Šofér Víťa vás zve na výlet. Městský stát Vatikán

Se studenty a učiteli jedné církevní školy jsme jednou obrovským autobusem vyrazili na týdenní „pouť“ do Itálie. Bydlelo se ve velmi levném hotelu na mořském pobřeží jen několik málo kilometrů jižně od Říma, a odtud se každý den po snídani vyráželo „někam“ na výlet. Dnes se tedy pojďme očima řidiče podívat do centra Říma, kde se dá najít jeden z nejmenších států na světě - Vatikán.

Vatikánský městský stát (zkráceně Vatikán), vznikl sice v roce 1929, přímo však navazuje na tzv. „Papežský stát“, který tu existoval podstatně déle, přesněji od roku 756 až do roku 1870. Mnoho lidí bere návštěvu tohoto státu jako přirozenou, běžnou součást návštěvy Říma, ale mnoho jiných lidí, především z chudších oblastí světa, dalo třeba své celoživotní úspory jen za to, aby se sem mohli alespoň jedenkrát v životě podívat.

Nuže, ráno jsme vyrazili autobusem z hotelu na obvyklou stanici příměstského vláčku, který se během jízdy do Říma plynule mění na metro, a pokračovali s přestupem na stanici Ottaviano – San Pietro. Odtud je to už do Vatikánu pěšky jenom kousíček. Za těmito dvěma branami je už „papežovo“.

Stát Vatikán je nejmenším státem světa, jeho rozloha je pouhých 0,44 kilometru čtverečního, tedy 44 hektarů.

Stát tvoří obrovská bazilika sv. Petra, Svatopetrské náměstí, Apoštolský palác, vatikánské zahrady a několik přilehlých budov. Nesmíme ale zapomenout ani na „exteritoriální území“ - tedy všechny patriarchální basiliky v Římě a papežovo letní sídlo v Castel Gandolfo. Započteme-li i všechna tato území, potom se plocha státu zvětší na celkově 49 hektarů.

Stát jako takový má vlastní území, pevně určené hranice, má vlastní moc soudní, zákonodárnou i výkonnou, má armádu, poštu, měnu (euro), vydává vlastní pasy atd., má tedy všechny atributy samostatného státu. Vatikánský pas například automaticky dostane každý, kdo se stane kardinálem, a to kdekoliv na světě.

Podle ústavy z roku 1929 se jedná o absolutní teokratickou (církevní) volenou monarchii, jejíž hlavou je římský papež, tedy viditelná hlava celé katolické církve.

Na obrázku je již zmíněná bazilika svatého Petra.

Vlevo vzadu za bazilikou se potom nachází veřejnosti nepřístupný ubytovací komplex samotného papeže.

Tohle je právě Svatopetrské náměstí. Turistů tu sice je požehnaně, ale vzhledem k rozloze celého náměstí se to ještě ztrácí.

Největší fronta je na vstup do baziliky, ten je sice zdarma, ale před vstupem probíhá bezpečnostní kontrola podobná jako na letišti - detekční rám, rentgen zavazadel, atd. Přesto to tu jde jako na drátku, pracovišť bezpečnostní kontroly je celkem šest, celou dlouhatánskou frontu jsme překonali zhruba za 30 minut.

Tohle je velmi známý balkon, právě odtud pronáší papež svá každoroční „Urbi et orbi“, tedy apoštolské požehnání městu (= Římu) a světu. Proslov „Urbi et orbi“ je tradičně pronášen při velikonočních svátcích, při příležitosti Vánoc, svátku svatého Petra a/nebo při příležitosti zvolení nového papeže.

Když se uvolní papežský stolec, schází se kolegium kardinálů (tzv. konkláve), aby zvolila nového papeže. Většinou není dopředu jisté, kdo se jím stane. Podle výkladu našeho církevního průvodce se papežem teoreticky může stát jakýkoliv dospělý pokřtěný muž (tedy teoreticky například i já :-), častější ovšem bývá, že se jím stane jeden ze stávajících kardinálů.

A pokud ten po oznámení výsledku volby jako první pronese latinské slovíčko „Accipio“ (tedy Akceptuji), stává se papežem. Hned následně odchází do šatny, převléká se do bílého oděvu a jde pronést svůj první projev „Urbi et orbi“.

Náš průvodce nám vyprávěl, že papežovi se sice pravidelně a vše šije přesně na míru, ovšem pro účel tohoto prvního projevu v šatně bývají připraveny tři co nejuniverzálnější bílé oděvy - pro papeže „nízkého“, pro „vysokého“ a pro „tučného“. Jednou prý byl zvolen papežem mimořádně tučný kardinál (fakt už si nepamatuji jméno, těch informací jsem absorboval moc), a ani oděv nachystaný pro tučného nebyl dost objemný a nešel zapnout.

Došlo tedy na jeho stříhání na zádech a na bleskové nastavování a šití oděvu přímo na papežovi z materiálu těch ostatních dvou oděvů, přičemž krejčí důsledně informoval papeže, že smí pouze čelem vyjít na balkón a při odchodu musí zase vycouvat, nesmí se v žádném případě otočit k publiku zády.

Papež to prý tenkrát přešel se smíchem a s replikou, že vatikánští krejčí si evidentně nepřáli jeho zvolení.

Protože jsem jel jako řidič se zájezdem střední církevní školy z Bratislavy, byl naším průvodcem otec (nebo kněz, páter?), prostě „bratr Benedikt“. Toho bych ovšem jako průvodce po Římu a po Vatikánu opravdu velmi rád doporučil komukoliv - jednak ví vážně snad absolutně všechno, a jednak má veliký dar řeči a umí o tom, co ví, velmi zajímavě a poutavě vyprávět.

Ve Vatikánu je to tak, že si průvodce skupiny zaplatí „denní poplatek“ za průvodcování, a v ceně poplatku je mu zapůjčena audiosada jedné vysílačky a potřebného množství přijímačů s dosahem tak okolo 20 metrů. On potom mluví do mikrofonu, a my ostatní posloucháme ve sluchátkách.

Musíte se ovšem držet do těch 20 metrů od průvodce, když se příliš vzdálíte, slyšíte najednou jiného průvodce, a to klidně třeba v čínském jazyku.

Tyhle zlaté nápisy s názvy nejrůznějších dalších bazilik tu nejsou vůbec náhodou.

To máte tak : Papežská bazilika sv. Petra se samozřejmě „chlubí“ tím, že je největší basilikou v Evropě. A tak na její podlaze, v různé vzdálenosti od zadní zdi, před kterou stojí ten vůbec nejhlavnější oltář, jsou takovéto zlaté nápisy.

Tento konkrétní označuje, že tady končí délka „konkurenční“ metropolitní baziliky v Paříži. No a protože v naší bazilice podlaha pokračuje ještě o veliký kus dál, no tak jsme jasně větší, to dá rozum.

Pozor - tohle není jen tak obyčejný stůl. Tomuto stolu se říká KATEDRA. Uvnitř je původní dřevěný stůl, od kterého kázal ještě svatý Petr, ten je ovšem dnes už překrytý mramorovým obalem. Stůl je k dispozici každému papeži.

Papež, jako takový, je logicky jednou z nejdůležitějších osob na světě, a jeho názor je určitě dobré si alespoň vyslechnout, a to dokonce i tehdy, když se jím nakonec řídit nechcete.

Pro katolickou církev je ovšem papež dokonce nezpochybnitelnou autoritou, a to jak v otázkách víry, tak i v otázkách světských. Je i nositelem nejvyšší soudní a učitelské pravomoci - všem těmto vlastnostem dohromady se říká „papežská neomylnost“.

Když chce papež zdůraznit, že to, co právě říká, je součástí oné papežské neomylnosti a že tedy přes dané téma „nejede vlak“ a minimálně všichni věřící se tomu musejí bezvýhradně podřídit, vyhlašuje takovouto věc takzvaně „Ex Katedra“, tedy slavnostně, v sedě či ve stoje právě za tímto stolem.

Dlužno ovšem podotknout, že stávající papežové této své „neomylnosti“ nikterak masově nezneužívají. Podle slov našeho průvodce posledním papežem, který pocítil nutnost pronést něco takto závazně způsobem EX KATEDRA byl v roce 1950 papež Pius XII.

V bazilice sv. Petra je také umístěno mnoho zpovědnic. Stát Vatikán se poctivě snaží, aby se zde mohl vyzpovídat každý věřící, a to ideálně ve svém vlastním jazyku.
Čeština i slovenština prý k dispozici jsou, působí zde jeden vyšší kněz ze Slovenska, který oba tyto jazyky ovládá.

Jak mi bylo vysvětleno, církev rozeznává několik druhů a úrovní hříchů, které lze spáchat.

Zatímco z „běžných“ hříchů typu „něco jsem ukradl“, nebo „pokusil jsem se svést sousedovic Mařenku na dráhu hříchu“, atd. se můžete vyzpovídat svému oblastnímu faráři nebo obecně libovolnému faráři a on Vám může dát rozhřešení, ze hříchů vyššího typu (například "žena vědomě souhlasila s potratem, dala si udělat potrat živého a zdravého plodu"), se už musíte právoplatně zpovídat až tady, ve Vatikánu. Zdejší zpovědníci pak mají pravomoc dávat rozhřešení i u tohoto typu hříchů.

Ještě nad tím jsou ovšem hříchy „automaticky exkomunikační“, tedy například „zabil jsem papeže“ nebo „pokusil jsem se zabít papeže“. Pokud spácháte něco takového, jste automaticky exkomunikován z církve - nikdo Vám o tom nevystavuje žádné potvrzení. A konkrétně tento hřích nesmí vyřešit ani zdejší zpovědníci, ba dokonce ani sám papež - ten vám smí pouze odpustit vaši vinu (tedy pokud přežil).

Když jsme na chvíli (a na žádost studentů církevní školy) dostali rozchod uvnitř baziliky, sedl jsem si na židličku v této boční lodi, a protože jsem tedy byl přímo ve Vatikánu, pokusil jsem se tak nějak „promluvit si s Bohem“ i já sám.

Začal jsem pro jistotu omluvou, že jsem sice pokřtěný, ale docela určitě ne nějak zvlášť věřící, ale že i přesto bych byl docela rád, pokud tedy existuje, kdyby si našel tu chvilku a vyslechl si mne.

Poděkoval jsem za svůj dosavadní život i za všechny příležitosti, které mi dal, zvláště a speciálně pak za to, že mne seznámil s mou ženou Gitkou, se kterou je mi nejlíp na světě. Tahle dáma je pro mne skutečný (a vzácný) boží dar.

Přál jsem si pak, abychom spolu mohli být co nejdéle a aby nám vše co možná nejlíp vycházelo, aby vždy byla pro mne nějaká ta práce, která by nám mohla přinést peníze v množství dostatečném pro náš společný, poklidný a skromný život.

Připomněl jsem, že tady mám i své rodiče a děti, a že pro ně si přeji vlastně tak nějak totéž, co pro sebe. Nebyl to rozhodně nijak připravený rozhovor a vlastně jsem dost improvizoval, ale… alespoň jsem se pokusil. Tak uvidíme, zda to něco přinese.

Jak už jsem psal, Vatikán má i svou armádu - jmenuje se Švýcarská garda. Abyste se dostal do této armády, musíte splnit hned několik podmínek :

1.) Musíte být muž (ve švýcarské gardě prý nikdy nesloužila ani jedna žena).

2.) Musíte být Švýcar (tedy být občanem a mít pas tohoto státu).

3.) Musíte být věřící, praktikující katolík (pochopitelně, když jdete sloužit do Vatikánu).

4.) Musíte být svobodný - tedy alespoň v době přijetí do gardy. Později se už gardisté mohou oženit - nejdříve však po dosažení věku 25 let a po odsloužení minimálně 3 let v gardě, další podmínkou pro svatbu je pak dosažená vojenská hodnost minimálně desátníka.

5.) V době přijetí vám musí být nejméně 19 a nejvýše 30 let.

6.) Musíte pocházet z rodiny, která nemá kriminální pozadí, vy sám musíte být naprosto bezúhonný - nesmíte být nikdy soudně trestán.

7.) Musíte měřit více než 174 centimetrů.

8.) Musíte být „příjemného vzhledu“, jinak řečeno, fešák. Hodnotí se například i BMI index - nesmíte být tuční.

9.) Musíte mít buď středoškolské nebo alespoň střední odborné vzdělání v jakémkoliv oboru. Základní škola prostě nestačí.

10.) Musíte mít za sebou alespoň základní výcvik ve švýcarské armádě - ten trvá tři měsíce.

Pokud jste tohle všechno splnili, stačí už jen odpřisáhnout věrnost papeži - tedy levou rukou držet žerď gardového praporu, pravou ruku držet zvednutou vzhůru se třemi vztyčenými prsty (palec, ukazovák a prostředník) jako symbol Svaté Trojice a přitom odříkat určený text.

Členství ve Švýcarské gardě je velmi prestižní záležitostí a bývá často součástí rodinné tradice.

Pro zajímavost - všechny uniformy švýcarské gardy, tedy jak ty barevné na snímku, tak i ty modré pracovní, se šijí v České republice, konkrétně v Třešti u Jihlavy.