Japonská neokázalá krása věcí aneb Proč se těšit maličkostmi

Pomíjivost v japonském kontextu znamená oceňování všeho nestálého – co je křehké, je totiž zároveň krásné. Plyne to jak z původního japonského náboženství (kultu šintó), tak i z japonského pojetí importovaného buddhismu, v němž existuje dokonce výraz „pocit pomíjivosti“ (mudžókan). Jak píše Jošida Kenkó už ve 14. století:

„Kdyby byl svět stvořen tak, že by rosa z pohřebišť v Adaši nikdy nevyschla a dým z žároviště z Toribejama se nevytrácel v nebi, kolik věcí by ztratilo svou jímavost. Kouzlo světa je v jeho nejistotě“ (Zápisky z volných chvil s. 222, překlad P. Geisler).

V japonské historii existují dlouhá období, kdy země neměla téměř žádné styky s okolním světem. A vzhledem k tomu, že jde o ostrovy, není divu, že zde v průběhu věků vznikly specifické estetické ideály. Ty dnes ovšem vzbuzují zájem už i mimo Japonsko – a není divu! V době přesycení (zejména negativními) informacemi zní lákavě umět se na chvilku zastavit a zafixovat prchavý okamžik silným prožitkem prosté, zdrženlivé krásy.

V souvislosti s prostou krásou je nejčastěji zmiňován asi princip wabi-sabi, který je úzce spjatý i s japonským čajovým obřadem. Výraz wabi se přitom dá sám o době přeložit jako „krása nedokonalosti“ nebo dokonce jako „chudoba“, sabi zase jako „patina“, ale i „osamělost“. Spojení wabi-sabi, které můžeme zjednodušeně přeložit jako „rustikální“, odkazuje k intuitivnímu pohledu na svět – jeho základní hodnotou je přitom přítomnost.

Buddhističtí mniši v 15. a 16. století ztotožnili koncept wabi s realitou lidské existence a nalezli v něm své útočiště, které jim přinášelo eticko-estetické uspokojení. Právě na tomto základě se pak rozvinul i čajový obřad wabiča, který používá obyčejné čajové náčiní – k hlubokému prožitku vzájemnosti, který komunikace skrze šálek čaje přináší, není třeba žádné speciální vybavení.

Koncept wabi-sabi je dnes chápán jako estetické ocenění pomíjivosti života, představuje tak ovšem i přijetí nevyhnutelného. Tak jako v Japonsku není nic černobílé, může být krása nejen v radosti, ale i ve smutku. Jde přece o samotný charakter existence! Zjednodušeně řečeno – „velikost“ (a tedy „krása“) často spočívá v nenápadných a přehlédnutelných detailech, jen je nesmíme minout.

Wabi-sabi směřuje k pokoře a také ke všímavosti, pro niž se dnes používá také anglický termín mindfulness. V ní jde o to naučit se nacházet potěšení i v  tom, co je nestálé či neúplné. Někdy je k tomu třeba se povznést nad materiální rovinu žití spojenou s čistě rozumovým chápáním a zkusit věci, které nás obklopují, citlivě vnímat a prožívat. Důležitou složkou takového prožívání je ovšem i intuice, která vychází z aktuálního naladění.

Západní „všímavost“ (mindfulness) ani japonský koncept wabi-sabi samozřejmě nepředstavují všudypřítomnou součást života. Lze na ně pohlížet jako na možnost, která se člověku otevře, pokud je ochoten připustit, že některé druhy prožívání souvisejí s tím, co nás přesahuje. Může to být jakýkoli druh víry, umění, ale třeba i nový úhel pohledu na to, co nás obklopuje.

V životě se dennodenně setkáváme s věcmi a jevy, které jsou nestálé, nedokonalé či neúplné, a přesto nám přinášejí potěšení. Stačí, aby nastaly vhodné okolnosti či abychom sami změnili směr uvažování. Hloubka života nespočívá jen ve velkých věcech, ale i v mnoha nenápadných a přehlédnutelných detailech, které poukazují na jeho vnitřní podstatu.

Japonské koncepty týkající se pomíjivosti obecně ukazují na to, že je důležité vztahovat se k přítomnosti. Jen pokud jsme v daném okamžiku svého života skutečně přítomni (a nemyslíme zrovna na to, co bude, až…), můžeme si plně vychutnat drobné radosti, a zároveň přijímat vše obtížné s potřebnou stručností.

Svět v sobě nese bezpočet příběhů – nás se naštěstí přímo týkají jen některé z nich. Další příběhy pak v sobě nese i každý jednotlivý život. Z nich sice některé ovlivnit nemůžeme, mnohé ale ano, i když zpravidla jen částečně. Je příjemné si uvědomit, že si aspoň někdy můžeme vybrat, na co se zaměříme – tak jako když po výletě, na němž si všechno fotíme, ukazujeme přátelům jenom vybrané snímky, zatímco ty „nepovedené“ radši rovnou mažeme. Takový přístup pak samozřejmě ovlivňuje i to, co si budeme z výletu pamatovat sami. Tak proč se nezaměřit na hezké okamžiky, i když jsou prchavé?

Literatura: