Článek
Ne každý stojí před volbou, zda chce, nebo nechce mít děti. Někdy se to tak prostě stane – nezafungují prášky, ochrana, někdy v tom má prsty třeba alkohol. Zkrátka žena je těhotná, aniž by to plánovala. Samozřejmě v tuto chvíli se může ještě rozhodnout, jakou cestou se vydá, zda již tou rodinnou nebo zatím tou opačnou. O té druhé cestě zde psát ale nechci. Ve zkratce existují tací, kteří o dítěti neuvažují, nechtějí. Ať už jen prozatím nebo vůbec.
Pak jsou zde ženy nebo i páry, které touží po rozšíření rodiny. Lze je rozdělit na ty úspěšnější, kteří jak rychle zaseli, tak také sklidili. Do 5 let je z nich 4členná rodina (ne-li více) jako vyšitá. Dál jsou zde ti méně úspěšní adepti na rodinu – trvá jim to o něco déle, někteří díky vytrvalosti a/nebo lékařům mají nakonec svého biologického potomka, někteří za pomoci OSPODu adoptivního. A poslední skupinou jsou ti, kteří i přes veškeré oběti tou trnitou cestou neprojdou a své tužby musí promítnout jinam.
Ale být skvělým strýčkem nebo tetou dětem našich sourozenců nebo těm ze sousedství, to nyní také není, oč tu běží. Je to příběh s otevřeným koncem, jak ta cesta může být klikatá plná překážek, obratů a snazších i těžších rozhodnutí.
Je to můj vlastní příběh. A mého manžela, samozřejmě.
Podrobnosti jsou mou silnou stránkou, pokusím se to vás ale neunudit. S manželem jsme spolu už přes jedno desetiletí a potomka jsme začali plánovat po jeho 30. narozeninách, kdy jsme spolu byli skoro 5 let. A jak jsme si naplánovali, tak se taky hned po 3 měsících potvrdilo na těhotenském testu. To byla rychlovka, že? Ale kdyby to šlo vše dál stejně po másle, asi bych tady neměla co psát.
Bohužel za pár týdnů přišlo rozčarování, kdy bublina na ultrazvuku neprospívala a po několika krevních testech přišla první studená sprcha: zamlklé těhotenství. Další 2 roky byly plné neúspěšné snahy, imunitních a genetických testů, kortikoidů, nabraných pár kil a konečně 2. pozitivní test na začátku roku 2018. Ale opět to nedopadlo. O půl roku později jsem neočekávaně otěhotněla znovu a poprvé jsem viděla i bijící srdíčko. Bohužel, ve 13. týdnu, kdy jsem skončila s mohutným krvácením v nemocnici a „mrňousek“ bojoval o své místo na světě, přišli lékaři po dvou dnech se smutnou zprávou, kterou jsem sama viděla na ultrazvuku. Ta tepající skvrna zmizela. Pak po roce to dopadlo stejně jako u prvního těhotenství. Nakonec po dalších dvou letech jsem podstoupila nové imunitní testy, které byly jasné a neoblomné. Primární komplementopatie - MBL deficit.
Možná by se mnou imunologové teď nesouhlasili, ale já tu chybu popíšu tak, jak jsem ji pochopila já sama. Moje tělo v rámci imunity nevytváří jeden druh látky zodpovědné za správnou funkčnost všech enzymů bojujících proti nemocím. Za normálních okolností tělo rozezná chřipku od těhotenství. U mě ne, tělo začne bojovat i proti vlastnímu embryu.
Anketa
I zdálo se být tedy nemožné zdárně donosit potomka a zcela zbytečné zkoušet umělé oplodnění. Při posledním těhotenství před 2 lety přišla doktorka s návrhem píchat mi imunoglobuliny. Získávají se z krevní plazmy. Obsahují enzymy, které mi chyběly, od jiných lidí. Bohužel, ani toto, 5. těhotenství, nedopadlo dobře, téměř ani nezačalo.
S manželem jsme se nakonec rozhodli jít cestou adopce. Zdárně jsme prošli celým kolečkem a nyní jsme na čekací listině. ALE. Dětí k adopci je prý málo a čekací doba je klidně i 4-5 let. My čekáme nyní rok od schválení.
Na základě doporučení a blížících se 40. narozenin jsem to chtěla ještě jednou vše projednat s dalším reprodukčním centrem. A tam mi řekli něco neuvěřitelného. Nevěděla jsem, jestli mám po schůzce brečet, řvát nebo se radovat. Doktor nám doporučil umělé oplodnění, kdy by byla ale ještě navíc provedena genetika embryí. A imunita by byla podchycena imunoglobuliny ještě před samotným zákrokem.
V tuto chvíli máme za sebou úspěšný odběr vajíček, oplodnění a 2 zmražená embrya, u kterých čekáme na výsledky.
Sedím tu u počítače a ač nevěřící, modlím se k něčemu nehmatatelnému tam nahoře, aby to konečně vše dobře dopadlo a z nás dvou se stala 3členná rodina.
