Jamauba: Ďábelská stařena, nebo milující matka?

Jamauba (v přepisu latinkou též Jamanba či Jamamba) patří k nejznámějším japonským přízrakům. V lidových vyprávěních se objevuje od 14. století a nejčastěji je zobrazována jako ohyzdná stařena, která unáší ženy z vesnic, pojídá dobytek a malé děti a škodí každému, kdo se zatoulá k jejímu příbytku v horách. Když se pocestný ztratí v horských průsmycích či ho zastihne prudká změna počasí, může se mu ovšem zjevit Jamauba ve své laskavé podobě a nabídnout mu nocleh. Takovou nabídku ale není radno přijmout. Každého, kdo kouzlu Jamauby podlehne, čeká strašlivý konec.

V japonské lidové tradici zároveň existuje i pozitivní líčení Jamauby coby milující matky či bytosti, která přináší do domácností štěstí. Jamauba tohoto druhu se vydává z hor dolů do vesnic v údolí, chrání rýžová pole a rozdává štěstí a bohatství. V této podobě je Jamauba často zobrazována nikoli jako děsivá stařena, nýbrž jako milující matka siláka Kintaróa, kterého s láskou vychovává.

Dvojí vnímání Jamauby se přitom může objevit i v rámci jedné oblasti. Například v prefektuře Kóči na ostrově Šikoku se říká, že pokud se člověk setká s Jamaubou v jejím teritoriu, tedy v horách, stihne ho její kletba, například v podobě nějaké neznámé nemoci, které se nelze zbavit bez zaříkávačů. Pokud ale Jamauba sejde do vesnice a sama o své vůli navštíví některý z domů, přinese to jeho obyvatelům prosperitu a bohatství.

Označení Jamauba se dá přeložit jako „horská stařena“ či „horská babice“, někdy se používá i volnější překlad „horská čarodějnice“ nebo „zlovolná lidožroutka“. Někdy je zařazována mezi démony (oni) a označována jako Onibaba, tedy „ďáblice“ či „ďábelská babice“, to je ale poněkud zavádějící. Pro japonské ženy „ďáblice“ je totiž typická žárlivost a z ní vycházející hněv, což pro Jamaubu neplatí. Onibaba navíc bývá vždy zobrazována s rohy, zatímco většina popisů Jamauby se o rozích přímo nezmiňuje.

Zlá Jamauba je nejčastěji líčena jako přízrak připomínající starou babiznu v potrhaném a špinavém kimonu, v suknici ze stromové kůry a s dlouhými bílými či temně červenými vlasy. Ty se jí kroutí kolem hlavy jako hadi a někdy bývají svázané rýžovou slámou. Ve své pravé podobě skrývá navíc Jamauba vzadu pod vlasy ještě jedna velká ústa s ostrými zuby. Pomocí vlasů chytá malé děti, které si pak vkládá rovnou do skrytých úst. Aby působila ještě děsivěji, dokáže svá viditelná ústa roztáhnout od ucha k uchu a modře blýskat očima.

Říká se, že Jamauba se zrodí z ženy, která z nějakého důvodu opustila svůj domov, ať už se k tomu rozhodla sama, nebo byla zapuzena, či přímo vyhnána. Taková žena v sobě chová hořkost a zášť a vlivem nepříznivého osudu se z ní za určitých okolností může stát přízrak s kanibalskými sklony – pak jí ovšem narostou i tesáky.

Dokud Jamauba nezaútočí, může vypadat jako laskavá stará žena bez jakýchkoli známek násilnické povahy. Podle potřeby se dokáže proměnit například v ženu vzbuzující soucit či v jeptišku, která rozdává lidem v horách amulety. Někdy se v podobě mladé pohledné ženy dokonce vetře do přízně nějakému muži, který pak až pozdě zjistí, že se od ní měl raději držet dál. Proto je dobré mít oči otevřené. Jamauba má určité zvyklosti, které lidé obvykle nemají – v nestřeženém okamžiku se třeba s chutí napije oleje z lampičky. Díky své schopnosti se proměňovat dokáže ovšem Jamauba dlouho skrývat svou pravou identitu, a tak nemusí být snadné ji odhalit.

Některé lidové příběhy radí, jak se hrozivé Jamauby zbavit. Podařit se to může s pomocí různých rituálů, modliteb či sáčku s buddhistickými texty. Nejlepším způsobem, jak Jamaubu zničit a ještě z toho něco vytěžit, je ovšem ji spálit. Poté se totiž její tělo promění v nejrůznější předměty, které člověku přinesou prosperitu a také zdraví – například v drahé kovy, v rýži či proso, v hedvábí či v léky.

Jamauba ve své příznivé podobě je zmiňována zejména v příbězích o siláku Kintaróovi, tedy „zlatém chlapci“. Ten je někdy označován také jako Kintoki nebo Kidómaru a jeho otcem je údajně obr Šutendódži. V takových příbězích, které se šířily zejména na konci 17. století, představuje Jamauba přímo symbol plodnosti a bohatství. Na tiscích z dřevořezů (ukijoe) je proto často zobrazována také jako milující matka.

Na začátku nového milénia se Jamauba stala důležitou součástí japonské subkultury spojené s módou, které se podle ní říká jamamba nebo mamba a je součástí proudu ganguro. Vyznavačky této kultury nosí bílé či pestrobarevné syntetické paruky (někdy si dokonce odbarvují vlasy na bílo) a pleť si ošetřují ztmavujícími krémy.

Literatura: