Článek
A při té příležitosti jsme vzpomínali, jaká jsme tam zažívali dobrodružství a mně to vnuklo myšlenku, že tak, jako byly náročné naše „líbánky“ – byly jsme každý den tak unavení, že jsme si sotva dali pusu a už jsme spali – jsou náročné i naše snahy o „početí“ našeho vlastního potomka.
Na svatební cestu jsme jeli plní nadšení a očekávání. Věděli jsme, že to nebude lehké, ale nedokázali jsme si představit, co nás všechno čeká, tedy hlavně já, manžel měl již pár zkušeností z Nepálu. Neměli jsme od „cestovky“ žádné ubytování, pouze svoje krosny, jídlo, stany, spacáky a autobus, kde jsme vše přes den mohli nechat, ale viděli jsme to zase až večer. První noc jsme spali u potůčku na menší louce. Celkem pohoda, ráno bylo kolem -1 °C, ale byli jsme na to připraveni. Jinou noc jsme již byli hozeni před úkol, abychom si místo na spaní našli sami. Někde, kde nebudeme vidět. Po setmění jsme si nakonec rozbalili stan na lesní cestě, hned vedle nás další spolucestovatelé. Ale stále se to dá považovat za malou překážku v cestě za nezapomenutelnými zážitky. Však i toto se nám vrylo dost do paměti. Vyvažovala to nádherná krajina a úchvatné výhledy. Abychom se adaptovali na výlez na Mont Blanc, absolvovali jsme výšlap na Malý Matterhorn s přespáním v nadmořské výšce 3750 m, lehce pod jeho vrcholem. Úžasný plán našich průvodců, že se vyspíme v šachtě od lanovky, jaksi nevyšel. Jednou možností bylo vrátit se za tmy zpět do údolí nebo si najít skryté místo a tam přenocovat. Našli jsme stavební buňky, které byly k našemu překvapení odemčené, a přečkali jsme takto dost studenou noc. Za ranního rozbřesku jsme se jen my sami dva vydali zpátky do údolí, někdo pokračoval dále na další menší vrcholek, část autobusového osazenstva už byla na cestě na klasický Matterhorn, na který jsme ráno koukali. Nic úchvatnějšího jsem neviděla. Ale dolů to klouzalo jako blázen, nevzala jsem si mačky. Radost a chvilky kochání vystřídal strach. Šlapali jsme po celkem strmé sjezdovce. Kdybych měla lyže, byla bych dole jak blesk. Ale já se místo toho zkřehlá, bojácná snažila pomalu sestupovat, šikmo krok po kroku, občas zabořila, sem tam uklouzla, ale po 4 hodinách sestupu jsme se dostali k lanovce a za plného ranního slunce byli již zpět v údolí městečka Cervinia, kde jsme strávili celý den a čekali, až konečně přijede náš autobus se zbytky našich věcí (a hlavně jídlem, které jsme nechtěli vozit zpět do Čech) a budeme si moci hledat to zmíněné skryté místečko na stan.
A jelikož jsme tedy všichni absolvovali adaptaci nad 3000 m n.m., přesunuli jsme se další ráno do Chamonix-Mont-Blanc, abychom se připravili na finální cíl naší dovolené. Nevím, zda u mě zafungoval pud sebezáchovy nebo to byl opravdu jen úžeh, ale při odjezdu z Cervinie jsem zvracela jak Alík a ani druhý den mi nebylo úplně dobře. Musela jsem svůj výstup na Mont Blanc odvolat a chystal se pouze muž. Byl dobře vybavený, mačky, helma, jištění a já nevím, co všechno dál ještě potřeboval. Vzal i kameru na helmu a já mu u lanovky už pak jen zamávala (a ať se mi hlavně vrátí celý). Mě čekaly 3 dny výletů po okolí, takže jsem pomalu plánovala, kde je jaká lanovka, co bych mohla další dny podniknout a na co se třeba stihneme podívat spolu, až se vrátí.
Volal mi hned druhý den dopoledne. Při ranním výstupu do dalšího bodu začaly padat kameny, schytal to hodně do hlavy, málem se urvala i kamerka, a tak se rozhodl, že to otočí a vrátí se za mnou. Nakonec jsme tedy výlety za ledovcem a do městečka, dokonce i nákupy suvenýrů a francouzských sýrů absolvovali spolu. Třeba se tam jednou vrátíme. Ale tehdy nám hora dala znamení, že to nemáme pokoušet. Ale několik účastníků zájezdu bylo úspěšných.
A co jsem tedy tímto vzpomínáním chtěla říct? Opravdu mi to připomnělo naši cestu za rodinou. Někdy vám stačí vylézt na Sněžku. I několikrát za život a je to nejvyšší bod, který musíte zdolat. Ale někdy se snažíte a lezete výš a výš, chcete tam, baví vás to, otevírají se vám nové obzory, ale přesto vás ta hora nepustí dál. Děláte vše pro to, abyste se na ten vrchol mohli dostat, trénujete, kupujete vybavení, adaptujete se, ale i vaše tělo vám vypoví službu. A tak sejdete zpátky do údolí a připravíte se zase na další výstup na vrchol, třeba i klidně jiný. Jako trošku se to snažíte i obejít. A čekáte, zda začnou zase padat kameny.
Náš další výstup (KET) nás čeká v nadcházejících týdnech. Bohužel poslední imunologické výsledky krve nebyly zcela v normě a je potřeba aplikovat i kortikoidy. Vím, co se mnou dělají. Přibírám po nich i ze vzduchu. Ale pokud to je cesta, klidně absolvuji celou dietu znovu a vím, že to zvládnu. Po každém výstupu jsem totiž silnější. Oba jsme. A přinejhorším se vydáme znovu zdolat společně nějakou horu. Třeba Kilimanjaro.
