Článek
Je to už hezkých pár let, co jsem se politikou opravdu velmi aktivně zabýval. Četl jsem všemožné noviny, sledoval jsem televizní zprávy, poslouchal rozbory třeba na BBC, pravidelně jsem o politice diskutoval a účastnil jsem se 100 % všech voleb do jakéhokoliv orgánu, které jen u nás v ČR probíhaly. V roce 1989 mi bylo sladkých 23 let, a tak nějak jsem věřil a doufal, že se to všechno u nás zlepší, půjde to tím správným směrem, a že všeobecně pravda a láska jednou (ale brzy) i u nás zvítězí nad lží a nenávistí.
Jedním z mých výstupů z tehdejší doby je třeba můj text z ledna 2015 Žaluji Evropu, žaluji Francii, který jsem jen den po známém atentátu na redakci francouzského časopisu Charlie Hebdo jen tak večer pověsil na svůj tehdejší facebookový profil. Text tehdy získal dohromady více než 36.000 sdílení, a dokonce z něj i mnohé noviny citovaly, nebo jej (jako redakce z odkazu) prostě bez ptaní (a samozřejmě bez honoráře) převzaly celý.
Čím starší jsem, tím více se mi už nechce politiku sledovat. Papírové noviny už si několik let nekupuji žádné, na televizní politické zprávy jsem se naposledy díval možná tak před rokem, a ano, ovšem, stále ještě si čtu zprávy alespoň občas tady na internetu.
Politika v České republice vždy dokázala překvapit – někdy mile, mnohem častěji ovšem bohužel v tom druhém smyslu. Poslední roky a měsíce by se daly shrnout jako směs telenovely, absurdního dramatu a sitcomu, kde hlavní role hrají známí herci české politické scény, kteří stále věří, že humor je jediným způsobem, jak si udržet popularitu, i když to často nevědomky hrají na vlastní úkor. Věřím, že kdyby se to pojalo jako natáčení politické reality show, zaplatil by třeba zrovna Netflix za práva na tuto show nemalé peníze (a dal by se tak třeba snížit státní dluh).
Možná budete znát odpověď na známou otázku, kdy se jeden muž ptá druhého, jak je možné, že třeba takové Švýcarsko, země celkem blízko v Evropě, s plus minus podobným počtem obyvatel jako my, je o tolik ekonomicky úspěšnější, a proč mají jeho obyvatelé mnohem vyšší životní úroveň než máme my. Druhý muž se zamyslel, a povídá „Víš, jestli to není tím, že celá švýcarská vláda má i s prezidentem jenom sedm lidí. Úplně jim to stačí. A kam až lidská paměť sahá, nikdy nebyl jejím členem žádný idiot.“
Kapitola 1: Vláda (ne)jednoty
Na začátku máme vládu, která slíbila přinést změnu. (Pokolikáté už?) Změna ve společnosti přišla, ale bohužel jen v podobě vyšších daní, sekery zaťaté ve státním rozpočtu, nedůvěryhodného PR a toho, že novináři mají co psát.
Změna nenastala v tom, že na povrch vyplouvá jeden skandál za druhým. Zneužívání tajné služby? Úplatky komukoliv při nákupu čehokoliv? Porcování zakázek tak, aby se daly přidělit z ruky svým kamarádům? Rychlostudium práv, tituly za hubičku? Kuchař, který (prý) za milion ořezává alej stromů u silnice? Tisíce nelegálních billboardů u silnic, proti kterým se každý bojí zakročit a naopak na nich visí portréty politiků před volbami? Reklamy firem obřího koncernu na stavbě areálu, kam nejezdí nikdo jiný, než právě jen lidé z toho koncernu? Trestný čin se ale nestal. Sdírání seniorů v domově důchodců, řízeném náměstkem ministra spravedlnosti v jeho volném čase? Soudce, domácí násilník, který soudí, i když je podle vlastních slov psychicky nemocný? Senátor, který si založí pidistranu o třech členech, jenom proto, aby ze státu vytáhl milionové příspěvky? Přesně tyhle výjevy kolem nás jen tak létají, jeden střídá druhý, pak se objeví třetí, dvacátý čtvrtý, sto první - a nám, běžným lidem už to prostě splývá. Otupěli jsme, zapomínáme.
Když došlo na obří inflaci, přemrštěné ceny energií a rozpočtový deficit, vláda se rozhodla, že místo konkrétních opatření zkusí starou dobrou taktiku „obviňování někoho jiného“ – ostatně oblíbený sport všech vlád světa.
Škodí nám EU, globální krize, Rusko, válka na Ukrajině, byl tu Covid, pak velká zima, sucho, teď zase povodně, je tu „zlobivá“ opozice – vinen je prostě kdokoliv kromě nich samotných. Logika je jednoduchá: pokud neexistuje viník, kdo by nás mohl soudit, že ano?
Přiznejme si už konečně, že tahle dnešní vláda je naprosto nesourodý slepenec. Strany, které se spojily jen proto, aby vznikl „Antibabiš tým“, tedy „uděláme cokoliv, jen aby se k moci nedostalo ANO“. Jejich dnešní oblíbenost (podle posledního průzkumu ze září 2024) je tato : ODS +/- 13 %, Piráti prý 9,6 % (reálné krajské volby ale ukázaly něco úplně jiného), TOP 09, STAN a KDU-ČSL se potácejí kolem 5% a je teoreticky možné, že kdyby byly volby dnes, do sněmovny se ani nemusí dostat. Tato vláda má kromě svého předsedy ještě dalších 15 ministrů - a schválně, vyjmenujete z hlavy alespoň takových deset z nich včetně strany, ke které patří? Jen si to zkuste - tedy myslím bez Googlu.
Jestli si pan premiér Fiala za něco zaslouží obdiv a úctu, pak tedy především za to, že tahle vláda se dokázala udržet bez větších a výraznějších změn už tři roky, a že teď tedy (po vysoce pravděpodobném trucovitém odchodu Pirátů), už snad dovládne až do řádného konce volebního období.
Mimochodem - absolutně chápu odvolání vicepremiéra pro digitalizaci pana Bartoše a absolutně nechápu, čemu se diví. Představte si, že byste v práci měl(a) na starost dejme tomu digitalizaci práce vašeho firemního sekretariátu. A že by to dopadlo přesně tak, jak dnes vypadá stavební řízení. Sekretářky by nemohly psát, adresy by se pomíchaly, dokumenty by samy od sebe mizely z archivu. Sem tam by se vaše osobní data, jistě dokonale chráněná podle GDPR, objevila na jiném sekretariátu na druhém konci republiky. Jen tak.
Šéf by vás ale přesto v práci nechal, a dával by vám další a další termíny, dokdy to máte opravit a rozchodit. A teď byste za ním přišel(a) s pěti podmínkami, které on jako šéf „musí“ splnit, abyste na té pozici dál pokračoval(a). Upřímně - být tím šéfem já, nečekal bych až do odpoledne. Letěl(a) byste ze dveří už při pouhém vyslovení té první podmínky.
A když už by vás tedy šéf naprosto oprávněně odvolal (což měl udělat už dávno), Vy byste si sebral všechny své známé a podřízené, ti by stáli v šiku za vámi, svolal byste „na truc“ tiskovou konferenci, a začal na (až doposud) svou firmu kydat neuvěřitelnou špínu a bláboly.
Vždyť jo, je to normální, naprosto běžná součást naší politické scény. A zase je na pár dní o čem psát a mluvit, než přijde další „pecka“. Pak už se na Piráty zase potichu zapomene.
Kapitola 2: Opozice – hlas rozumu, nebo jen další šoumenství?
A teď k opozici, která to s tou kritikou vlády myslí vážně. Jen kdyby byla stejně vážná ve vlastních plánech. Sarkasticky řečeno, jejich taktika připomíná stížnosti na rozlitou kávu, kterou si sami vylili.
Andrej, řečený Bureš (ovšem soudí se kvůli tomu). Největší příjemce státních i evropských dotací na cokoliv. Obrovský lidumil. Zaměstnavatel několika tisíc lidí, jejichž platy jsou (s výjimkou loajálního vysokého managementu) fakt jenom k breku. Jeho párky můžou jíst i vegetariáni, protože fakt obsahují už jenom stopové prvky masa.
Karel Havlíček, muž, který nespí a zvládá tisíc profesí najednou. Princezna Alenka, která zaměstná za státní peníze dva fotografy, aby jí udělali nádhernou fotku s pávy. Tou fotografií pak vysvětluje prostému lidu „tu složitou matérii ministerstva financí“, protože to spolu už na první pohled souvisí, přece.
Tomio, vládce Takešiho hradu. Ten je tak slavný, že býval i na Google mapách. Protože neměl tiskárnu na peníze, zamyslel se a založil si Úsvit přímé demoracie, který pak postupně přejmenovával. Až dosud to celkem zabíralo, hnutí dokázalo generovat svému šéfovi obrovský přísun státních peněz. Teď se to ale nějak zadrhává, tak potřebuje obrovské děsivé megabillboardy s nefalšovaným nigerijským chirurgem, ideálně přímo na Václaváku. Kvůli nim ho jistě budeme volit. O ty peníze by přece bylo škoda přijít, že ano?
Pracantka Katka, která si doopravdy odmakala své druhé zvolení do Evropského parlamentu. Jo, v Bruselu se žije celkem dobře. Ani na plat si nejde stěžovat. A tak teď už stačí plivat jedovaté sliny na všechny strany a jako vedlejšák si založit ještě e-shop, kde se prodávají hrnečky se srpem a kladivem a ruské matrjošky. Bezva džob.
Přemýšlivý Honzík H., který v roce 2021 plánoval v červeném svetru samostatnou cestu vládním speciálem do Moskvy, kde se chtěl setkat se Serjožou Lavrovem a Vláďou Volodinem, vyříkat si s nimi pěkně z očí do očí nějaké ty výbuchy kdesi ve Vrběticích a získat za to ideálně zdarma vakcíny Sputnik. Stačí jen pár set tisíc kusů. Pod jeho vedením zmizela z politické mapy strana ČSSD, kterou teď vede naprosto neviditelný Michal Šmarda. Preference strany kolísají kolem 4 %, plus minus, a na zlepšení to nevypadá ani náhodou.
Vlastně ne, zpět, značka ČSSD už jim ani nepatří. Protože si ji nechránili, vyfoukl jim ji sexy mozek Jirka, který se kvůli tomu spojil s Janou Volfovou. Jejich preference jsou ale taky neměřitelné. Vítejte v Česku.
Každé selhání vlády je zlatým dolem v jejich pokladnici populismu. Ale když přijde na věc, jejich návrhy řešení znějí asi tak konkrétně, jako plán na výlet do Disneylandu, který se ovšem kvůli počasí neuskuteční.
Kapitola 3: Prezident jako symbol… čeho vlastně?
Tak pozor, pana prezidenta Petra Pavla jsem ve druhém kole sám volil. Dokonce jsem kvůli tomu přijel až ze Slovenska. Ale upřímně, zase jsem podlehl klamům a iluzím, že najdu někoho, alespoň jednu jedinou postavu, která politickou scénu změní. Očekával jsem od něj mnohem víc.
Prezident, jedna z nejvýznamnějších postav české politické scény, je spíše symbolem… no, něčeho. Člověk by si řekl, že hlava státu bude mít nějaký názor na dění kolem sebe. Ale poslední prezidentské projevy naznačují, že humor má v jeho agendě přednost před činy. Umí ale dobře jezdit na motorce, to se mu musí nechat.
No, možná nás ale prezident svou filozofickou mlčenlivostí jen připravuje na zenový klid, který bude nutný, abychom přežili chaos, který v politice teď vládne.
Kapitola 4: Média a veřejnost – kdo se komu vysmívá víc?
Média mají na celé této tragikomedii také svůj podíl. Pravidelně zásobují veřejnost zprávami o nesplněných slibech a dalšími průšvihy, které zdánlivě neberou konce.
Už jsem o tom psal nahoře v kapitole o vládě. Každý další průšvih trochu smaže a trochu rozmělní ten předchozí. Když si člověk pustí večerní zprávy, přečte si noviny, koukne na internet, má pocit, že politiku už snad ani nelze brát vážně. Vlastně normálka.
A veřejnost? Ta se stává divákem vnucené reality show, která se nikdy nekončí. Jediné štěstí, že Češi se na to umí dívat s humorem. Naštěstí tu máme svobodu. A tak internet zaplňují kreslené vtipy, memy, fantasticky výstižné koláže například od autora TMBK.
Kapitola 5: Závěr – kdo nás vlastně řídí?
Těžká otázka. Na závěr této sarkastické jízdy bychom si měli položit otázku: Jaká je budoucnost české politiky? Nejspíš podobná jako dnes. (Jakákoliv) vláda se bude dále předhánět ve snaze zalíbit se veřejnosti, (jakákoliv) opozice bude dál bodovat v obstrukcích a ve výběru sarkastických připomínek a pan prezident? Ten možná jednou napíše novou knihu o vnitřním klidu.
Politika v Česku je, zdá se, jen další formou zábavy, kterou sledujeme s úžasem a občasnými výbuchy hořkého smíchu. Škoda jen, že tyhle politické show mají skutečné důsledky pro každodenní životy lidí, kteří na rozdíl od svých lídrů nemohou v nejisté době sáhnout po dobré výplatě či neúměrných výhodách.
Ale aspoň máme co sledovat – a kdo ví, možná příště přijde nový politický hrdina, který dokáže překvapit. Že bych v příštích volbách zkusil kandidovat do senátu? Třeba v čele politického hnutí „Děda Víťa do Senátu“ ? Dali byste mi svůj hlas?
A pokud ne, máme aspoň co komentovat. Mimochodem, na diskusi k tomuto článku se fakt moc těším.
