Článek
Hmm… tři dny řidičem čínské obchodní delegace na business konferenci ve Vídni. Zadání znělo zajímavě, a přiznávám, že jsem se na tuhle zakázku docela těšil.
Chyba, moje velká chyba. Vozím osm lidí, z nichž všichni mluví čínsky a německy. Jenže si neobjednali rakouský autobus, ale slovenský. Kvůli ceně to chápu, jsme mnohem levnější než naši rakouští kolegové. No a já nabízím ke komunikaci češtinu, slovenštinu, angličtinu a ruštinu. Vedoucí delegace umí sice pár slov anglicky, jenže jednak opravdu jen pár slov, jednak mluví „čínskou“ angličtinou, a já mám že školy naučenou tu britskou. Nerozumíme si fakt vůbec, téměř ani slovo, domlouváme se přes Google překladač nebo přes smsky. To je první důvod nespokojenosti na obou stranách. Jenže požadavek na německy mluvícího řidiče v objednávce nebyl.
První den je nakládám na letišti a zbytek dne jezdím podle mého názoru zcela nesmyslně po Vídni. Vedoucí delegace mi napíše adresu do navigace, já tam dojedu, on zavrčí bez jakékoliv omluvy „wrong adress“ ( = špatná adresa), a napíše adresu jinou. Proplétám se uličkami, které jsou někdy jen „o 10 cm širší“ než můj autobus. Ale dobře, je to moje práce a dostanu za ni zaplaceno.
Skupina jde na večeři do ultraluxusní čínské restaurace. Samozřejmě nejsem pozván. Někde zaparkuj autobus a čekej. Čekám zhruba hodinu a půl, a přijde smska (cituji doslova) „Pick us up at adress… at 19:40“. Přeložím si to jako „Nalož nás na adrese… v 19:40“. Zadávám adresu do GPS a nestačím se divit - je to 2,5 km od místa, kde jsem je vyložil. Jak se tam, proboha, bez autobusu dostali?? Neřeším, jedu tam. Skupina samozřejmě nikde. Píšu sms „jsem tady“, následuje sms „wrong adress“. Skupinu mám nakládat u té restaurace, kde jsem je vyložil, a potom teprve je odvézt na tu adresu, kterou napsali. Ok, ještě pořád se usmívám a tvářím se proklientsky a přívětivě.
Večer vezu skupinku do jejich ultraluxusního pětihvězdičkového hotelu. Konečně vykládám kufry z autobusu a s profesionálním úsměvem přeju všem dobrou noc. Tady samozřejmě nebydlím. Ve smlouvě mám napsané, že mám nárok na bydlení v hotelu kategorie „tři hvězdy“ se snídaní, takže mně ubytovali o čtyři kilometry dál, v tom snad nejlevnějším tříhvězdičkovém hotelu, co ve Vídni našli. Má ale 3 hvězdičky, text smlouvy splnili. Ok, bude tam postel, sprcha a snídaně, víc nepotřebuji.
Paní recepční ukazuji na tabletu svůj voucher na ubytování. Snaživě hledá v počítači. Hledá podle čísla rezervace, podle mého jména, podle slovíčka „driver-driver“ (což někdy cestovky běžně používají, když neznají jméno šoféra), podle snad všeho, co na tom voucheru může najít. Marně, moje rezervace v hotelovém počítači prostě není.
Je sobota, půl deváté večer. Volám slovenskému touroperátorovi, ten mi obratem posílá sken toho samého voucheru, který už v tabletu mám. Volám vedoucímu čínské skupiny, ten mi zavrčí do telefonu „vyřešte to“ a zavěsí. Na voucheru je vidět, že ubytování pro mně objednávala britská (??) cestovní kancelář se sídlem v Birminghamu. Snažíme se s paní recepční dovolat na jejich helplinku, ale je sobota, půl deváté večer…
Paní recepční mi nabízí, že volné pokoje má, a že se za cenu 210 eur mohu na obě noci ubytovat. Jen si to musím zaplatit, stejně jako kterýkoliv jiný host z ulice. Tak volám majiteli naší firmy a je mi odsouhlaseno, abych to tedy zaplatil ze zálohy, kterou mám na nepředvídané výdaje v autobusu.
OK, je 21:15 a já se konečně dostávám na pokoj. Je zařízený nábytkem starým snad 40 let, silně prošlapaným kobercem a v rohu pod oknem je plíseň. Ale je tu ta postel a sprcha… Aha, ve sprchovém koutu je plíseň taky. I tak se opláchnu, zavolám své Gitce, abych popřál dobrou noc, a fakt rozlámaný po celém dni jdu spát.
Ráno vstávám o půl hodiny dřív, abych stihnul uklidit autobus. Posbírat prázdné lahve, vyhodit odpadky, zamést a vzhledem ke stavu ještě i mokrým hadrem setřít podlahu. Zvenku jim to umývat nebudu, na to kašlu.
Hotelová snídaně se podává od 6:30, já jsem tam v 6:35. Hostů mnoho, talířů málo. Nabírám si snídani místo na talíř do velké misky na jogurt, ta ještě je. Džusu je dost, skleničky opět nejsou. A tak si natáčím džus do půllitru na pivo, který jsem drze sebral za barem. Ani zdaleka nejsem sám. Hrníček na kávu na mně ještě zbyl, na mého kolegu, polského řidiče autobusu, který sedí se mnou u stolu, už ne. A tak vidím, že i káva se dá pít z malé misky na jogurt. Lidé jsou vynalézaví. Ještě že jsem přišel na snídani včas, mohl jsem si ještě vybrat z jídla, co jsem chtěl. Lidé, co přišli o 10 minut později už takové štěstí neměli, chybělo především teplé jídlo a pečivo. A pokud jsem si všiml, špinavé nádobí číšník sice odnášel, ale nové jídlo (ani nádobí) už nedoplňoval. Poučení pro mně - zítra půjdu na snídani o dost dřív.
Je dopoledne, a já odcházím vozit čínskou delegaci. Pro ně den začíná dvouhodinovou prohlídkou zámku Schönbrunn, pro mně dvouhodinovou čekačkou na parkovišti u metra. Za ty dvě hodiny stání malého dvacetimístného mikrobusu na asfaltovém placu bez jakéhokoliv zázemí pro řidiče platím vídeňskému magistrátu 42 eur (!!) parkovného. To je až nemravné.
Další dvě hoďky stojím před budovou, kde se koná obchodní konference a čekám na další pokyny. Dovnitř se nedostanu ani na toaletu, vstup jen na barevné pásky a jmenovky. Ve stejné situaci je nás tu takových řidičů víc. Naštěstí tady se parkuje zadarmo…
Odpoledne moje delegace odjíždí na pozdní oběd do zámku Kalenberg. Je to hodně vysoko nad Vídní. Pro řidiče mikrobusů všech možných delegací opět ani drobek, jediní Američani svého řidiče pozvali. Ale našel jsem tady stánek se starou dobrou klasikou - doopravdickou frankfurtskou polévkou. Takovou tou pravou, dobrou, tu jsem nejedl už několik let.
Následují další dvě hodiny jednání a poté večeře pro delegaci, tentokrát na Čínské ambasádě. Čekám v autobusu před ambasádou až do půl dvanácté, na svůj hotel se dostanu asi deset minut po půlnoci.
Zítra mi naštěstí moje angažmá končí. Na snídani jsem už v 6:10. Dostane se na mně talíř, na který si mohu dát cokoliv, co jen chci. A tak si naberu opravdu hodně. Mám i skleničku na džus a hrnek na kávu. Whau. Ti, co přišli později než v 6:30 už opět nemají talíře. Ani teplé klobásky a salám, došly i skleničky na džus. Nikoho z personálu to opět nezajímá.
Jen tak pro pořádek se zkusím zeptat na recepci, zda se neobjevil můj, Číňany prý doopravdy zaplacený, voucher. Ne, nenašli ho. Telefon v Birminghamu opět nikdo nebere, ale je 7:00 ráno, na Brity zřejmě příliš brzy.
Nakládám své věci do autobusu (musím uvolnit pokoj, sem se už nevrátím), a jedu čekat na téměř tři hoďky před hotel, kde bydlí moje delegace. Tu mám nakládat až kolem desáté. Dnes už konference není, a tak je vozím po památkách a po nákupních centrech ve Vídni, tam, kam chtějí. Večer před pátou končím na letišti Schwechat. Hurá.
Aby nedošlo k omylu, mám fakt rád svou práci. Je různorodá, rozmanitá, jako šofér turistického autobusu se zdarma dostanu na mnoho zajímavých míst po Evropě a setkám se přitom s mnoha zajímavými lidmi. Určitě Vám v dalších článcích popíšu i ty hezké zážitky, konec konců, myslím, že je jich i víc. Ovšem čínské delegace obecně nemám moc rád a před hotelem Kyriad vás vyloženě varuji. Tož tak.
