Článek
Studenti střední vinařské školy ze slovenské Modry jezdívají každý rok na týdenní mix výuky, praxe, exkurze a výletu do vinařské oblasti Slovenský Tokaj, tedy až na východ východního Slovenska, do okresu Trebišov. Nejinak tomu bylo i loni, a tak jsem do svého autobusu naložil studenty, profesory, kupu zavazadel, a společně jsme vyrazili vstříc novému dobrodružství. Bratru 450 kilometrů daleko.
Hostila nás Stredná odborná škola poľnohospodárstva a služieb na vidieku, přesněji její detašované pracoviště v obci Viničky. Tady jsme snídali, tady jsme bydleli, tady měli studenti své přednášky. Ale jinak byl celý pobyt náš autobus v permanenci, protože kromě výuky na škole nás čekala spousta vinařských závodů, vinných sklípků (tady na Slovensku říkají "pivnic"), výroben vína, přírodních a stavebních zajímavostí.
Stredná odborná škola poľnohospodárstva a služieb na vidieku v obci Viničky na Slovensku.
Dlužno říct, že příroda na Tokaji je opravdu nádherná. Tím nemyslím sebe, já sem nepatřím, ale spíše ty nekonečné řady vinic za sebou. Víno se tady pěstuje už od pradávna, poměrně rozvinuté pěstování vinné révy tu našli už staří Římané, když přišli do této oblasti. Tokajská oblast je ovšem jedna z jen pěti oblastí na celém světě, kde jde vypěstovat hrozno na výrobu přírodně sladkých vín(tedy bez umělého doslazování).
Nekonečné řady vinic jsou typické pro Tokajskou vinnou oblast. Lidé se tu živí výrobou vína odpradávna.
Naše studenty i učitele tu během týdne čekala odborná prohlídka s výkladem a s degustací hned v několika vinařstvích, namátkou jmenujme například Tokaj & Co, Grand Bari, Víno Ostrožovič, Zlatá putňa, a tak dále, a tak podobně, nechci se dotknout nikoho, koho bych tu nejmenoval.
Výhodou bylo, že já, jako šofér, jsem skupinu vždycky dovezl k nějakému tomu vinařství a měl jsem na výběr - buď zůstat v autobusu, nebo se jít podívat společně s nimi přímo dovnitř. A tak, když jsem zrovna neměl s autobusem žádnou práci, jsem nabídky obvykle velmi rád využil - exkurze kamkoliv mne vždycky bavily.
Jedinou nevýhodou šoféra je naopak to, že když ostatní znalecky degustují víno a krásně o něm vypráví, na mě zbyl vždy jen pohárek s obyčejnou vodou, minerálkou nebo šálek kávy. Logicky, skupinu je nutno dovézt bezpečně taky nazpět na základnu. A k tomu musí být řidič absolutně střízlivý, že jo.
Vinný sklípek v jednom ze zdejších vinařství.
Díky tomu, že jsem tu ale pozorně poslouchal, už třeba vím, že tokajské víno se vyrábí ze tří odrůd hroznů, a to Furmint (toho se dává do Tokaje 70%), Lipovina (20%) a Muškát žlutý (zastoupený v konečném produktu 10%). Povolená je ještě i čtvrtá odrůda zvaná Zeta, tu ovšem místní vinaři považují za „přílišnou modernu“ a téměř nikdo ji do svého vína nepoužívá.
Jmenované odrůdy se tu mohou pěstovat celkem na 907 hektarech. Která půda to je, to je přesně určeno a vymezeno zákonem. Víno, vypěstované kdekoliv jinde, nesmí užívat označení „tokajské víno“. Vzhledem k tomu, že ovšem ne všechny vinohrady jsou aktuálně plodné, někde probíhá výměna - obnova, některý majitel nechává své vinohrady ležet ladem, atd., existuje na Slovensku aktuálně jen asi 540 hektarů, které aktuálně rodí.
Další, mnohem větší oblast Tokaje, je pak hned vedle na sousedním území Maďarska.
Smícháním uvedených odrůd v uvedeném poměru vzniká Tokajské samorodné víno sladké nebo suché (to podle obsahu cukru) a vinaři ještě mohou vyrábět různé tradiční vinné speciality jako je Mášláš, Forditáš, atd..
Zhruba jednou za 5 let je pak počasí takové, že na rostoucím hroznu umožní vznik takzvaných cibéb, tedy jednotlivých „kuliček“ napadených zvláštní, vínu a zdraví prospěšnou plísní. Tyto kuličky pak vinohradníci v přesně určeném termínu sbírají, sypou do dřevěných kádí a pěkně pomaličku rozšlapávají na takové „blátíčko“. Kdysi se cibéby sbíraly do dřevěných, přesně určených puten, do jedné takové putny se vešlo cca 22 kilogramů cibéb.
Další postup je ten, že „blátíčko“ se dá do dřevěných sudů a zalije se přesně 136 litry tokajského samorodného vína. Když dáte do sudu například 2×22 kilogramů cibéb, vyrábíte dvojputňové víno, když tam dáte 5×22 kilogramů cibéb a zalijete opět přesně jen 136 litry vína, vyrábíte pětiputnové víno. Nejméně se dá teeoreticky vyrobit víno jednoputnové (které se ovšem běžně nedělává), nejvíce pak víno šestiputnové- to ale zase nemůže jít do běžného prodeje, koštovat se dá jen v pivnicích přímo ze sudů, neboť v běžných pokojových teplotách by se prý velmi rychle (cca už za dvě hodiny) zkazilo a zoctovatělo by.
Takový tokajský speciál pak zraje nejméně dva roky (i déle) v běžném dřevěném barikovém sudu, potom se stočí do láhví, a další ještě nejméně rok dozrává přímo v láhvi, než se smí uvést do prodeje.
Vinný sklípek, kde dozrává tokajské víno. To černé na stěnách je zdravá a vínu prospěšná plíseň.
Abychom tu ale jen nepracovali, navštívili jsme také úplně nejníže položené místo na Slovensku, s geodeticky přesně určenou výškou 94,3 metru nad mořem v Klíně nad Bodrogem. Kousíček odtud je i polozřícenina historického kostelíku ze 13. století, a samozřejmě také geokeška, kterou jako správný geoKačer samozřejmě mám odlovenou.
Místo s nejnižší nadmořskou výškou na Slovensku (94,3 m.) v katastru obce Klín nad Bodrogem.
Absolvovali jsme se studenty i prohlídku pivnice s degustací vín přímo na Střední odborné škole zemědělství a služeb na venkově s místním „pivničným majstrom“ panem Bodnárem. Nechci nikoho urazit, ale právě tahle prezentace byla to nejlepší, co jsem kdy o vínu slyšel a zažil.
Jen taková odbočka pro vinaře a odborníky - škola nevyrábí víno reduktivní metodou, ale oxidativní. (Podle pana Bodnára prý proto, aby se studenti naučili, že i z hrozna se dá vyrábět víno). Degustace vedená panem Bodnárem není prioritně zaměřena na prodej vína po degustaci, ale na způsob výroby vína (co se dělá, kdy, proč, nač, jak…).
Dozvíte se i to, proč je na tufových kamenech v pivnici plíseň, jak moc je zdravá a že bez ní by se nedalo vyrobit tokajské víno. Dozvíte se o „andělské dani“ (to opravdu existuje, jedná se o odpaření části uskladněného zrajícího vína přes dřevěnou stěnu sudů), dozvíte se i bajku o tom, jak jednou jeden somár (česky osel) způsobil, že dodnes děláme ve vinohradu tzv. „zelené práce“ a hned potom i o bájném „sedmiputnovém“ tokajském vínu…
Inu, pan Bodnár je mistr slova a veliký mistr svého řemesla. To všechno, o čem nám pan Bodnár vyprávěl, dokázal následně přenést i na naše chuťové pohárky v ústech. Velmi děkujeme.
Degustace tokajského vína s mistrem sklípku panem Bodnárem. To musíte zažít.
Také jsme se tu projeli elektrickým vláčkem, pan řidič s námi najezdil po cestách i necestách tímto krajem asi 22 kilometrů. Během cesty jsme poslouchali mluvený výklad o místech, kterými projíždíme, místní písničky a ochutnávali jsme i víno, ke kterému jsme dostali také zvláštní místní specialitu - česnekový chléb „trhanec“, který se v žádném případě nikdy nesmí krájet, ale vždy jen a pouze trhat holýma rukama.
Protože jsem (jako šofér autobusu) na rozdíl od svých pasažérů opět nemohl koštovat víno ani při cestě vláčkem, věnoval mi pan kolega lahvičku tokajského samorodného vínka, kterou jsem si pak mohl postupně vypít ve svém volnu po večerech na pokoji na internátě. Mňam.
Elektrický vláček si můžete pronajmout i s řidičem na zážitkovou cestu po Tokajské oblasti mezi vinohrady.
Rozhledna nad Tokajskou oblastí. I sem nás dovezl elektrický vláček a, pochopitelně, všichni jsme vystoupali až nahoru.
Ve vesničce Veľká Tŕňa jsou i Tokajské pivničky, celkem 33 kamenných portálů, za nimiž se ovšem ukrývá labyrint kilometrů a kilometrů podzemních chodeb.
Malé sklípky původně vyhloubili obyvatelé oblasti jako úkryt před tureckými nájezdníky, pak ovšem zjistili, že se zde - v podzemí, při stálé teplotě, stálé tmě a relativně stálé vlhkosti výborně daří i tokajskému vínu. A tak se původně „malé sklípky“ začaly postupně rozšiřovat, až do dnešní gigantické podoby.
Za těmito nenápadnými zdmi se skrývá obrovský labyrint podzemních chodeb. Tokajské pivničky.
Protože i řidič školního autobusu musí jezdit striktně podle předpisů a dodržovat povinné přestávky po určitém čase řízení, zastavili jsme se cestou domů také na odpočívadle u silnice - v kolibě s poetickým jménem Krajinka.
Je tu symbióza nádherné přírody, živých zvířátek, prodávají tu i pravé domácí sýry, mléko nebo žinčicu - to bylo radosti!
Odpočinek na cestě domů - odpočívadlo u cesty, koliba Krajinka.
