Doba Meidži (1868–1912) jako počátek japonské moderní kultury

Období Meidži (1868–1912) se nese v duchu hesla bunmei kaika, tedy „civilizace a osvěta“. Japonské elity si totiž dobře uvědomovaly, že aby země obstála v konkurenci západních mocností, musí projít rychlou modernizací. Jedním z hlavních nástrojů tohoto procesu se přirozeně stala kultura.

Nešlo přitom o prosté přejímání poznatků. Na jedné straně bylo třeba dohnat západní civilizaci a převzít mnohé novinky, na druhou stranu však bylo nutné také nově definovat japonskou národní identitu. Napětí mezi těmito dvěma póly prostupovalo na přelomu 19. a 20. století celou japonskou kulturní scénu – japonská národní identita byla totiž úzce propojena s loajalitou k císaři, kterému i podle nové Ústavy Meidži zústal božský původ (institucionalizovaný šintoismus se v této době stává státním náboženstvím).

Jeden z významných aspektů kulturní modernizace v období Meidži představovala jazyková reforma. Pokud měl vzniknout moderní národní stát, bylo nezbytné vytvořit jazyk, který by sloužil jako jednotící prvek. To ovšem nebylo vůbec jednoduché, neboť v předmoderním Japonsku existovala mezi psaným a mluveným jazykem velká propast a psané japonštiny navíc existovalo hned několik stylů. Psaný jazyk zkrátka do té doby nebyl chápán jako přepis mluvené řeči – měl své vlastní normy a tradice.

V souvislosti s touto potřebou vzniklo „hnutí za sjednocení mluvené a psané japonštiny“ (genbun ičči undó). Reformátoři v něm usilovali o to, aby se spisovná japonština více přiblížila skutečné řeči a aby byla použitelná pro různé účely. Jejich snaha přispěla k růstu gramotnosti (protože texty se staly srozumitelnějšími) a vedla ovšem i ke vzniku moderní japonské prózy.

Standardní japonština vycházela s tokijského dialektu a začala se rychle šířit i díky novému školskému systému. Děti z různých regionů si záhy osvojily jazyk, který přesahoval jejich místní dialekt. Svou roli přirozeně sehrály i noviny, jejichž počet i náklad od 70. let 19. století rychle rostl a které přinášely nejen politické zprávy, ale také fejetony, seriálovou beletrii nebo praktické informace. V době Meidži vznikly velké deníky jako Jokohama mainiči šinbun, Jomiuri šinbun či Asahi šinbun.

Velkou proměnou prošla i japonská literatura, neboť zemi záhy po jejím otevření zasáhl příliv nových literárních proudů. I když zpočátku převažovaly překlady západních děl (navíc ne vždy věrné), japonská moderní literatura na sebe nedala dlouho čekat. V próze se nově začíná objevovat dramatická linka, individualistický hrdina či propracovanější psychologie postav, v poezii se zase šíří třeba volný verš.

Problémem bylo ovšem splývání literárních proudů. Směry, které se v Evropě vyvíjely po několik staletí, vstoupily na japonskou půdu téměř současně, takže nemohly být dostatečně rozpracovány. I když však japonské autory doby Meidži často nelze zařadit k jednomu konkrétnímu směru, vznikla řada zajímavých děl, z nichž některá se dočkala i českého překladu: například Všednost Futabateie Šimeie, Zápolení autorky Higuči Ičijó, Snová žena Nagaie Kafúa, Vita sexualis Moriho Ógaie či o něco pozdější Kokoro Nacume Sósekiho.

V poezii i přes vznik nových forem zůstávají zachovány i tradiční formy tanka a haiku, jejichž tematika se však vlivem modernizace také proměňuje. Nová témata se přitom těsně dotýkají konkrétního, mnohdy zcela všedního života básníků. V poezii tradičních forem se tak nově píše třeba o mechanizaci polních prací či o sportu – například o baseballu, který se v té době dostává do Japonska. (Tradiční témata, jako je popis scenerií rozbřesku, soumraku či noci, samozřejmě také nejsou zcela zapomenuta.)

Novinek se ovšem v každodenním životě doby Meidži objevuje mnohem víc! Jedním ze symbolů změny se stalo i oblékání. U mužů se poměrně rychle prosazuje západní oděv, zejména ve státní správě, armádě a školství. Oblečení se stává vizuálním znakem modernosti a také loajality k novému státu. Západní šaty ale zpočátku fungují hlavně jako formální oděv, v soukromí mnoho mužů dál nosí kimono. Muži také postupně opouštějí tradiční účes čonmage a přecházejí na krátké vlasy. Do módy naopak pronikají kníry a licousy západního střihu, které se stávají znakem moderní mužnosti.

U žen jsou změny pozvolnější. Kimono zůstává dominantní, ale mění se jeho styl nošení, účesy i doplňky. Západní móda proniká nejprve do dívčích škol či do prostředí vyšších vrstev. Objevují se i boty západního typu (které ovšem japonské ženy neumějí nosit) nebo kombinace japonského oděvu se západními prvky.

Ve městech se současně začíná používat celá řada nových předmětů denní potřeby. Rozšiřují se západní deštníky, vycházkové hole, klobouky, kapesní hodinky nebo nábytek k sezení. A proměňuje se také veřejný prostor a způsoby pohybu v něm – nově se například chodí po chodníku či jezdí vlakem. Změny jsou pochopitelně nejviditelnější v Tokiu a dalších velkých městech, především mezi elitami. Pro mnoho lidí na venkově zůstává „nová“ každodennost ještě dlouho podobná té z předcházejícího feudálního období Tokugawa (1600–1868).

Do japonských měst v době Meidži pronikají i nové potraviny či nové způsoby trávení volného času. Do popředí se dostává také kultura těla a sport. Vedle již zmíněného baseballu se v Japonsku v době Meidži objevuje také tenis, fotbal, atletika či veslování. Západní sporty jsou zpočátku praktikovány zejména na elitních školách.

Je zajímavé, že zároveň dochází i k vývoji tradičních japonských bojových umění. Kendó, džúdó i další domácí sporty jsou postupně reorganizovány a prezentovány jako součást moderní tělesné výchovy. To je ostatně typický vzorec kultury Meidži: vlivem importu ze Západu dochází v Japonsku i k modernizaci domácích tradic.

Literatura: