Článek
Moje šoférské zadání protentokrát znělo: V Bratislavě naložíš skautský oddíl, dovezeš je do Trenčianských Teplic, oni odtud půjdou na celodenní pěší výlet, ty máš i s autobusem v lázních 6 hodin (placeného) volna, pak večer dojedeš k jednomu zemědělskému družstvu, tam opět naložíš skauty a zavezeš je k hotelu do Čičman.
OK. V deset hodin vykládám skauty na určeném místě, a přemýšlím, jak naložím s volným časem až do čtyř do odpoledne. Město neznám, zdá se však být velmi pěkné a pohodové, v autobusu určitě sedět nebudu.
Největší problém vidím v zaparkování busu, neboť „kapitalistická ruka trhu“ funguje i tady, a doslova každý jeden milimetr možného parkovacího místa je buď za závorou (privátní parkoviště jen pro hosty hotelu toho a toho), nebo je vybavený až zbytečně drahým časovým parkovacím automatem s progresivní hodinovou sazbou, popřípadě jde podle značek o rezidenční parkování výhradně pro místní obyvatele. A nebo je tam lázeňská pěší zóna, kam nelze vjet ani na kole, natož s autobusem.
Nicméně jsem šikovný a zhruba po deseti minutách „kroužení“ (řidiči důvěrně znají) parkuji na místě, které sice asi bude soukromé, nicméně vypadá značně opuštěně a zanedbaně, vjezd vozidel sem zakázán není a pokud mohu soudit, ani parkování tu není ničím omezeno. Cena parkovného je 0,- eur na celý den, šéf bude mít radost.
Zajistím autobus nejvíce jak mohu, beru si tašku s osobními věcmi a odcházím do víru města.
Jsem samozřejmě v lázních, je tu veliký a veřejnosti přístupný termální relaxační bazén, a tak nejdříve mizím na hodinku sem. Teplota vody 30,3 °C, teplota v obrovské vířivce 33 °C, teplota vzduchu 25 °C. Navíc je už po sezóně, a tak je nás ve velkém bazénu dohromady asi dvacet. Nic lepšího jsem si nemohl ani přát.
Neznámé město nejlíp poznáte tak, že se podíváte do speciálního geokačerského programu a omrknete, kolik a jakých je tady kešek. V Trenčianských Teplicích je jich naštěstí dost. A taková geokeš vás (obvykle) zavede na nějaké zajímavé, turisticky významné místo, kterého byste si sami asi ani nevšimli. Vidíte tam nahoře ten altánek - „hříbek“? Tak přesně u něj jedna geokeška je, a to se ví, že jsem tam za ní vyrazil.
Odměnou za to, že jsem se vyškrábal až ke hříbku, mi byl tenhle komplexní pohled na větší část města. Takže Trenčianské Teplice jako na dlani. Místní legenda k tomuto místu říká ve zkratce tolik, že se tu měl kdysi stavět zámek s krásným výhledem, stavba snad dokonce i započala, ale pekelné mocnosti stavbě několikrát a opakovaně zabránily. Zedníci, kteří zámek stavěli, z událostí byli tak vyděšeni, že všichni do jednoho raději změnili povolání a nechali se zaměstnat v zemědělství na polích, jen aby se na tento vršek už nemuseli vrátit. A od té doby tu už zámek nikdy nikdo nestavěl.
Jeden z nekonečné řady lázeňských hotelů, v tomto případě hotel Panorama. Hotelů je tady opravdu hodně. To pro případ, že byste sem chtěli zajet na výlet alespoň dvoudenní, tedy s přespáním.
Tohle je hotel „Margit“, ten jsem musel vyfotit pro svou ženu Margitu. Hned jsem se ptal, zda ví, že tu má svoji nemovitost, ale tvrdila mi, že prý personál hotelu je vzpurný, a že žádné dividendy ani podíly na zisku jí prý ještě nikdy nezaslali. A tak holt musí vyžít se svým starobním důchodem a z toho, co domů přinesu já.
Přesně ve 13:50 jsem dostal chuť na nějaký ten oběd, a do cesty se mi postavila tato restaurace - „Café Zuzi“. Na vývěsních tabulích tu měli napsáno, že denní menu podávají od 11:00 do 14:00, k tomu měli napsané celkem čtyři meníčka, a tak jsem se servírky zeptal, zda bych ještě jedno mohl dostat. Prý samozřejmě ano, ovšem jen za předpokladu, že si objednám segedínský guláš. Pročpak to? Inu, menu číslo 2, 3 a 4 už měli vyprodané, a zbyla jim pouze jednička, tedy zmiňovaný segedín. Takže osud rozhodl za mě. Dal jsem si tady fazolovou polévku, segedínský gulášek a dvě nealko piva. Účel to splnilo, zasytilo mě to, a já mohl pokračovat v prohlídce dále.
Tady je také kolonáda, tohle konkrétně je budova tureckých vanových koupelí zvaná Hammam. O její postavení se zasloužila tehdejší majitelka lázní, paní Ifigénia de Castries d´Harcourt, budova byla dokončena roku 1888, stejně jako kostelík, o kterém jsem vám tady už psal. Na stavbu dohlížel osobně dvorní architekt tehdejšího egyptského místokrále Izmaila. Stavba ve své době neměla v Evropě obdobu, a sloužila výhradně pro vyšší šlechtu nebo pro bohaté finanční magnáty. Dnes je sice otevřena široké lázeňské veřejnosti, ale už spíše jen jako převlékárna, místo pro odpočinek po koupeli, a poskytují se tu také masáže. Jednou týdně se tu také pořádají vystoupení skupiny břišních tanečnic spojené s možností důkladné prohlídky budovy za účasti školeného průvodce.
Jediný lázeňský léčivý pramen, přístupný zcela zdarma nejširší veřejnosti se jmenuje také Ifigénie, přesně po té paní Ifigénii, o které jsem psal u minulé fotky. Voda tečící ze tří kohoutků je podle průvodního textu teplá 39,3 °C, a je vhodná na léčbu cukrovky, vysokého tuku v játrech, dny, ledvinových kamenů a dalších několika nemocí. Má se ovšem pít hned po načerpání, neměla by se nechat vychladnout, to její léčebný účinek prý o dost snižuje. Jasně, že jsem si dal alespoň půl litru :-)
Lázeňský dům Sina, jedna z nejdůležitějších staveb v lázních. Na jeho místě prý kdysi stávala chudá a celkem nevýznamná pekárna, v jejímž sklepě však jednoho dne vytryskl mohutný a silný pramen teplé minerální vody. Rod Sinů pak nechal pekárnu zbourat, a na jejím místě vystavěl honosný lázeňský dům.
Krásná a romantická vila na samém okraji lázní. Tady jsem svou prohlídku končil, otočil jsem se a šel jsem pomaličku na opačnou stranu k autobusu.
No a tradiční otázka - co tu dělat, když už jste si lázně prošli, a ještě zbyl nějaký čas?
Věřte mi, že mám pro Vás perfektní tip - jen 45 kilometrů odsud po pěkné silnici stojí rázovitá slovenská obec Čičmany. První doložená písemná zmínka o obci je datována už rokem 1272.
Jedná se o jednu z nejsvéráznějších obcí na Slovensku, dnes památkové rezervace lidové architektury, především kvůli dekorativní ornamentální výzdobě místních dřevěnic, která se tu objevila „teprve“ před 250 lety. V obci je celkově 115 objektů, ze kterých je 33 vyhlášených za národní kulturní památku. Na snímku vidíte tak zvaný „Radanův dům“ (ten s balkónem), a „dům číslo 42“. Oba jsou ve správě Považského muzea a v obou se nachází expozice věnovaná životu obyvatel obce v minulosti. V tom domě blíž k nám je i prodejna místních ručně vyráběných suvenýrů.
No a kdybyste svůj výlet chtěli pojmout jako vícedenní, i v Čičmanoch se dá pohodlně přespat. Například moje skautská posádka bydlela v tomto hotelu.
Takže, pokud se mým tipem necháte inspirovat, přeji vám šťastnou cestu a mnoho skvělých zážitků.
