Akaname: Japonský přízrak, kterému chutná špína

V jednom starém domě v Kjótu žil dlouhá léta muž, který nikdy neuklízel v koupelně. Ne že by si nějak zvlášť liboval ve špíně, jen ho zkrátka ani nenapadlo, že je třeba občas vyčistit i místa, kde se denně používá voda. Za všechny ty roky se na vaně i na stěnách usadily vrstvy špíny a plísně, muž ale jako kdyby je neviděl – snad proto, že vznikaly postupně.

Jednoho dne se však na podlaze a na stěnách koupelny náhle objevily zvláštní šmouhy, které už nedokázal přehlédnout ani on. Zašlý povlak špíny jako by někdo místy schválně rozmazal, nedalo se ale poznat čím. Muže to zneklidnilo, a tak se rozhodl, že si na vetřelce počíhá. Když večer vyšel měsíc, schoval se v koupelně do temného kouta a čekal.

Uprostřed noci najednou v tichu zaslechl slabé čvachtavé zvuky. Se znepokojením pohlédl do zrcadla vedle vany, a v měsíčním světle spatřil pokřivenou červenou postavu s vyvalenýma očima. Dlouhým špičatým jazykem mlaskavě lízala z kachlíků šedivý nános. Muž zděšeně vyjekl. Červená postava v tu chvíli nadskočila leknutím, rychle smotala jazyk zpátky do úst, na místě se otočila a utekla.

Muž ještě notnou chvíli zůstal bez hnutí v koupelně a s obavou zíral do zrcadla na místo, kde se mu předtím přízrak zjevil. Když se konečně vzpamatoval, hluboce vydechl a tiše se vyplížil ze ztemnělé místnosti ven. Hned ráno, když vyšlo slunce, se pak pustil do úklidu. A od té doby už v koupelně – a pro jistotu i na záchodě – uklízel pravidelně. Červený přízrak se už nikdy neukázal.

Označení akaname se skládá ze dvou znaků – aka znamená „nečistota“ nebo „špína“ a name „olizování“. V Japonsku se tak říká bytostem, které jsou spojovány s místy, kde se neuklízí. V příbězích se objevují vedle koupelen a toalet také ve veřejných lázních a popisováni jsou nejčastěji jako skrčci s mastnou barevnou kůží a s rozcuchanými, špínou slepenými vlasy. Mají dlouhý lepkavý jazyk a na prstech drápy.

Akaname figuruje už ve sborníku ilustrací z období Edo (1600–1868), v němž Torijama Sekien znázornil množství přízraků a démonů, a populární je dodnes. Rodiče jím s oblibou straší své děti, aby je přiměli dodržovat čistotu. Ta hraje významnou roli už v původním japonském náboženství, jímž je kult šintó – veškerá nečistota totiž odpuzuje božstva kami.

Přízraků akaname existuje řada variant. Mohou mít například různou barvu – vedle červených „olizovačů špíny“ existují třeba i zeleně skvrnití. Také počet prstů na rukou a na nohou mívají odlišný – nejvýše jich mohou mít pět, někteří ale mají jen jeden. Oči mívají zpravidla dvě, ale v některých příbězích se objevují i jednoocí akaname. Všechny bytosti tohoto druhu mají ovšem mimořádně dlouhý jazyk pokrytý lepkavou hmotou, která vedle špíny zachycuje také chlupy, vlasy a zbytky kůže.

Je třeba dodat, že výrazy jako „špína“ či „nános nečistoty“ se nemusejí vždy nutně vztahovat jen ke skutečnému znečištění, jako je třeba plíseň. Mohou označovat také mrzutosti či mysl zastřenou starostmi. Příběhy o akaname tak mohou připomínat i to, že by v sobě člověk neměl nahromadit přílišné množství duševní nečistoty – to by pak mohl zapomenout udržovat v čistotě i své okolí.

Traduje se, že akaname přitahuje do nečistých míst i další přízraky a svým lepkavým jazykem šíří nemoci. Děti, které si nechtějí čistit zuby, straší někdy jejich rodiče tím, že když nebudou pravidelně používat svůj kartáček na zuby, olíže jim ho akaname a oni z toho pak onemocní.

Příběh z prefektury Gifu vypráví, že v jednom dávno opuštěném domě našli pocestní, kteří se tam rozhodli přenocovat, v koupelně na zemi podivné rýhy. Později pak vyprávěli, že odtud v noci slyšeli podivné škrábání a mlaskání a ráno našli na kachličkách mokré špinavé skvrny, i když v domě nebyla žádná voda.

Tak jako u jiných přízraků, i „olizovač špíny“ má své krajové varianty. V prefektuře Wakajama existují například bytosti s červeným jazykem, podle kterého se označují jako akašita (aka je „červený“ a šita znamená „jazyk“), a vedle špinavých koupelen se vyskytují také ve znečištěném ovzduší. A podobný je i přízrak keukegen (něco jako „rozčepýřené vlasy“), který vypadá jako chlupatá koule, usazuje se v rozích domů s vysokou vlhkostí a je považován za zdroj nemocí a špíny.

V západním Japonsku pak existuje ještě přízrak zvaný Betobeto san („pan Betobeto“), který sleduje lidi procházející špinavými temnými uličkami a děsí je tím, že vytváří ozvěnu jejich kroků. O přesné podobě tohoto přízraku není ale nic přesnějšího známo.

Literatura: