Článek
Ještě před úterním oficiálním zahájením festivalu japonských filmů Eigasai, který letos v Lucerně probíhá už po osmnácté, měli diváci v pondělí 24. února možnost zhlédnout film Čekání na bezvětří (Nagimači) z roku 2019. Byla jsem zvědavá, protože informace, které jsem o filmu při zběžném hledání našla na webu, byly rozporuplné a některé z nich film přímo sepsuly jako klišovitý, nepravděpodobný, bez spádu či zbytečně sentimentální.
Já jsem se asi dívala úplně jinýma očima a rozhodně nelituju, že jsem zrovna na tento film šla. Je v něm všechno, co se někdy pokouším složitě vysvětlovat, když se mě někdo zeptá, jak vlastně funguje japonská společnost. Japonsko totiž opravdu není jen to, co se předkládá turistům, aby si zemi zamilovali. Má i další stránky (některé dobře skryté) a ovšem i místa, na která cizinec zamíří málokdy.
Život, který může na první pohled působit uspořádaně a spokojeně, v sobě někdy skrývá skutečné hlubiny. Japonci nevyjadřují emoce příliš výrazně, neboť to je pokládáno za nevhodné, to ale samozřejmě neznamená, že je neprožívají. Navenek se usmívají a mluví spolu obvykle zdvořile, ne vždy však přitom spolu zároveň komunikují. A když se napětí nahromadí, mohou vzniknout překvapivé situace.
V běžném životě se problémy zpravidla navenek neventilují, pro Japonce je totiž velmi důležité, aby si o nich ostatní mysleli jenom to nejlepší. Zejména cizinci! Není proto náhodou, že rubová stránka života, která je při běžných interakcích skryta (a to ani zdaleka nemusí být tak temná jako v tomto filmu), často proniká do japonského umění, a troufnu si říct, že několik posledních desetiletí především právě do filmu. Najít se ovšem dá také v literatuře, i když v ní je někdy třeba číst mezi řádky.
Děj filmu prozrazovat nebudu, o něj tu vlastně ani v první řadě nejde. Má několik linek, které se postupně splétají a opět rozplétají, a hloubavé diváky může vést i k zamyšlení, co je vlastně pro Japonce v životě důležité. Pro mě Čekaní na bezvětří představuje především podobenství o životě v Japonsku 21. století. Každý překvapivý moment v sobě totiž skrývá i obecnější rysy. Drsný příběh se navíc odehrává na pozadí následků fukušimské katastrofy, která mu dodává další rozměr – upozorňuje na to, že některé věci nemůžeme ovlivnit.
Čekání na bezvětří (Nagimači), Japonsko 2019. Scénář Masato Kató, režie Kazuja Širaiši.
