Štěstí je už to, že každé ráno můžu uvařit dva šálky kávy

Inu, končí nám starý rok a hned za obzorem začíná už ten nový. A tak vám chci dnes vyprávět jeden - úplně obyčejný - lidský příběh. Krásný příběh, tedy alespoň pro mě.

Jeho málo povedený začátek proletím jenom tak zkratkou - v pár odstavcích. Začal jsem chodit na vysokou školu a zamiloval jsem se v podstatě do první holky, kterou jsem potkal. Velmi brzy jsme se vzali, narodila se nám dcerka a díky tomu, že jsem byl voják, dostali jsme v podstatě hned také i byt. Prvních pár let bylo krásných, ale potom náš vztah začal tak nějak upadat. Oba jsme měli diametrálně jiné koníčky, jiné kamarády, jiné životní priority. Vztah nám začal skřípat, a to hodně. Moc. Když jsem pracoval, měl jsem dvě až tři práce současně a vydělával peníze, byl jsem obviňován, že se vůbec nevěnuji rodině, když jsem se naopak rodině věnoval a neseděl pořád jen u počítače, bylo mi vyčítáno, že nemáme ani na chleba, a že jakýkoliv jiný muž by se postaral. Po 22 společných letech mě ta žena z ničeho nic požádala, abych jednoduše vypadl z jejího života.

Na něco takového jsem nebyl připravený, přes všechno to špatné jsem ji měl rád a moji rodiče mě naučili, že manželství by mělo být jen jedno za život. Sami jsou spolu ostatně už 58 let, a mají se velmi rádi. Ale - nedalo se nic dělat. Protože s mou tehdejší ženou měly zůstat naše dvě dcerky, z nichž jedna chodila už na vysokou, druhá ještě na základní školu, nechal jsem jim celý, krásně a nově zařízený byt, celoročně obyvatelnou chatu, všechny peníze, které jsem měl. Zavázal jsem se dobrovolně k placení poměrně vysokých alimentů po celou dobu, co budou naše dcerky studovat. Odešel jsem s jednou, 15 let starou a rezavou Felicií, do které jsem naskládal svoje oblečení, počítač nezbytně nutný pro moji tehdejší práci a pár knížek. Také mi zbyly úvěry v celkem dost vysoké výši, vzaté jen pár měsíců před rozvodem právě na rekonstrukci toho bytu, které jsem už ale měl splácet jenom já sám.

Inu, polovina lidí mi dnes říká, že jsem se zachoval jako opravdový gentleman, druhá polovina lidí se přiklání k názoru, že jsem byl jen docela obyčejný debil. Já sám dodnes tak nějak lavíruji mezi oběma těmito názory.

Protože jsem podle metodiky jedné velké banky v té době dosáhl sám na menší hypotéku, pořídil jsem si maličký a dost opotřebovaný dům 2+1 v jedné jihomoravské vesnici, veliký opravdu právě tak pro jednoho jediného chlapa. Sám jsem v té době s úsměvem říkal, že mám chaloupku „mezi Tvarožnou a Hroznovou Lhotou, jen kousíček pod kopcem Šumárníkem“.

Malér byl, že v té vesnici se absolutně nedala sehnat žádná práce. V mém oboru vůbec nic, v podobných oborech vůbec nic, a když jsem se šel zeptat do zdejšího JZD, zda by mně se dvěma vysokými školami nevzali alespoň jako traktoristu (koneckonců, řidičák skupiny T mám), vysmál se mi předseda, že traktoristy potřebuje celkem dva, v létě čtyři, ale zájemců o tuto práci má v pořadníku už asi dvacet. Jedinou mojí šancí bylo dojíždět za prací rovných 98 kilometrů do Brna. Tam jsem práci sice měl, ale… ráno jsem vstával ve 4:20, domů jsem přijížděl kolem 18:30, často i později. Za hypotéku, bydlení, dojíždění a splátky půjček jsem dával celý svůj plat, na jídlo a na cokoliv ostatního mi nezbývalo už nic. Propadal jsem se spíše do minusu.

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než to vzdát. Domeček jsem zase prodal, z utržených peněz zaplatil hypotéku (na celé té transakci jsem tenkrát prodělal „jen“ 50.000 korun), a odstěhoval jsem se do podnájmu do jednoho pokoje k rodičům do Prahy. Přiznávám, že mi tenkrát velmi pomohli a dali mi takové finanční podmínky, že jsem se vlastně jen díky nim zase znovu postavil na nohy.

V Praze jsem si našel práci jako realitní a hypotéční makléř v jedné větší realitní kanceláři, kromě toho jsem pracoval na IČO jako senior finanční poradce pro jednu menší makléřskou firmu. I ředitelka té firmy si všimla, že chodím jako tělo bez duše, práci, která mě dřív tak bavila vykonávám jenom mechanicky, a že můj život ale vůbec není v pořádku.

Jednoho dne si mně zavolala, a požádala mně, zda bych se nezajel podívat do Liberce. Že prý tam chce naše firma otevírat svou novou agenturu, a já jako jediný mám čas, tak abych našel nějaké vhodné prostory, které by se hodily jako prostory pro naši budoucí severočeskou krajskou pobočku. OK, sedl jsem do auta, a tři dny strávil toulkami po Liberci. Našel jsem nádherné a reprezentační prostory v tamním „domě Klavíru“ přímo v centru města, za relativně slušnou cenu, a fotky těch prostor i s návrhem podmínek nájemní smlouvy jsem přivezl na firmu. Třeba mi za to paní šéfová někdy dá nějakou odměnu…

Přesně za tři dny mi volala asistentka, že se mám dostavit k paní ředitelce. Šel jsem si tam, podle mého odhadu, tak pro dva tisíce korun, což by bývalo pokrylo mé náklady na třídenní cestu a pobyt. Na stole ovšem ležela taková malá krabice od bot, převázaná mašličkou. Že by láhev vína? Otevřel jsem tu krabici - a z ní se na mě vysypalo celkem 2.000 vizitek. „Dr. Vít Trnavský, ředitel agentury Liberec“, stálo na nich.

Cože? Vždyť já o Liberci nic nevím. Byl jsem tam jen jednou, vím že nad městem se tyčí Ještěd… Ale nakonec jsem tu práci vzal. Firma mi pomohla vybavit ty prostory kancelářským nábytkem dodaným za velmi symbolickou cenu, rodiče mi věnovali několik talířů, příborů, hrníčků, abych tam měl z čeho jíst, sám jsem si koupil postel a skříň, a v jednom stavebně odděleném pokoji své agentury jsem si zařídil svůj soukromý byt 1+0.

Byl jsem ředitelem krajské agentury, která kromě mě neměla žádného jiného zaměstnance. To první, co jsem do agentury koupil ten první den, co jsem tam začal pracovat, byla konvice na kafe a jeden sáček kávy, abych měl čas si sednout, a nad tím kafíčkem promyslet, co dál.

Ponořil jsem se do práce na zhruba 16 hodin denně, včetně víkendů. Náboroval jsem lidi, učil jsem je svou profesi, znalosti o produktech, znalosti o obchodu, vymýšlel jsem marketing, akce, inzerci, zajišťoval jsem tisk plakátů, nákup reklamních stojanů, najal jsem brigádnici - sekretářku na administrativu, jezdil jsem na porady do Prahy, sám jsem stále ještě fungoval i jako finanční poradce, protože z něčeho jsem žít musel.

Počet osob v agentuře velmi kolísal, někteří nastoupili, jiní odešli (ona práce na IČO jako finanční poradce fakt není pro každého), mnozí, jak jsem zjistil, přišli jen pro to, aby získali nabízený tříměsíční a docela slušný fixní plat, hned potom zase rychle zmizeli. Postupně a velmi pomalu jsem však začal mít i lidi, na které jsem se mohl alespoň trošku spolehnout. Úplnou náhodou jsem se seznámil s jedním místním milionářem, který před několika lety také začínal z nuly, skamarádili jsme se spolu, a ten člověk mi zadal celkem dost celkem vysokých zakázek, což mi značně vylepšilo výsledky.

Mým životem v té době doslova jako létavice proletěly paní Simča, paní Eva, paní Jana, paní Ilona… žádný tenhle vztah mi nevydržel více než měsíc. Splnily ale, jak jsem později pochopil, roli „převozníků“ - pomohly mi zjistit, že na světě existují i jiné ženy, než je moje bývalka, které o mě můžou mít, byť třeba jen na několik nocí, zájem.

Když už asi po roce začala agentura dosahovat trošku stabilních výsledků a já jsem se na firemních setkáních krajských ředitelů mohl přestat hájit tím, že jsem jen nový startup naší firmy, dalo mi tělo jednoznačně najevo, že „už dost“, že je nutné si odpočinout.

Ztlumil jsem tedy objem své práce jen tak na 10 hodin denně, a na počítači objevil úplně novou věc, facebook se ta vymoženost jmenovala. A na facebooku se dala hrát on-line hra, farma. Principem hry bylo, že člověk na začátku „zdědil“ maličký venkovský pozemek, na něm asi dva stromy, jednu maličkou kůlnu a jednu slepici, a měl začít budovat své zemědělské impérium. Pěstovat pšenici, chovat slepice a ovce, založit ovocný sad… Postupně docházelo k tomu, že měl člověk, dejme tomu, nadbytek ovcí a nedostatek pšenice, a tak musel své výrobky začít prodávat či měnit s ostatními farmáři. Ale na to, abyste mohl výrobky měnit, museli se ti ostatní farmáři stát vašimi virtuálními přáteli na facebooku.

A tak jsem měl kamarády i kamarádky z Brazílie, ze Španělska, z Anglie i ze Slovenska, a čile obchodoval a rozvíjel své zemědělské impérium. Jedním z takto získaných „přátel“ se stala i paní Gitka, virtuální farmářka ze Slovenska. Jenže tady to bylo jiné - kromě hraní farmy jsme si začali lajkovat a postupně i komentovat naše statusy, fotky, začali jsme si i psát přes messenger, až nakonec vznikla i dohoda, že bychom se mohli vidět i osobně.

Měl jsem tolik práce, že se mi nechtělo zmizet na celý víkend z Liberce, a tak jsem nakonec paní Gitku přesvědčil, aby přijela ona za mnou. A představte si - ona souhlasila! Sedla si v Bratislavě na noční rychlík, vzala s sebou krabici slovenských brynzových halušek (i když si je dáte v české restauraci, nikdy nebudou tak dobré, jako ty pravé ze Slovenska), a ráno tuším něco po sedmé přijela vlakem na nádraží do Liberce.

Čekal jsem jí u vlaku a neznal jsem nic jiného, než její profilovou fotku z facebooku. I přesto jsem jí okamžitě poznal, když z vlaku vystupovala. Málokdo mi to, vážení čtenáři, věří, ale když jsem na ni zaostřil své oči, věděl jsem, prostě VĚDĚL JSEM, že ano, že tohle je ta žena, kterou chci na zbytek svého života a po které toužím. Neptejte se mě na to, jak jsem na to přišel, já fakt nevím. Jako by to bylo vnuknutí. Zašli jsme si na snídani, pak jsme se podívali ke mě na agenturu, vyjeli jsme na Ještěd a tam spolu strávili celý den v hotelu, další den jsme se procházeli okolo liberecké přehrady, a odpoledne jsem ji doprovodil zase na vlak. Jakmile odjela, šel jsem si do pokladny koupit lístek hned na příští víkend do Bratislavy.

Vydržel jsem o tom nikomu nic neříct, a hned další sobotu ráno jsem stál s kyticí pod jejím balkónem na sídlišti. Beru do ruky mobilní telefon a volám - jaké že má v Bratislavě počasí. Odříkala mi, že je slunečno, tolik a tolik stupňů… Říkám ne, zajdi na balkón, a řekni mi přesně, jaké máte právě teď počasí. Za pár vteřin se objevila na balkóně a dívá se dolů a nevěří svým očím - jééé, Víťa…

Od té doby jsem už o víkendech nikdy nepracoval. Vídali jsme se na střídačku v Liberci nebo v Bratislavě, i když vzdálenost mezi těmito městy nejkratším směrem po dálnici je 430 kilometrů. V pracovních dnech jsme si psávali do čtverečku 5×5 centimetrů, tak tehdy vypadal messenger na facebooku, a tuším, že se nedal ani zvětšit. A hrávali jsme společně farmu. Na den přesně půl roku od našeho prvního setkání jsem koupil stříbrný zásnubní prstýnek. Bude mě Gitka chtít?

Chtěla. A za dalšího půl roku byla svatba. Bylo mi jasné, že vzdálenost Liberec - Bratislava je na manželství příliš, a tak jsem jednoho krásného dne zašel za ředitelkou své makléřské firmy, poděkoval jsem jí za obrovskou důvěru a za šanci, jakou mi dala, ale v ruce jsem už měl připravenou svou dvouměsíční výpověď. Stěhuji se do Bratislavy, a na Slovensku žádnou naši pobočku nemáme. A mít nechceme, to jsem si opatrně zjistil už dřív. Měl jsem připravené i jméno, jednu ze svých spolehlivých a zkušených zaměstnankyň, komu svou agenturu navrhuji předat, a ono to jméno nakonec bylo i akceptováno.

S mou osudovou ženou, paní Gitkou, už žijeme spolu celých 13 let. Známe se ale o rok déle, když to budu počítat od toho nádraží v Liberci. Větu „mám Tě rád“ používám několikrát denně, stejně často pak slyšívám ozvěnu „ľúbim Ťa“. Ten vztah není o penězích, ale je o štěstí. O tom, že máme jeden druhého a dýcháme pro sebe. O tom, že si každé ráno dáme společné kafíčko. V našem věku i o tom, že si vzájemně připomínáme, že je potřeba vzít si pravidelné léky. O tom, že se obejmeme a držíme se za ruku. O tom, že se jeden na druhého můžeme spolehnout. Bezvýhradně, vždycky a všude. O tom, že jsme dva. Dva na lásku, dva na bolest i na hodiny štěstí.

Svou práci jsem mezitím několikrát změnil, svůj původní obor jsem sice na Slovensku několik let zkoušel, ale doopravdy úspěšný jsem v něm už nebyl. Své odborné licence jsem České i Slovenské národní bance už dávno vrátil. Vyzkoušel jsem si tu práci v pojišťovně, v Kauflandu, na poště, v call centru mezinárodního korporátu, byl jsem krizovým informátorem ve státní karanténě v době Covidu, mystery shopperem, domovníkem na středoškolském internátu a naposledy už o něco více než rok pracuji jako šofér autobusu v dopravní a cestovní kanceláři.

Moje práce se, jak vidíte, celkem často mění, ale ta není pro život podstatná. Můj vztah s paní Gitkou už vydrží až do té doby, dokud nás dva smrt jednou nerozdělí. Já vím, je to možná fráze, ale jsem si tím naprosto stoprocentně jist. Oba máme za sebou jedno manželství, které nevyšlo, a po něm jsme oba prožili několik let sami. A můžeme jenom litovat, že jsme se nepotkali už dřív, vážně.

Takže - pokud máte komu uvařit ráno dvě kafíčka, pokud máte svou spřízněnou duši, jděte si za tím a neničte to. Pokud ne - nevzdávejte se a hledejte. Život v páru opravdu stojí za to.