Článek
V lednu jsme podstoupili IVF, které začalo hormonální stimulací - od určitého dne cyklu jsem si začala píchat injekce s hormony, které podporují růst a zrání více folikulů (vajíček) najednou (za normálních okolností zraje každý měsíc pouze 1 folikul). Odběr folikulů probíhá v celkové anestezii. Za posledních 10 let jsem jich na můj vkus podstoupila až moc, dalším narkózám se tedy dost cíleně vyhýbám, ale zde to bylo nezbytné. Úskalím při odběru je také poloha dělohy a vaječníků. Bohužel u mě se nemohli dostat k levému vaječníku, nicméně z pravého se jim podařilo odebrat celkem 7 folikulů, z nichž bylo dostatečně zralých 6 vajíček. V den odběru vajíček nesměl samozřejmě chybět manžel se svou polovinou genetického materiálu. Nakonec se rozběhlo dělení buněk u 4 oplodněných vajíček, z nichž za 5 dní zbyla 2 embrya. Z těch odebrali vzorky a embrya zamrazila. Za 2-3 týdny jsme se dozvěděli výsledek genetiky těchto embryí a obě byla v pořádku. (Mimochodem, tuto genetiku embryí neproplácí pojišťovna. Alespoň ta naše a v rámci centra, ve kterém podstupujeme IVF my.)
Musela jsem počkat do dalšího cyklu, ve kterém byl naplánován transfer embrya, KET neboli kryoembryotransfer (transfer zamrazeného embrya - to se samozřejmě těsně před transferem rozmrazilo). Mezitím jsem si ještě skočila za imunoložkou, která mi naordinovala imunoglobuliny, které jsem si pak sama 1× týdně aplikovala. Do toho každodenní injekce a hormony. Několik ultrazvuků, kdy bylo třeba zjistit, zda vůbec u mne proběhne ovulace (stav, kdy se uvolní zralé vajíčko z vaječníku a toto vajíčko může být následně oplodněno). Někdy může dojít k anovulačnímu cyklu, jednoduše není vajíčko, které by šlo oplodnit. Pokud si žena nesleduje cyklus a příznaky ovulace, neměří si bazální teplotu, ani nezjistí, že nemohla daný cyklus otěhotnět. Tak jako tak se na konci cyklu dostaví menstruace, se kterou začíná cyklus nový.
U mě vše dobře dopadlo a byl stanovený termín transferu na sobotu. Zavedení embrya už naštěstí nemusí být v narkóze, je to otázka několika minut. Bylo mi nařízeno 4 dny odpočívat, netahat nic těžkého (1× jsem porušila, kdy jsem musela snést naši 25kg fenku ze schodů), celkově být v klidu a udělat si těhotenský test po 2 týdnech od transferu. Pracovala jsem z domova a odpoledne už vždy cítila tlak a únavu. A po pár dnech už mi chyběl pohyb. Jít na nákup jsem brala jako vysvobození. Po týdnu jsem už nevydržela a musela jsem ven, do lesa, svých obvyklých 15 km jsem nedala, zvládla jsem jen 2/3 tentokrát. Brala jsem to jako dobré znamení. Po 8-9 dnech jsem si už tak jistá nebyla. Nedostavovaly se žádné těhotenské příznaky, které mě dříve upozornily dopředu, že je něco jinak. A těhotenské testy zůstávaly stále bílé jako čerstvě napadaný sníh. Celkem 4 testy, obden, poslední v sobotu 14 dní po transferu. Už ten den jsem začala lehce krvácet. Nakonec se v pondělí postupně rozjela klasická menstruace. No, klasická ani tak ne, nejsilnější, co jsem kdy zažila. Jsem ráda, že jsem mohla ještě stále zůstat doma a nemuset se 1,5 hodiny trmácet do práce a řešit případnou krvavou nehodu, která se mi stala snad naposled na střední. 2 dny jsem se radši nevzdálila od domu víc jak na hodinu.
Jak se jinak cítím? Zatím to beru sportovně. Mám trochu pocit, jako bych jela na autopilota. Samozřejmě, že pár slz již ukáplo, ale rozhodně mi bylo kdysi mnohem, mnohem hůř. S manželem podnikáme výlety, užíváme si společných chvil a jsme si navzájem oporou. Raduji se s přáteli, pročistím si hlavu v lese, na kole, při procházce a mazlení s pejsky. Ale taky furt čekám, kdy mě to sejme. Může to být kdykoli, spustí to cokoli, film, písnička, sklenička vína, článek na internetu, nějaký problém v práci nebo když se dozvím, že ta je těhotná, či ten, že má už taky dítě. Ale poslední dobou mám z takových zpráv spíš radost. Že aspoň někomu se poštěstilo. A moc jim to přeji.
A co manžel? Je silný, snaží se být především kvůli mně, ale je plný emocí, vidím v něm obrovský smutek a zároveň boj nedat to najevo. V tom smutku se odráží všechna ta naděje, kterou jsme do celého IVF a obou embryí vložili. Ta naděje se teď zmenšila na polovinu. Ale pořád tu je. Naděje přeci umírá poslední. Tak moc bych ho i sebe chtěla ujistit, že příště to už určitě vyjde…
