Článek
Mám kompromisy ráda, jsou řešením rozumných lidí, kteří se umějí domluvit v případě neshod a dají se považovat za vítězství obou (či více) stran.
Co je však ještě důležitější než kompromisy prosazovat, je i správně je navrhovat.
Už je to delší dobu, co mi došlo, že ačkoliv chci jít při neshodách cestou kompromisu, ne vždy se mi to podaří a můj manžel z diskuze/hádky odchází spokojenější než já. Jak je to možné? Naprosto jednoduše:
Při dohadování kompromisu mi můj mozek již automaticky vygeneruje kompromis, kterým bych se chtěla ubírat. Ne moje vlastní požadavky, ze kterých pak budu postupně ustupovat. Ano, já vím, že to není zcela optimální cesta, jak dosáhnout svého.
Chcete příklad? Představte si, že stojíte před regálem s čokoládami. Váš partner chce hořkou čokoládu, vy toužíte po bílé (prosím nepište mi, že bílá čokoláda není čokoláda – vím to). Mozek generuje možnosti a ústa vysloví to proradné slůvko: mléčná. A jste v pasti. Teda pokud ještě není řešením bílá čokoláda. Ale to zase víte, že tu partner nejí vůbec. Marně se dohadujete, že je to už kompromis z vaší strany.
Zajímavé je, že můj mozek se tak chová v případě menších neshod. U těch větších zase zbytečně sáhodlouze přemýšlí a hledá skulinky, jak se nezamotat do kompromisní smyčky. Často chci mít poslední slovo. Teda můj mozek.
Učím ho kompromisům teprve pár let. Občas mi vypoví službu, to když řešíme s manželem věc, která se do uskutečnění může ještě desetkrát změnit. Připomíná mi to jednu scénku ze Simpsonů: Marge povídá něco Homerovi, ten jen přikyvuje, zatímco my vidíme jeho hlavu a v ní malou opičku hrající na činely. V tyto chvíle můj mozek stávkuje, a nebo je jednoduše zaměstnán jinými, důležitějšími myšlenkami, přesto vysílá jednoduché zprávy ve formě souhlasných citoslovců HMM a EHM. Nemám to s ním vůbec jednoduché. Ale o tom až někdy příště.
Vy alespoň nyní víte, čeho se vyvarovat, když se budete chtít mírumilovně domluvit s vaším protějškem.
A já musím běžet, čeká mě manžel, abychom vybrali barvu do předsíně.
