Článek
Jůůů, Benátky. Byl jsem tu se svou ženou Gitkou ještě v době, kdy ještě nebyla moje žena a jen jsme spolu chodili. Byl to jeden z našich prvních společných výletů. A začal opravdu zajímavě:
Přijeli jsme jako cestující z Brna nočním autobusem Student Agency. Ten zastavil uprostřed noci na maličkém autobusovém nádražíčku v Mestre a stevardka volá: „Benátky, vystupovat!“ Oba jsme tu byli poprvé v životě, no tak jsme vystoupili, přesvědčeni pochopitelně o tom, že jsme už přímo v Benátkách.
Italsky jsme neuměli ani slovo, stáli jsme na maličkém autobusovém nádražíčku, nikde ani noha, nikde žádný ukazatel. Ale měl jsem novou GPS, kterou jsem v té době ještě neuměl moc používat. A tak jsem do ní navolil adresu námi objednaného hotelu, na displeji se rozsvítila fialová šipka a my jsme hezky se dvěma kufry vyrazili tam, kam ta šipka ukazovala.
Po asi kilometru chůze jsme se ocitli na dálnici - čtyřproudá vozovka, svodidla, žádný chodník a dvě hodiny v noci. Šipka ale stále někam ukazovala, a tak jsme šli a šli. Taxík pochopitelně nikde žádný… Po dalších asi 2 kilometrech byla vedle dálnice jakási továrna, vedle ní autobusová zastávka, a světe div se - stáli na ní i nějací lidé. Tož jsme si tam stoupli také, a opravdu, asi za tři minuty dojel autobus.
Lidi, copak já vím, jak se italsky řekne jízdenka? A copak vůbec vím, na jakou stanici jedu? Jenže ona to byla nějaká příměstská doprava, lidé nastupovali všemi dveřmi, a tak jsme si holt stoupli dozadu a tvářili se nenápadně, jakože jsme i s těmi dvěma velikými kufry místní taliáni a že sem patříme. Autobus jel stále ve směru naší šipky, ono se ani nedalo nikam odbočit, ovšem asi po deseti kilometrech dojel na svou konečnou.
Pochopili jsme to, když řidič vypnul motor a všichni ostatní kromě nás vystoupili. No tak jsme vystoupili také… Naštěstí vedle zastávky stálo vozidlo taxi, ke kterému jsme se oba hned vrhli. Řidič ale pochopitelně jinak než italsky neuměl. I ukazuju mu GPS, napsanou adresu - a on se chechtá, že tam nejede, že prý musíme lodí!!! A ukázal nám přístav velkého lodního taxíku, kterému se tady říká vaporetto.
Tož jsme se už ve tři nad ránem nalodili, kapitán naštěstí pro nás mluvil alespoň lámanou angličtinou, a my zažili noční plavbu po Grand kanále napříč městem. Nádhera, nádhera a ještě jednou nádhera. Benátky mně okamžitě chytly za srdíčko. Po půl hodině plavby nás ovšem loď „někde“ vyhodila a kapitán tak nějak neurčitě ukázal rukou - támhle tím směrem asi 400 metrů je váš hotel.
Gitka a Víťa na cestě vaporettem po Grand kanálu, tentokrát ovšem už za dne.
No jo. Kufry, GPS, šipku a vyrazili jsme. Ovšem - uzounké a křivolaké uličky, kolem vysoké a tmavé domy a přístroj po několika metrech hlásí „ztrátu družicového signálu“. Satelity si s námi holt hrály na schovávanou… po různém uhýbání doprava za roh a doleva a rovně na támhleten most jsme naštěstí padli do oka místnímu karabiníkovi, který nás za pouhých 5 eur „všimného“ doprovodil po chodníku suchou nohou až před hotel.
Noční Benátky, cestou do hotelu. Nikde živá duše, GPS tu nefungovala, neviděla družice. A moje manželka i já jsme tu poprvé v životě. Ale je tu krásně
Po cestě z ČR a po popsaném dobrodružství jsme ve čtyři ráno padli do postelí jak zabití, to dá rozum, takže hotelovou snídani jsme jaksi - zaspali, no. Nevadí, vyrazíme si do města něco nakoupit. A tak suverénně jdeme k hotelovému vchodu, kterým jsme ráno ve čtyři přišli do hotelu suchou nohou.
Otevřu dveře - a to první, co uvidím, je loď!!! A na ulici před hotelem dobře 20 centimetrů vody!!! Pohotový recepční už ovšem držel v ruce dvoje pořádně vysoké elegantně zelené gumáky a podával nám je do ruky… prý se s tím tady počítá, a gumáky máme od hotelu zapůjčené gratis.
Deset hodin dopoledne a na „chodníku“ před hotelem je loď. Ještě ve čtyři ráno jsme sem došli suchou nohou.
Tady zrovna v gumácích okukuju nejbližší gondolu, kterou jsem u hotelu našel. Jenže hodinka jízdy v gondole stojí 100 - 120 € (a to je prosím výrazně mimo sezónu), a protože tohle má být levný víkendový výlet, rozhodli jsme se s Gitkou, že si projížďku gondolou necháme až na naši příští návštěvu Benátek.
Pravá benátská gondola. Jízda je za lidových 120 eur na hodinu.
Takhle to v Benátkách dnes fakt vypadalo. Místní nám říkali, že je to „malá“ voda, někdy tu sice není žádná, dnes bylo cca 10 - 20 cm, ale existují i dny a místa, kdy je vody v ulicích i více než 1 metr.
Půjčení gumáků na celou dobu pobytu je automatická hotelová služba, která je už započítaná v ceně pokoje. A na ulicích jsme zjistili, že lidé jsou velmi vynalézaví, pokud se týká vody - někdo ji ignoruje a chodí „jen tak“, jako by žádná voda nebyla, ovšem ten má pak mokré boty i kalhoty. Jiní chodí v holínkách, jiní mají okolo nohou omotaný igelitový pytlík nebo tašku nebo speciální skládací igelitové holínky i s násuvnými podrážkami.
Procházka po ulicích Benátek. Někdy to prý jde, ale zrovna dnes se bez holínek neobejdete.
Nejznámější Benátské náměstí San Marco. Dlažba na něm není v rovině, takže voda tu místy nebyla vůbec, a jinde jí bylo opravdu až po okraj holínek, a do některých míst náměstí jsme dokonce ani vstoupit nemohli, neboť voda sahala příliš vysoko.
Já tedy využil svých holínek a vlezl jsem klidně do vody, ale pro pohodlné a zhýčkané turisty město pořídilo jakési molo, po němž se dá i na náměstí pod vodou chodit na suchu. Ovšem podívejte se, kolik lidí se tísní na molu a oč tedy je pohodlnější chodit vodou. A tak jsme se s Gitkou cáchali ve vodě jako malé děti a užívali jsme si to. Ostatně - teplota vzduchu byla 8°C a teplotu vody jsme ani neměřili.
Náměstí San Marco. Dnes tedy pod vodou.
Loď je tady běžný dopravní prostředek, asi takový, jako je u nás auto. Přikládám například fotku člunu karabiníků, právě vyjíždějících do akce. Člun je vybaven i modrými majáky a radarem. Ale čluny tady existují na všechny možné účely. Viděli jsme tedy například člun - sanitku, člun - služební přibližovadlo městského úřadu, člun - dodávku do elektra, člun - prodejnu zeleniny atd. atp.
Rychlý zásahový člun benátských karabiníků.
I tak je pro Benátky ale nejtypičtějším výletním přibližovadlem gondola. A gondoliéři svým pasažérům občas opravdu i zpívají. Třeba tu „Ó sóóóleeee mííííóóóóóó …..“ To u nás tedy taxíkář zákazníkům nezpívá…
Gondola. A v někdy i zpívající gondoliér.
