Článek
Tuším něco, co nemohu říct nikomu, ani svému muži. Je pátek odpoledne a já stále sedím ještě v kanceláři za pracovním počítačem a již od středy ráno v sobě dusím neutuchající touhu podělit se s někým o toto obrovské tajemství. Ale musím vydržet do pondělí/úterý, až se vše potvrdí a my se ponoříme do počátku navazování zcela nového vztahu na celý život. Ještě nevím, kolik mu/jí je, jak se jmenuje, jak vypadá a už vůbec netuším, jak moc ho/ji poznamenal do dnešního dne život. Jen vím, že je to tady. A bojím se. Bojím se té lásky, kterou nabízíme, zda ji všechnu bude akceptovat a chtít přijmout celým svým maličkým srdíčkem.
Už jsme ani nedoufali. A najednou je to tady.
Neděle podvečer: Podařilo se mi celkem zaměstnat jak moji hlavu, tak i tělo. Včera jsem svého muže vytáhla na výlet, vyšlápli jsme si kopec, dali si oběd a pak zase rychle dolů a dnes jsme si zase mákli na zahradě, já si konečně dovysadila všechny cibule v trvalkovém záhoně a nemohu se dočkat, co kde nakonec na jaře vyroste a vykvete. Když jsme tak seděli nad hotovou prací a rozhlíželi se po zahradě a vzpomínali na léto, když se po zahradě proháněli děti kamarádů, neubránila jsem se slzám. A dál držela v sobě tajemství. Které snad již zítra, možná v úterý, bude vyřčeno nahlas. Měla bych mít poslední lekci meditace. Pokud tedy dokážu zastavit vodopád myšlenek, které se mi nyní těch pár dní valí hlavou. A pokud opravdu zazvoní telefon.
Pondělí ráno: Do práce jdu se zatemněnou myslí, vůbec nemyslím na to, co všechno musím poslat a hned zrána udělat. Spíše přemýšlím nad stavem baterky svého mobilu a zda mi nezazvoní zrovna během důležitého meetingu. Ale aktuální důležitost schůzky by byla celkem pomíjivá, pokud bych samotný meeting nemusela vést. Jdu si tedy opět zaměstnat hlavu pracovními úkoly, se kterými se pravděpodobně na nějaký čas budu moci rozloučit. Prý když to klapne, bude nás na Vánoce o jednoho víc. To je snad ten nejhezčí dárek, co bychom si mohli představit. A mně se zase zakalují oči dojetím. Ale neusmívám se. Tolikrát jsem se na něco těšila, a ono to nakonec nedopadlo, že nyní našlapuji opatrně po krůčkách kolem tohoto štěstí, abych jej nezakřikla.
O hodinu později: Je to tady! Zmeškaný hovor, dokonce 2, ze stejného čísla. Volám zpět a dozvídám se, co jsem již předem tušila, ale stále jsem tomu nevěřila, dokud se to nestalo. Když slyším, že mají pro nás přibližně 1,5 ročního chlapečka (náš požadavek byl 0-36 měsíců), propukám v pláč štěstí. Chce se mi hned rozjet na úřad a seznámit se se spisem, ale nakonec se domluvíme na úterý ráno. Čeká mě další online schůzka, na kterém nesmím chybět. Ani jsem si nestihla dojít na záchod a už tlačím minuty dopředu. Průběh onoho meetingu je neskutečně dlouhý, trvá celou hodinu, kdy již sedím jen na krajíčku a po skončení běžím rychle pryč s telefonem v ruce, protože je 12 hodin a můj muž bude vstávat. Připravuji mu tak nejzvláštnější budíček v jeho životě. Rozpláče se mi do telefonu.
Protože oba víme, že takhle to přesně mělo a má být. A my se nemůžeme dočkat, až se dozvíme podrobnosti a budeme se moci rozjet za chybějící částí naší budoucí rodiny a začneme tvořit pouto s tímto jedním, určitě jedinečným, malým úžasným človíčkem.
Úterý ráno: Vyrazili jsme dokonce o hodinu dřív na úřad, abychom si vyslechli vše o našem budoucím synovi. Co vše zažil, jací jsou jeho rodiče, jak se dostal k přechodné pěstounce a jaký je hlavně on sám. Zhola nic nebrání tomu, abychom se za týden potkali. Počkat, až za týden? A jak to máme do té doby vydržet?
Středa: Museli jsme to oba oznámit v práci, aby nám vyšli vstříc, když budeme potřebovat volno. Ze začátku jen na pár hodin, ale postupně to budou i celé dny. Jinak si tuto novinku necháváme pro sebe minimálně do doby, než podáme návrh k soudu.
A co nás vlastně čeká? Nové navazování vztahu. Ale ne jen tak ledajakého. Je to obdobné, jako když hledáte partnera na celý život. Tohle je ještě něco víc, vaše dítě, součást rodiny, na celý život. Bez vzájemné sympatie a chemie by to neklaplo. Všichni a všechno ostatní půjde stranou, když vše dopadne dobře, představovačka rodině a přátelům nastane až po jeho adaptaci v novém prostředí (našem domově) a plném navázání na nás dva. Tak nám držte palce.
