Článek
Povím vám příběh z války, který mi vyprávěl Tee Taxis Taylor.
Anebo ne, čtenáři moji, povím vám SKUTEČNÝ příběh z doopravdické války s českými úřady, který jsem zažil já sám na vlastní kůži.
Všechno to začalo 27. prosince 2019, přesně v 16:45 hodin. Jenom dvě vteřinky jsem nedával pozor za volantem, jak bych asi měl, potom jsem sice dupnul na brzdu, otočil volantem prudce doprava, ale stejně se ozvalo obrovské „BBBBUUUUMMM!!!!!“, následované několikanásobným zvukem výstřelu. V tom okamžiku jsem byl pevně připoutaný k sedačce řidiče, neschopný pohybu a obalený od hlavy až k patě měkkoučkou bílou peřinkou, která mně ze všech stran chránila a zahřívala.
Když už auto stálo pevně na místě, a motor vepředu pomalu neexistoval, ozvalo se takové tichounké „pšššššš“, a peřinka se sama vyfoukla. Odhalila mi neradostný výhled na rozbité čelní sklo, rozbitý vůz kolegy přede mnou a v kabině byl silně cítit střelný prach - to byly ty „výstřely“ - aktivace napnutí bezpečnostních pásů, aktivace všech dostupných airbagů ve vozidle.
Byla to poslední (a perfektní) služba, kterou mi moje auto poskytlo po osmi letech společného ježdění. Děkuju za ni, díky technickému týmu firmy Ford jsem mohl z auta vystoupit sice trochu otřesený, ale jinak v naprostém pořádku, nikterak nezraněn.
Zbývalo už jen, abych se zase já na oplátku postaral o auto, které se nešťastně krčilo na silnici, směrem nahoru z něho stoupal tenký proužek dýmu a směrem dolů vytékal v podstatě fungl nový motorový olej, který jsem autíčku dopřál jen tři týdny před touto nehodou.
Tak nejdřív zjistit, zda nic není ani posádce vozu přede mnou, blinkry, vesty, trojúhelník, policie, asistenční služba mé pojišťovny. Velmi ochotná slečna v telefonu říká „jasně, pane, máte nárok na odtah až 50 kilometrů do jakéhokoliv místa si jen řeknete, odtahová služba tam bude do hodiny.
Inu, zvolil jsem autorizovaný servis Ford v Bratislavě, největší a nejspolehlivější firmu, do které jsem vozíval auto před nehodou pravidelně a každý rok na garanční prohlídky.
Už za šest minut po nehodě, dříve než policie a mnohem dříve, než autorizovaná asistenčka u nás zastavil „lovec nehod“. Bílé auto polepené všemi možnými logy pojišťoven a nápisy jako „non-stop assistance“, a tak podobně. Mohutné oranžové majáky blikající z jeho střechy. Jasně, že jel zcela náhodou okolo, prostě měl tu cestu… a nabízel všemožnou pomoc, samozřejmě „nezištně a zdarma“
Coby profesionální pojišťovák jsem (v klidu a před tím řidičem) vysvětlil řidiči mnou nabouraného auta, co je to za firmu, a proč by se šmejdy spolupracovat neměl. Naštěstí to pochopil, a společně jsme vydrželi pána vytrvale odmítat až do příjezdu policejní hlídky. Jakmile přijel stříbrný vůz místní policie, pán se zdekoval, a i s oranžovými majáky tiše odjel neznámo kam. Za pár desítek minut se jistě také náhodou přichomýtne k další dopravní nehodě, on má na ně totiž pech.
Moje odtahovka zařízená pojišťovnou přijela až za tři hodiny (to víte, jsou Vánoce, řidiči nejsou ve službě), a auto tak skončilo až na dvoře ve Fordu, pod kamerou. Pane, přijďte až 2. 1. 2020, do té doby tu nikdo krom hlídače SBS nebude (to víte, jsou Vánoce, mechanici nejsou ve službě).
2. ledna mi přijímací technik moc radosti neudělal, prohlédl si totiž vůz, a jeho případnou opravu vyčíslil na něco mezi 6.000 až 8.000 eur (pro čtenáře z ČR cca 200.000 Kč), a takovou hodnotu už při nejlepší vůli můj vůz neměl. Takže totálka… Hmmm.
Nabídl mi ale dvě cenné služby - jednak profíka, který má pár kilometrů odsud autovrakoviště a o poslední věci vozu se jistě kvalitně postará, jednak i prodej jiného vozu Ford. OK, jdeme do toho…
Profík přijel do půl hodiny i s kolegou, a po důkladné prohlídce auta zvenku i zevnitř mi za něj nabídl nějakou cenu. Auto má zcela zlikvidovaný předek, ale „od zrcátek dozadu je to perfektní“. Nebylo to sice moc, ale bylo to několikanásobně víc, než kolik bych dostal při tzv. zákonné ekologické likvidaci vozu, a bylo to se slibem, že on sám se stane majitelem „vozu“ zapsaným do technického průkazu, a že si tedy na konci ekologickou likvidaci zajistí sám. Kývl jsem na to, moc jiných možností jsem přece jen neměl.
Bohužel, vůz byl na českých značkách, k nehodě ale došlo na slovenském území a pán je občanem jiného státu - takže přepis nepojízdného vozidla do zahraničí. Podepsali jsme společně typizovanou smlouvu, a dostal jsem spoustu podrobných „domácích úkolů“, co musím vybavit v ČR.
První možný úřední den v ČR, 6. 1., vyrážím na registr vozidel do domovského státu. Vybaven naprosto vším, co mi pán nadiktoval, a ještě pro jistotu mnoha věcmi navíc. Z administrativních důvodů byla u přepisu nutná ještě i přítomnost mého otce, takže on jede z Prahy, já z Bratislavy, a setkáváme se u dveří příslušného úřadu.
Vcelku jednoduše jsme udělali první dva kroky ze tří - odhlášení vozidla z provozu (trvalo to 20 minut a stálo to jen 200 korun), a o pár set metrů dále i zrušení pojistky z důvodu změny majitele (to je můj obor, takže jsme na sebe se slečnou na přepážce mluvili odborným slangem, souhlasili jsme spolu a za pět minut bylo hotovo).
Malér nastal u kroku číslo tři - povolení vývozu vraku na území jiného státu. K tomu je totiž potřeba kouzelný papír nazvaný „evidenční prohlídka“. A tu nesmí udělat nikdo jiný než naše, česká STK. Ne, bez toho papíru to opravdu udělat nelze. Ne, slovenská STK to udělat nemůže, i když jsme společně v Evropské Unii. Ne, autorizovaný dealer Fordu v Bratislavě to také udělat nemůže. Ne, ani dopravní inspektorát na Slovensku to udělat nemůže. Ne, ani notář, advokát, nikdo jiný - nikdo to na Slovensku udělat nemůže. S autem musíte buď do Břeclavi nebo do Hodonína, to jsou dvě nejbližší STK „hned za hranicemi“.
Co kdybych byl býval nehavaroval v Bratislavě, ale třeba v Moskvě nebo v Madridu? Prý - i tak byste musel vozidlo odtáhnout přes půl Evropy na českou STK, tak praví zákon. Že moc děkuju za takový zákon, páni poslanci z PSP ČR. Mysleli jste u toho fakt hlavou.
Další můj nápad a několik telefonů do několika českých STK. Nepřijel by váš technik do Bratislavy do Fordu udělat evidenční kontrolu nepojízdného vozu? Zaplatím si to… Bohužel ne, to nejde, průběh evidenční kontroly fotografujeme a natáčíme na video, nejde to dělat nikde jinde než v naší hale, dovezte nám to auto.
OK, telefony do několika autopůjčoven v Bratislavě. Nemáte náhodou na půjčení vůz, kterým bych mohl odvézt svůj vůz do Česka a zase zpátky? V jedné jediné půjčovně jsem sice uspěl, ale proti byly dvě věci. Jednak cena za půjčení takového auta na jediný den je astronomická, a tohle by mi už pojišťovna nehradila, jednak pro jeho řízení je potřebný řidičák s písmenkem „E“ (a ten já nemám, vlastním jenom A, B, C, D a T).
Telefon panu majiteli vrakoviště. On má přece svůj vlastní odtahový vůz. Nooo, když zjistil situaci, souhlasil s tím, že tedy z Fordu na vrakoviště (cca 20 km) pojede „zkratkou“ přes Břeclav (tam a zpět dohromady cca 180 km). Ouřední šiml řehtá, musí to tak být.
V dohodnutý den D a v hodinu H se scházíme na STK v Břeclavi. Hodina a půl čekání u kávy, 7 minut práce technika, jsem chudší o cenu vlakových lístků, o cenu kávy a o 400 Kč za evidenční prohlídku. Pan kupující si zaplatil naftu z Bratislavy do Břeclavi a ztratil tím celkem asi 6 hodin svého času. Ale už vlastním kouzelný papírek. Zítra jedu zase na registr vozidel do Brna. Ne, ten břeclavský to vyřídit nemůže, protože značky jsem odevzdal v Brně a oni nejsou počítačově propojeni. To je jedno, že je 21. století a že internet už byl vynalezený. Do registrů vozidel se tyhle informace ještě nedostaly.
Druhý den slušně přistupuji k přepážce v brněnském registru vozidel. Mluví se mnou ale jiná paní než ta, co tu byla předevčírem. Milý pane, já vám to ráda přepíšu, ale vy nemáte ZELENOU KARTU! No to je logické, nemám, protože pojistku jsem včera ukončil a auto je totálně nepojízdné a už teď mimochodem stojí v objektu vrakoviště, což NENÍ veřejná komunikace. A po svých kolech ten prostor určitě neopustí - tedy jestli ještě vůbec svoje kola má (zimní gumy na nich byly totiž také nové a celkem dosti drahé).
Ne, to nejde, zákon vyžaduje pro tento úkon mít zelenou kartu. Bez ní nelze vůz vyvést.
Jdu na pojišťovnu a přemýšlím. Pojistka je zrušená, zelená karta skartovaná. Mohl bych (teoreticky) požádat o zpětvzetí své výpovědi a o obnovu pojistné ochrany kompletního vraku. Donést kartu na registr, a za dvě hodiny pojistku znovu, teď už definitivně, vypovědět. A/nebo bych teoreticky mohl vůz znovu pojistit nejlevnějším povinným ručením, zaplatit pojistku na čtvrt roku, a dvě hodiny po zápisu převodu smlouvu zrušit bez udání důvodu v době do 2 měsíců od sjednání. Ale byl by to více méně pojistný podvod, protože nelze právoplatně pojistit vrak.
V pojišťovně mi udělají kávu zdarma, a dumají společně se mnou. Naštěstí zelenou kartu ještě nestihli skartovat, tak mi jí vracejí nazpět. Prý ať má paní na přepážce radost, když byly ty Vánoce. Vyměním kartu za kompletní fotodokumentaci totálně havarovaného vozu, aby bylo jasné, že tímhle autem už škodu nikdy nezpůsobím. Děkuji za perfektní služby, Direct pojišťovno, takhle nějak si představuji spolupráci.
Vracím se na registr vozidel. Hodinu trvající administrativa, nové registrační značky platné jen na dobu převozu vraku někam, kde auto už dávno stojí i bez značek, kýžený zápis nového majitele do velkého i malého techničáku. Opět vyhazuji oknem nemálo stokorun, administrativa a značky a počítačová síť a čas úředníka přece něco stojí, že jo, a ne, tohle si ani náhodou neplatím ze svých daní.
Vracím se do Bratislavy a doklady odevzdávám novému majiteli. Sbohem, autíčko. Děkuji za šťastných společných více než osm let. Za najetých více než 144.000 kilometrů křížem krážem Evropou. A děkuju za tu poslední záchranu, i když chybu jsem udělal já sám. Měj se dobře. Život jde dál, zítra si jdu do Fordu koupit tvého nástupce.
P.S.: S majitelem vrakoviště jsem se nakonec sešel ještě jednou, když jsem jednou jel okolo jeho podniku a zajímalo mě, jak to moje auto dopadlo. Pán mi řekl, že vůz nakonec nerozprodal na náhradní díly, ale že se mu ho podařilo opravit. Možná ne tak, jak jej původně továrna vyrobila, naštěstí ale tak, že si vůz ještě někdo koupil. A auto bylo prodáno kamsi do malé vesničky na Ukrajinu, ještě tedy dlouho před válkou. A jistě jen Bůh by mi dokázal odpovědět na otázku, jak se má a zda vůbec ještě auto existuje i teď…
