Článek
Geisler japanolog, Geisler kaligraf, Geisler novinář, Geisler učitel, Geisler fotograf, Geisler překladatel – můžete si vybrat. Vlastně nemůžete. Petr Geisler (1949–2009) v sobě totiž všechna tahle zaměření dokázal skloubit dohromady a navíc je ještě propojit s uměním žít. Nevěříte? Pak se rozhodně zajděte podívat na výstavu GAI-SU-RA (takhle se jméno Geisler přepisuje japonsky) v pražském Centru současného umění DOX.
Už vernisáž ve středu 18. března ukázala, že je tahle výstava v dnešní době trefou do černého. Přeplněný sál, v němž proběhlo slavnostní zahájení, i všechny tři místnosti, v nichž je expozice instalována, doslova praskaly ve švech.
Úvodního slova se ujala umělecká ředitelka DOXu Michaela Šilpochová, o procesu tvorby aktuální instalace pak promluvila Aňa Geislerová, která mimo jiné ocenila obrovské úsilí i umění své sestry Ester. Poté japanolog a Geislerův žák (a taky můj spolužák) Petr Holý zavzpomínal na svéráznou podobu někdejších japanologických seminářů a svou řeč zakončil mistrnou recitací úryvku z divadla kabuki. Petr Geisler by měl jistě radost – Petra Holého, kterému říkal zásadně Holouš, měl coby bystrého a pilného studenta moc rád.
Ester Geislerová se ve svém projevu svěřila, že nápad vytvořit tuhle výstavu pojala v podstatě hned po tatínkově smrti a záhy se chopila také realizace svého nápadu. Ta po dlouholetém sbírání a třídění materiálu a intenzivní práci na přípravě (zejména v posledních třech letech) vyvrcholila expozicí, již můžete zhlédnout až do 7. června. Na závěr promluvil i obdivuhodný ředitel a zakladatel Centra současného umění DOX Leoš Válka, který netajil své potěšení z toho, že na zahájení výstavy dorazilo tak velké množství návštěvníků. (Podle slov Ester, která panu Válkovi poděkovala za neobyčejnou vstřícnost i důvěru, tvořila asi třetinu přítomných Geislerovic široká rodina.)
Důmyslná instalace v sálech umístěných ve třech patrech nad sebou představuje Petra Geislera z různých úhlů pohledu. Vedle množství mistrných (často netradičních) kaligrafií a skvělých fotografií jsou tu totiž k vidění i jeho štětce, pečetidla a další osobní předměty, včetně pozvánky na prohlídku sbírek japonského umění v Benešově nad Ploučnicí 29. 6. 1969 od významné japanoložky Vlasty Winkelhöferové (1932–2022), předsedkyně Kulturní sekce tehdejší Československo-japonské společnosti. A lze si tu přečíst třeba i Geislerův článek pro deník Jomiuri šinbun z roku 1987 – do češtiny (a pro zahraniční návštěvníky i do angličtiny) ho přeložil Petr Holý, Petr Geisler jej samozřejmě psal japonsky (jako korespondent jednoho z největších japonských deníků pracoval přes 30 let).
„Klíčem k výstavě je on sám, Geisler, jak jsme mu s úctou říkali, jeho nepředstíraný, nonšalantní a více méně punkový způsob života, podpořený jeho nesmírným nadáním a pílí, který se s Ester na výstavě snažíme zachytit ve třech polohách, i coby díkůvzdání muži, který předčasně odešel,“ říká Petr Holý. A já dodávám, že se to podařilo. Výstava má nádech imerzivního divadla, v němž se místo herců tu a tam zjevuje Geislerův duch.
Ester Geislerová navíc prozrazuje, že výstavou její snaha o pochopení osobnosti otce ještě nekončí: „Nejvíc se mi táta odtajňuje během natáčení vznikajícího dokumentu Dvě deci tuše – kdy o něm mluvím s lidmi, kteří ho znali. Třeba že byl pro hodně lidí opravdu dobrým kamarádem – a to je hezký. Dozvěděla jsem se o jeho jemné, křehké vnitřní soustavě, ale i o jeho démonech a rozpolcenosti. Díky fotografiím, které už roky procházím, také vidím, co ho zaujalo, jak byl kreativní a jaký měl smysl pro humor.“
Stručně řečeno, tuhle výstavu si určitě nenechte ujít!
Zdroj citací:
