Článek
Už jsem i věděla, že termín porodu připadá na den našeho seznámení s manželem, tak jsem to brala jako znamení. Pak nad naším domovem přeletěl čáp - další znamení. Zkrátka, chtěla jsem tomu věřit, že vše je na dobré cestě, že jsem se nechala tím vším strhnout. Sprcha přišla za pár dní, po krevních testech. Jednalo se o biochemické těhotenství. Tedy testy se ukážou pozitivní, zprvu i krevní testy, ale nakonec je vše slabší a slabší a není z toho nic. Nepovažuje se to ani za potrat. Mé tělo opět embryo nepřijalo.
Bylo to těsně před červencovými svátky, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme s kamarády na celý víkend pod stan i s naší psí smečkou. Plán, že je pak kvůli vedrům odvezu, sama zase přijedu a večer nebo v noci vyrazíme domů, ztroskotal na jedné mega velké (1,5l) lahvi sektu, který jsem do sebe večer postupně nalila. Přišla jsem na jiné myšlenky, smála jsem se a po dlouhé době jsem dokázala i já být bavičem ostatních. Druhý den ráno jsem byla již v 5 hodin na nohou a vzala jsem pejsky na 10km procházku, že se z té kocoviny dostanu. Nakonec jsme zůstali v kempu, kde jsme spali pod stanem, další 3 dny.
Pod náporem všech skutečností (blížící se mé 40. narozeniny, nevydařené předchozí transfery) jsme se rozhodli jít do dalšího IVF. Protože naděje umírá poslední.
Již při 2. transferu mi museli píchnout 2 injekce s kortikoidy kvůli vlastní silné imunitě. Dál jsem si píchala imunoglobuliny a injekce proti ředění krve. Po neúspěšném výsledku jsme se domluvily s doktorkou, že na další transfer budeme připraveni ještě lépe. Šla jsem nejdříve na krev, zda jsou tzv. NK buňky stále v nežádoucím množství a je tedy potřeba podstoupit další 6týdenní kortikoidní léčbu a mezitím jsme rozjeli další kolečko IVF od schválení pojišťovnou po další transfery a pokus aspoň o jedno uhnízdění a úspěšně probíhající a dokončení těhotenství. Vše se rozjelo tak rychle, že už po 1,5 měsíci jsem ležela opět na sále, den před zmíněnými 40. narozeninami.
Fakt č. 1: po hormonální stimulaci mi bylo odebráno 9 folikulů, z toho pouze 1 vajíčko.
Fakt č. 2: Vajíčko oplodnili, ale embryo se přestalo vyvíjet.
Fakt č. 3: Tímto naše cesta končí. Aspoň tedy tato.
Je třeba to zpracovat? Ano, psychicky, emočně, partnersky, samostatně, jakkoliv, ale je opravdu zapotřebí nevytěsnit tu náhlou beznaděj a zklamání a spoustu plížících se otázek v hlavě, které jsme si pokládali už několikrát (proč zrovna my?), ale naopak musíme se s tím poprat teď, aby tento zásadní zlom neovlivnil náš dosud krásný vztah. Bohužel ne každý pár je schopen tento bolestně zasazený klín znovu vytlouct a následně se opouštějí a jdou každý dál svou vlastní cestou.
Už dávno víme, že v tom nejsme sami. Ale co tedy dál? Naděje umírá poslední, jak jsem již zmínila. Stále jsme schválení žadatelé o adopci. A stále se může stát nemožné. Zkrátka zázraky se dějí. Fyzicky jsem na tom nyní nejlépe, co jsem za posledních 7 let byla. Poslední imunologické testy dopadly na výbornou. Pokud bych zjistila, že jsem těhotná, všechny potřebné léky mám hned doma po ruce a v práci mi okamžitě vyjdou vstříc. Ale už nemáme v úmyslu plánovat, doufat a vidět neexistující znamení.
I tak již začínáme pomalu, ale jistě, plánovat, co budeme dělat dál. Ne, zatím si nepořídíme dalšího psa. Ale začneme si plnit jiné sny. Budeme cestovat. Vylezeme na Kilimandžáro. Přejdeme poutní cestu ve Španělsku nebo Portugalsku. Máme mnoho přátel s dětmi, kteří jsou pro nás jako rodina. Není špatné být tou tetou a tím strejdou, kteří si je občas „vypůjčí“, aby si rodiče odpočinuli, když prarodiče nemohou. Velkou část života máme ještě před sebou a svět je nám otevřený jako rozečtená kniha. Je tedy třeba otočit stránku a vykročit vstříc novým dobrodružstvím.
