Článek
Inu - zkontroluju si to. Na maturitním vysvědčení mám napsaný červen roku 1984. Na titulní stránce mého letošního diáře se píše rok 2024. Chvilku počítám… a ono fakt, vychází to. Čtyřicet let.
Zavolal jsem si se spolužákem Danem, a povídali jsme si po telefonu více než dvě hodiny. Pak jsem vyhrabal ze šuplíku svoji maturitní fotku - přesně tuhle jsem měl na tablu, které tenkrát viselo někde ve výloze. A poprosil jsem dcerku, ať mně jen tak, bez jakékoliv přípravy, udělá aktuální portrét, tak jak vypadám teď - právě dneska.
Rozdíl mezi těmi snímky je tedy 40 let. Jasně, někam tiše odešly husté černé vlásky. Škoda jich. Přibylo pár (desítek) kil, přibyly nějaké ty vrásky… Na čtení už musím používat chtě nechtě brýle, bez nich potvůrky maličká písmenka splývají v jednu vlnitou tmavou čárku a nedají se číst. Na dálku naštěstí pořád vidím tak na 1-. Což je super, brýle na dálku sice mám, ale naštěstí vůbec nemusím používat. Zrak mi dokonce pořád ještě umožňuje bezpečně řídit autobus, mám na to i platné lékařské potvrzení.
Čím dál tím víc mne zlobí sluch, ale to se nedá vyléčit. Zatím jakž/takž slyším. Mám výhodu - můžu se občas vymlouvat, že jsem někdy něco kvůli (lékařsky potvrzenému) poškození sluchu neslyšel, to je fajn. A když je úplně nejhůř, vytáhnu z tašky špičková a velmi drahá naslouchátka. Jeden samostatný mikropočítač do každého ucha. To ale potom slyším i trávu růst, doopravdy. Na řízení autobusu už ty naslouchátka musím mít nasazené, pak je to OK. I na to mám lékařskou zprávu.
Na ty ostatní neduhy zase musím užívat pravidelné denní tabletky, čtyři bílé ráno a další čtyři o něco barevnější večer. To samozřejmě tenkrát nebylo. Tabletky už musí užívat i moje žena, vždycky se přitom na sebe usmějeme, a vzájemně si popřejeme dobrou chuť.
Mám o dost víc zkušeností, prošel jsem více než dvacet různých povolání… Mé dcerky už jsou dávno dospělé, od každé z nich už mám jednoho vnoučka… Takže jsem dvojnásobný děda. Když nastoupím do tramvaje, už mně lidi většinou pouštějí sednout, i když nárok na „seniorskou“ jízdenku ještě zdaleka nemám.
Stihl jsem se oženit, po 22 letech se na přání tehdejší manželky zčistajasna rozvést a potom si najít novou lásku a znovu se oženit - dnes žiju už skoro 14 let s tou nejlepší holkou pod sluncem. Jmenuje se Gitka.
Přestal jsem se honit za úspěchem a za tím, čemu se říká „americký sen“. Hodně jsem se snažil, ale milionová jachta, soukromý tryskáč a vlastní ostrov mne jaksi minuly. Dnes chci mít především klid, pokoj, rodinné štěstí, které si s Gitkou a s námi žijící dcerkou Jarkou tak nějak dohromady poskytujeme.
Jsem rád, že mám střechu nad hlavou, pár korunek (v mém případě tedy spíš eur - žiju na Slovensku) na účtu, které se tam zatím vždycky nějak přikutálely. Někdy to byl boj a někdy se objevily, ani jsem vlastně nevěděl jak. Faktem ale je, že rozkutálejí se vždy mnohem snadněji, než jak se objeví. Tak musím být opatrný.
Svým myšlením jsem pořád ten kluk z maturitního tabla, moje vnímání světa a spravedlnosti se nějak nezměnilo. Rodina je pro mně pořád tatínek, maminka a děti, pohlaví podle mně existují pořád jen dvě. Identifikuji se jako (čím dál tím) starší chlap a nikdy v životě mně ani na vteřinu nenapadlo, že by to mělo být jinak.
Mirek Dušín a jeho Rychlé šípy by měly vítězit nad bratrstvem Kočičí pracky, to dá rozum, a pravda a láska by tak nějak měla obecně vždycky vyhrát nad lží a nenávistí.
Žiju pořád ve státě „Československo“, i když na soudobých mapách už takový stát bohužel nenajdete. Nevadí, zcela úmyslně používám starší mapové podklady a nedám si je vzít. Dokonce i v autě pořád ještě vozím Autoatlas ČSSR, i když pravda, už dlouho jsem ho nepoužil. I jako dědeček jdu s dobou, takže pokyny k jízdě už na mně zdvořile ševelí slečna Petra z GPS navigace. I to je ovšem výjimečná ženská, vůbec nikdy se se mnou nehádá, doopravdy, a to dokonce ani tehdy, když někam špatně zatočím. „Přepočítávám… přepočítávám…“ zahlásí Petra obvykle, a na obrazovku ihned promítne novou trasu.
Ten kluk z tabla se moc těšil na život a na to, co ho čeká. Život přišel, a přinesl, jak už to bývá, mnohé dobré i mnohé zlé. Vše jsem absorboval a se vším jsem se srovnal, i když někdy to bylo krásné a jindy mně to fakt docela hodně bolelo. C’est la vie.
Ten pán napravo se už pomaličku polehoučku začíná těšit na důchod. Už si ho dokonce na chviličku nanečisto vyzkoušel, když byl pár měsíců nezaměstnaný. Ale chybí mu pořád ještě 7 let a 2 měsíce, to je dost. A to ještě tiše doufá, že mu vláda Petra Fialy nepřihodí další dva roky navíc. Snad ne, možná trošičku naivně věřím tomu, že podmínky pro starobní důchod by se neměly měnit pár let před jeho začátkem. Ale u politiků jeden nikdy neví.
Z více náznaků začínám vnitřně tušit, že se pomaličku (ale nezadržitelně) blíží konec naší civilizace. Myslíme si, že jsme vládci této planety a že nám planeta patří. Teplota na Zemi nezadržitelně stoupá. Ledovce tají, hladina oceánů se zvyšuje. Šílenou rychlostí mizí deštné pralesy a nenahrazují se. To vše není můj subjektivní názor, je to všechno vědecky podloženo. Planeta nám dává dost silně najevo, že toho všeho už začíná mít plné zuby.
Ale nejen tohle. Technický pokrok začíná letět až příliš rychle. Lidé začínají hloupnout, maminky dětem místo čtení pohádek rozdávají počítačové tablety. Tumáš, dívej se. Já třeba ještě vzpomínám na večerníčky jako třeba Rumcajs, Křemílek a Vochomůrka, Kluci z plakátu, Víla Amálka, Bob a Bobek… dnes mám ten dojem, že je videoprodukce pro mládež podstatně, ale podstatně horší. Kreslené postavičky jsou beztvaré a děsivé. Nejsou hezky nakreslené. Většinou mívají zbraň. Je třeba střelba nebo výbuchy opravdu tak běžnou součástí života, jako je to běžné ve filmech? Ale no tak…
Vládcové kdysi ve středověku mívali silnou armádu, a ta bývala schopna relativně účinně chránit hranice jejich panství. Nevykládejte si to zle, nemám vůbec nic proti otevřeným hranicím třeba v rámci evropského Schengenu nebo mezi státy v USA. Sám to na svých cestách Evropou velmi rád využívám a raduji se z toho, že protivné železné ploty a ocelové závory už zmizely. Ale příval naprosto nezvaných osob ze zcela jiných kultur do Evropy, a mimovládky, které se cíleně starají o to, aby zde tito lidé měli dokonalé životní podmínky… prostě, podle mého názoru, co je moc, to je moc. Vymstí se nám to, jako že se Víťa jmenuju. Doopravdy.
Já to sem napíšu takovým přirovnáním, moc se mi líbí. Pokud sousedův pes podleze můj plot, protože ho soused bije, zaslouží si nakrmit a ochránit. Jestliže tentýž pes podleze můj plot, aby mi sežral maso z grilu, zaslouží páskem na zadek a odvézt zpátky. A jestliže podleze můj plot, aby mi zranil a pokousal moje děti, zaslouží chytit a utratit. Ani v jednom případě mne přitom náboženství psa nezajímá.
Tak jako zanikli Inkové, tak jako zanikly Pompeje nebo bájná Atlantida, a také třeba stará Římská říše, tak jednou zmizí i naše vlastní civilizace. Spějeme k tomu. Ne, nebojte se, jistě to nebude hned. Nás, našich dětí ani vnuků se to ještě týkat nebude. Ale za takových tři sta, možná čtyři sta let…
Ono se vlastně nic tak hrozného nestane. Mocná matka příroda si pak vezme naši planetu postupně zpět a započne svůj miliony let trvající proces obnovy. Nikam nebude spěchat. Na rozdíl od nás nic nepokazí. Případné chyby evolučně opraví. Zmizí i naše největší stavby. Rozpadnou se ty nejstrašnější jaderné zbraně. Miliony let budou dostatečně dlouhá doba, aby jejich náplně přestaly být nebezpečné - stačí si nastudovat poločas rozpadu těchto prvků. Rez rozloží kovové součástky. A mnoho let poté se tu možná objeví jiná, nová civilizace, která tu zase začne pěkně od začátku.
