Iwate: Oblíbený kraj japonského básníka Macua Bašóa

V Japonsku najdeme vedle slavných památek, hojně navštěvovaných zahraničními turisty, i další překrásná místa, kam cizinci zavítají spíše sporadicky. Iwate je po ostrově Hokkaidó druhou největší japonskou prefekturou, obydlená je ale jen z jedné čtvrtiny. Kromě kotliny Kitakami a pobřežních oblastí je totiž většina území výrazně hornatá a silnice spojující vnitrozemí s pobřežními oblastmi často vedou strmými horskými průsmyky. Oblast s vysokými horami, porostlá lesy a protkaná řekami nabízí scenerie, které doslova berou dech, a Macuo Bašó tu napsal řadu svých známých básní, v nichž opěvuje přírodní krásy i dávné tradice.

Hlavním a zároveň největším městem prefektury Iwate je Morioka, jejíž hrad je společně s buddhistickými chrámy v Hiraizumi a národními parky největší zdejší turistickou atrakcí. Jednou z významných zastávek Bašóova putování se stalo právě Hiraizumi, významný básník je navštívil v létě roku 1689. Vedle přírodních krás hledal Bašó inspiraci také v chrámu Čúsondži, který proslul svou Zlatou síní a dnes je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Hiraizumi leží v jihovýchodní části prefektury Iwate a představuje jedno z nejvýznamnějších historických míst v Japonsku. Během období Heian (794–1185) se Hiraizumi stalo politickým, kulturním a náboženským centrem, které přitahovalo mnoho politiků, učenců i umělců. Toto místo bylo více než 200 let sídlem významného rodu Fudžiwara, který se v té době významým způsobem podílel na vládě. V té době se tu prolínaly čínské a japonské vlivy, což se odrazilo v architektuře, náboženství i literatuře.

Svého vrcholu dosáhla tato oblast ve 12. století. Po pádu rodu Fudžiwawa pak začala upadat, přesto se může dodnes pochlubit řadou významných historických památek, které přežily staletí. K nim patří vedle Zlaté síně chrámu Čúsondži i folklórní vesnice Mičinoku, která přibližuje každodenní život minulých generací. Hiraizumi dodnes zůstává důležitým symbolem duchovního i kulturního dědictví severního Japonska a přitahuje množství návštěvníků.

Nejvyšší horou prefektury Iwate je stejnojmenná hora Iwate san, která se tyčí do výšky 2038 metrů nad mořem. Její posvátný vrchol patří k nejvýznamnějším přírodním symbolům celé oblasti. Je tradičně spojován s šintoistickým božstvem Ónamuči, které je ztotožňováno s Ókuninušim, potomkem boha bouře Susanoa. Ónamuči, v překladu „duch velké nezlomné síly“, představuje ochránce země a lidstva a často je spojován s plodností, zemědělstvím a hojností. Do svatyně Iwate (Iwate džindža) na vrcholu hory se proto tradičně lidé chodili modlit za ochranu úrody, prosperitu a bezpečí svých rodin.

Hora Iwate je ale spojována také s přírodními silami. Jako mnoho jiných japonských hor je to sopka a v minulosti byla považována za sídlo vulkanického božstva. K němu se lidé obraceli s prosbami o ochranu před erupcemi a přírodními katastrofami. Dnes je hora Iwate nejen poutním místem, ale i oblíbeným cílem turistických výletů. Z vrcholu lze pozorovat krásné scenerie tvořené lesním porostem, hlubokými údolími a malebnými jezery.

V prefektuře Iwate se nachází i krasový komplex Rjúsendó, který patří k nejrozsáhlejším stalaktitovým jeskynním systémům v Japonsku. Je známý jasně modrou vodou, která se odráží na stěnách jeskyní a vytváří fascinující obrazce. Veřejnosti byl jeskynní komplex zpřístupněn v roce 1967. Návštěvníci tu mohou navštívit 1200 metrů chodeb, sahajících do hloubky takřka 250 metrů, a vedle obdivování krápníkových útvarů se mohou nechat unést také legendami o dracích, které jsou s tímto místem spojené. Jeskyně tak nabízejí spojení fascinující přírodní krásy s mystikou.

V severní části prefektury Iwate leží „město folklóru“ Tóno, které má však spíše venkovský charakter. Uchovávají se tu a stále oživují staré mýty, pověsti a legendy, které se předávají z generace na generaci. Folklorik Kunio Janagita shromáždil zdejší lidové příběhy ve sbírce Tóno monogatari, která je dodnes považována za významou studii japonského folklóru a inspirovala stejnojmenný hororový film z roku 1982. Ve městě Tóno jsou stále živé i některé tradiční rituály, jako je tanec kagura, prováděný v obřadních maskách.

Zdroje: