta je Mercedes, s odstupem následována značkami Audi a BMW. Je fakt, že ten Mercedes je starý třeba 50 let, a pokud někdo znáte písničku od Honzy Vyčítala „Cadillac“, tak ten Mercedes vypadá zhruba jako vůz, o kterém Honza zpívá, ovšem - je to pořád Mercedes, a jezdí to! Co víc si přát?
Naše modrá Škodovka na cestě napříč Albánií.
Na domy bez oken a bez dveří jsme si zvykli celkem rychle, jsou tu ovšem jak superluxusní vily, tak i domy zcela rozstřílené. Dělí je od sebe někdy jen 15 - 20 metrů. A v obou trvale žijí lidé …
Rozbité domy a továrny už ani neřešíme, takových snímků máme už přes 200 a za chvíli je také přestaneme fotit, prostě nás to omrzí …
A jen tak mimochodem - Albánská republika (oficiálně albánsky Republika e Shqipërisë) je mimo jiné členem OSN, členem Světové banky, plnoprávným členem NATO, členem Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě (OBSE), členem Světové obchodní komory (WTO), a od roku 2014 je i oficiálním kandidátem na vstup do Evropské unie. Zdroj. Věděli jste to?
Jedna z chudobnějších vesnic v Albánii. Domy jsou sice bez oken, přesto však trvale obydlené.
Tak třeba nenápadná kaplička, na kopečku, s křížem. Idylka, že? Pokud ovšem nezaostříte pod kapličku, a nepodíváte se, kvůli čemu že ona je to vůbec na kopci? No ano, pod kaplí se schovávají tři rozpadající se střílny pro kulomety. Strategicky blízko jediné silnice v okruhu mnoha kilometrů …
Nedejte se mýlit idylickou kapličkou. V kopci pod ní jsou hned tři kulometné střílny. Už opuštěné. Vzpomínka na dobu Envera Hodži.
Jsme na dálnici - tedy alespoň GPSka mi to tvrdí a já zatím nemám důvod jí nevěřit - pod koly mám stále ještě asfalt a vedle sebe zatím svodidla. Že tu nejsou namalované jízdní pruhy? Ale prosím vás, vy neumíte jet bez nich? A že na dálnici předjíždím oslem tažený povoz? No ano, napoprvé mně to také překvapilo. Ten osmý už jsem ale ani nefotil… Jo, a naprosto běžně tu na dálnici potkáte i traktor, cyklistu, jezdce na oslu nebo třeba pasáka, ženoucího stádo ovcí.
Albánská dálnice je někdy čtyřproudá, se slušným asfaltem a se svodidly, jindy má jen dva pruhy a po chvíli se už jedná jen o zpevněnou cestu.
... a tohle bych tipnul, že je kousek autoservisu. Autoservisů je zde jako hub po dešti (a při kvalitě místních silnic se tomu nedivím). Základem dobrého servisu je ovšem nekonečná hromada již nepojízdných aut na poli vedle - když s vaší (doposud jedoucí) károu něco je, vyrazí mechanik na svou skládku, aby tam odmontoval příslušný náhradní díl. Čti: Díl bude pocházet z alespoň podobného vozu vyrobeného cca +/- 30 let od roku výroby vozu vašeho. A až Váš vůz dojezdí, stane se velmi pravděpodobně součástí jedné takové skládky. To je přece koloběh života!
Autoservis a jeho sklad - autovrakoviště. Jedno i druhé tu nevyhnutelně žijí ve vzájemné symbióze.
Dobytek má v silničním provozu přednost zprava, zleva, zepředu, zezadu, a případně i ze všech dalších stran, které si ještě vymyslíte. Bez pardonu, i na dálnici. Prostě pořád.
Dobytek si na místních silnicích i dálnicích relativně úspěšně vynucuje přednost.
Nápis „Shitet toka“ jsem si nechal přeložit. Znamená to „pozemky na prodej“. Tak co, máte někdo chuť na bydlení na albánském venkově ? Nepředpokládám, že by to tady bylo bůhvíjak drahé…
Nemovitost je na prodej.
Kdybych byl býval uměl albánsky, mělo mi dojít, že od téhle značky nebude s naší dálnicí něco v pořádku. Například slovíčko „Kujdes!“ znamená „Varování!“. Ale co … už jsem to tady projel i v noci (jenže to jsem naštěstí milostrdně neviděl nic okolo sebe).
Taková normální dopravní značka na dálnici. Že se za ní ztratí asfalt a 60 km bude místo dálnice jen taková zpevněná cesta jsem nepředpokládal.
... a ono jo. Takto vypadala „dálnice“ po dobu dalších zhruba 60ti kilometrů. Pak se náhle, z ničeho nic, zase rozšířila na klasické dva až čtyři pruhy se svodidly.
Jeden z úseků dálnice v Albánii. Dostavěno sice ještě zdaleka není, v provozu už ale dávno je.
Po opravdu dlouhé cestě jsme zastavili v jednom baru na odpočívce. Jednak už jsem toho měl za volantem dost, a také byla plná paměť ve foťáku, a bylo nutno odzálohovat snímky do notebooku. No, když jsme v baru vyndali na stůl notebook, foťák a mobilní telefony, byli jsme tu za boháče. Zkusili jsme objednat kávu - nebyla (v celém baru netekla voda). Zkusili jsme chlazenou kávu v plechovkách - kdepak. Nějaké nechlazené plechovkové pití jsme tu ale nakonec dostali, a to kupodivu včetně jakž takž hygienického zabaleného brčka na pití. Na záchod jsem se tu odhodlal jít jenom já - turecký, jedna díra do země, pod ní septik, bez vody. Hmmm.
Jeden z dálničních barů v Albánii. Voda ani elektřina tu není. Ale lidé jsou vlídní a pohostinní.
No benzínka, co jiného! A funkční! Na jedné takové jsme si chtěli koupit balené vody, a jelikož albánštině nerozumím a oni se zase vůbec nechytají na angličtinu, zkusil jsem platit pětieurovou bankovkou. Paní mi ovšem začala vracet barevné bankovky v nominální hodnotě několik set místních leků. Proboha, co bych s nimi dělal ? Jedině tak do fotoalba jako suvenýr … (zpětně je mi moc líto, že jsem si je tenkrát nevzal na památku, byly to krásné, nádherně barevné papírky).
Tak jsem ukázal, že chci vrátit také v eurech, ale paní si mou bankovku přitiskla na prsa, a naznačovala, že je velmi vzácná, že se s ní nemůže rozloučit. Nakonec mi ukázala, ať zajedu ke stojanu u pumpy a namísto leků mi tedy vrátila naftu do nádrže. Za 5 eur jsem si tu tak pořídil 3 litry balené vody a 3 a půl litru nafty.
Benzínová stanice u jedné z hlavních silnic v Albánii. Nenechte se mýlit, je plně funkční.
Tady má ovšem stavebník zajímavý pohled na to, v jakém pořadí se staví dům. No ostatně - proč ne? To takhle ráno vstanete, dáte si snídani, seběhnete dolů tři patra a Mercedesem (čím jiným tady) odjedete do práce. Večer pak svůj vůz zaparkujete v přízemí, dáte si tři patra vzhůru, a tam už (možná) čeká manželka s teplou večeří.
Rozestavěný dům. Jednou to bude reprezentativní vícegenerační sídlo.
Kšefty se musej hejbat, a to i v Albánii. Melouny, ocet, olej i med mně nechávají klidným. Ovšem podívejte se pozorně vedle slaměného přístřešku vpravo. Akvárium! S tekoucí vodou shora! A s nabídkou živých ryb!
Stánek místního zemědělce a rybáře. Čerstvého zboží, co jen hrdlo ráčí.
V hlavě si tak srovnávám, co si vlastně o Albánii myslím. Není tu nebezpečno, alespoň tam, kde jsme cestou stáli, se na nás nikdo nesápal, nikdo se nás nesnažil okrást. Maximálně několik žebráků nebo žebrajících dětí natahovalo neodbytně ruce - některé jsme minuli bez povšimnutí, jiným jsme dali minci 0,2 eura, což byla taxa, která obvykle stačila.
Silnice jsou tu příšerné - pokud sem pojedete, chce to dobré auto, ideálně terénní, a velmi dobrého, zkušeného řidiče. Počítejte s tím, že domlouvat se budete pantomimou a posunky - albánsky pravděpodobně většina z vás neumí, a na angličtinu se domorodci tváří stejně nechápavě jako třeba na češtinu nebo ruštinu. S některými lidmi se tu dá domluvit i italsky a s některými (především na jihu) i řecky, pokud tedy ovládáte tyto jazyky.
Na všech místech lze platit eurem, cestou jsme s ním platili několikrát, a jen jednou jedinkrát prodavač v jediném stánku eura odmítl - všichni ostatní je ve všech případech velmi rádi vzali, a považovali je za vzácnou měnu.
Plaťte pouze hotově (přijmout karty umí jen ta největší obchodní centra a velké hotely ve velkých městech) a mějte dostatek drobných mincí a drobných bankovek, buď tedy v místních v albánských lecích nebo klidně i v eurech (maximálně desetieurovku, ale i to už je moc). Počítejte s tím, že vracet vám budou pouze místní měnu, albánské leky, která pro mně ale za jedinou návštěvu byla celkem nesrozumitelná, a tak raději vždy nakupte tolik zboží, kolik vám ho jen prodavač za poskytnutou eurovou bankovku dá.
Nabídku jednoho místního obchodníka vidíte tady za mnou, v plus minus podobné kvalitě je tady stánků dostatek.
A ještě jeden poznatek - několikrát za cestu vás bude relativně bezdůvodně stavit místní uniformovaná policie. Ale nic nechtějí, vždycky jen „pásport, dokůment kár“, takže jsem předkládal naše pasy, český techničák a zelenou kartu, a česky psanou smlouvu z autopůjčovny. Policajt si to vždycky prolistoval, porovnal naše fotky s naší skutečnou vizáží, ještě se zeptal „Tůrist?“ a pokynul, že můžeme jet dál. Nikdy jsem pro celníky ani pro policii nepotřeboval žádný úplatek, i když třeba pasová a celní kontrola na hranicích je z našeho pohledu až mimořádně důkladná.
Jeden z místních prodejních stánků. Cožpak o to, obchodník má všechno, ale na datum trvanlivosti se raději nedívejte. Jo a platit můžete klidně eurem.
Děda Víťa u vjezdu do hlavního města Tirany. Tuhle fotku jsem si nemohl nechat ujít. Důkaz - byl jsem tady!
Na úplný závěr svého článku vám ještě připojím jeden můj NEZAPOMENUTELNÝ zážitek s albánskou policií.
Červen 2015 byl ve znamení obrovského množství migrantů, kteří se valili do Evropy a využívali k tomu všemožné cesty, především tedy tu z jihu. Jejich cílem bylo samozřejmě Německo, Francie, Anglie a další vyspělé evropské státy, ale právě Albánie byla jednou z tras, přes kterou se dalo celkem pohodlně cestovat.
A já s manželkou jsme právě v té době jeli na svou letní dovolenou do Řecka, pěkně autem a samozřejmě přes Albánii. Cestou tam jsme si všimli neobvyklého množství velkých policejních hlídek, rozmístěných tak každých 20 až 40 kilometrů okolo dálnice, ty ale zastavovaly především auta jedoucí opačným směrem, tedy na sever, nás cestujících směrem na jih si nijak zvlášť nevšímaly. OK.
Naše dovolená po 14ti dnech skončila, a my se vydali autem opět domů. Rozhodli jsme se, že si v Řecku budeme užívat až do odpoledne a na cestu se vydáme večer tak, abychom do Albánie vjeli ještě do 21:00 hodin (nezapomínejte: hranice jsou otevřené jen do 22:00), za celou noc projedeme Albánií a ráno po šesté z Albánie zase vyjedeme a ubytujeme se ještě na dva dny v Černé Hoře a budeme dál odpočívat.
Hranice Albánie tedy přejíždím cca ve 21:10, už se opravdu hodně smráká a pomaličku nastupuje tma. Jedu po hlavní silnici maximální místní povolenou rychlostí, 80 km/h, když v tom na moje auto začne zdálky mávat skupina asi deseti černě oblečených mužů, nikterak neoznačených, bez jakýchkoliv zastavovacích terčů, naopak se mi zdá, že někteří z nich drží v ruce ještě samopaly. Dost jsem znejistěl, tohle nevěstilo nic dobrého.
Mrknu vedle sebe na svou ženu Gitku a pohledem si rozumíme společně i beze slov. Nezastavujeme, „máme zpoždění“. Sešlápnu tedy plyn ještě o něco více k zemi a řítím se kolem zkoprnělé skupinky. Jenže když tak jedu fakt těsně okolo nich, všimnu si na jejich černých uniformách maličké nápisy nad pravou kapsou na košili. Je to policie!!! A… sakra.
Ślapu prudce na brzdu a moje fordka zastavuje na nějakých necelých šedesáti metrech. Vypínám motor, stahuji okénka, ale to už ke mně zezadu peláší dva mladí vytrénovaní kluci, každý z nich s nabitým kalašnikovem v ruce. Jeden si stoupá před auto ke mně, druhý na stranu manželky. Míří nám přímo do obličejů a cosi řvou - copak já rozumím albánsky???
Zvedáme tedy ruce nad hlavu a čekáme, co se bude dít. Asi za půl minuty se zezadu dokolíbá jejich kapitán. Ten naštěstí umí lámanou angličtinu. „Jak jste si jen mohli dovolit nezastavit policejní hlídce???“ supí ten muž.
Snažím se třesoucím se hlasem vysvětlovat, že jsem nevěděl, že se jedná o policii. Máte černé oblečení, žádnou reflexní vestu, žádnou čepici, žádné označení „policie“, žádný červený zastavovací terč. Já jsem neozbrojený, vezu svou ženu, bál jsem se, myslel jsem, že jste bandité, snažím se mu vysvětlit.
Muž ukazuje na nápis „policie“ na košili. Jenže to jsou písmenka vysoká tak 5 centimetrů, to nebylo za šera vidět z jedoucího vozidla zdálky, vysvětluji. Zastavil jsem okamžitě, jak jsem si ten nápis přečetl.
Celou tu dobu na nás míří dva kalašnikovy. Jejich držitelé mé angličtině zcela jistě nerozumí, nemají tušení, o čem si s kapitánem povídám. A prst mají na spoušti.
Nezdá se, že bych ho nějak moc přesvědčil. Musíme vystoupit z vozu, rozsvítit v něm, otevřít všechny dveře, otevřít kufr, otevřít motor, otevřít velká zavazadla vzadu. Hlídka nás i vozidlo důkladně prohlíží, zda snad nevezeme někoho… špatného, no. Kalašnikovy jsou stále v pohotovosti, i když už tedy nemíří přímo na nás.
Nakonec ovšem zjistí, že jsme ve voze opravdu jen sami dva a i kapitán si asi uvědomí, že jejich označení opravdu nebylo příliš dostatečné. Následuje ještě podrobná a důkladná kontrola našich dokumentů i dokumentů vozu. Kamsi se telefonuje a cosi se ověřuje - bohužel albánské řeči fakt nerozumím.
Kapitán nám nakonec vysvětluje, že je všechno v pořádku a že můžeme jet. Díky jeho velkodušnosti prý nedostaneme ani pokutu. Ale upozorňuje nás, že na celém území Albánie probíhá dopravně bezpečnostní akce zaměřená na kontrolu ilegální přepravy migrantů. Na cestě směrem k Černé hoře potkáte ještě možná deset stejných hlídek. Proboha, zastavte jim, protože kdyby jste se zachoval tak jako tady, mohli by klidně spustit ostrou palbu a zastřelit vás.
Ufff. Ze srdce mi spadl šutr veliký jak panelový dům. Sedáme si do auta a já ještě třesoucíma se rukama startuju. A v nejbližším automatu si oba dáváme na uklidnění jedno pořádně silné kafe.
Těch hlídek jsme tu noc fakt potkali ještě nejmíň deset. Stavělo nás tak osm. Jenže všechny ostatní hlídky už měly zdálky čitelné uniformy dopravní policie. A zastavovaly nás máváním červeně svítícím terčem. Jenom ausgerechtnet ta první hlídka prostě nic z toho neměla.
Všechny hlídky kontrolovaly naše dokumenty, většina chtěla navíc vidět i kufr vozu. Vždy bylo vše v pořádku a my jsme mohli plynule pokračovat dál.
Ale věříte mi, že úplně jsem si oddychl, až jsme ráno projeli okolo té ocelové závory na druhé straně a uviděli veliký modrý nápis "Vítá vás Monte Negro"?