Křížem krážem napříč městem vede Grand kanál. Je na něm velmi, velmi čilá lodní doprava, jezdí se po italsku, pravidla asi neexistují, nebo jsme alespoň žádná nevysledovali. Ale dopravní nehodu jsme také nikdy neviděli, i když z některých odvážných manévrů kapitánů se nám tajil dech.
Abychom si kanál a Benátky okolo něj blíže prohlédli, nasedli jsme na vaporetto (u nás je to okružní autobus MHD, tady holt okružní loď) a vydali se na plavbu linkou číslo 1 po Grand kanále. Přálo nám štěstí, sehnali jsme si volná místečka přímo na špičce přídě, takže výhled byl nádherný.
Benátky, okolí Grand kanálu.
Jeden ze čtyř velkých mostů přes Grand kanál, v tomto případě Ponte di Rialto. Vaporetto jezdí po kanále cik - cak, má tedy zastávky po obou stranách řeky, a protože jezdí každých 10 minut, není problém dostat se na druhý břeh i lodí.
Benátky. Jeden z nejznámějších místních mostů - Ponte di Rialto.
Není nad noční procházku centrem Benátek. Voda už opadla, tak jdete, držíte se za ruce a jenom si prohlížíte okolí. A že je na co se dívat.
Benátky v noci. Klid, ticho, o něco malinko méně turistů než přes den, všechno nádherně osvětlené.
Benátky v noci. Módní obchod.
Při návštěvě jedné restaurace, kde jsme si dali jen víno a kafe, jsme se od číšníka diskrétně dozvěděli, že zrovna tohle je v Itálii nezdvořilé. Pro objednávku typu káva + víno se chodí do „baru“. Když jdeme do „ristorante“, je slušné dát si k objednávce také alespoň jeden chod jídla. Prostě se to tak dělá. Jiný kraj - jiný mrav.
No a tak, když už jsme tu byli, stejně jsme chtěli ochutnat i pravou italskou pizzu. Objednali jsme si tu se čtyřmi sýry, quattro formaggi, kterou máme rádi i doma. Čekal jsem extra kulinářský zážitek - ale ta česká mi tedy chutná víc. Italský kuchař udělá pizzu tenounkou jako žiletka a všechny ingredience na ni prostě jen tak nahází. Čech si s tím obvykle vyhraje, takže při jídle jedí i oči…
Gitka a děda Víťa při návštěvě Benátek. Nejprve jsme si tu dali jen kávu a víno, poté, na diskrétní upozornění číšníka, jsme si přiobjednali i pizzu.
Tahle lodička zajišťuje rychlé trajektové spojení mezi Řeckem a Itálií. My jsme na ni měli štěstí právě v Benátkách. Jen tak pro srovnání velikosti: V těch osmi oknech nad červenou linkou vpředu stojí obrovský, plně naložený kamion s přívěsem!!!
Trajektová loď pro rychlou přepravu čehokoliv mezi Itálií a Řeckem.
Když nám skončil prodloužený víkend v Benátkách, vrátili jsme se s Gitkou zase domů. Autobus jel sice opět z autobusové stanice v Mestre, ale my už jsme spořádaně věděli, že se na něj dostaneme z Benátek přímým a velmi moderním vlakem, který tu trasu jezdí naprosto pravidelně každých 20 minut. Takže dobrodružství s GPSkou se už na zpáteční cestě nekonalo.
Velké překvapení nás čekalo až v České republice - moje maminka nám s očima na vrch hlavy ukazovala české noviny a vykládala nám, jaký o nás měla strach. Inu, podle místního tisku prý byla zrovna v době naší návštěvy v Benátkách obrovská povodeň a vody tam prý bylo mnohem více, než bývá normálně zvykem.
Popravdě - netušili jsme to. Ano, voda tam byla, ale voda mezi domy k Benátkám přece tak nějak neodmyslitelně patří, že jo? A Benátčané samotní na sobě nic znát nedali, chovali se tak, jakoby vše bylo v nejlepším pořádku.
