Juki onna: Japonská Sněžná žena není žádná Sněhurka

Kořistí Sněžné ženy se už odedávna stávají pocestní, kteří v zimě sejdou z cesty a zabloudí ve sněhových bouřích. Ty jsou v severních horách v tomto ročním období velmi časté. Stačí letmý dotek a člověk se stane pouhým kusem ledu, veškerá jeho energie přitom přejde do těla Sněžné ženy.

Sněžná žena nestárne. Má hladkou bělostnou pleť a pronikavé tmavé oči, takže na první pohled působí jako půvabná dívka. Nejeden pocestný se do ní už podle pověstí zamiloval a někteří ji prý dokonce pojali za manželku. Taková manželství ale nemohou končit šťastně. I když Sněžná žena svého muže nezmrazí, prozradí ji časem právě její neuvadající mládí. Nemluvě o tom, že manžela často velmi trápí, že se s ním jeho žena nikdy nechce společně vykoupat v horké lázni.

I když se tato chladná bytost nejčastěji označuje jako Juki onna, tedy Sněžná žena, v některých oblastech je známá i pod dalšími jmény – v prefektuře Mijagi se lze dokonce setkat i s označením Juki banba neboli Sněžná babice. Sněhové hory totiž pokrývají velkou část severního Japonska. Někde přitom sněhový přízrak budí hrůzu během celého zimního období, jinde se zjevuje pouze v konkrétní dny. Na některých místech se dokonce traduje, že setkání se Sněžnou ženou může člověku přinést štěstí, častěji ale přináší jen chlad a smrt.

Vzhledem k tomu, že je Juki onna známá po celém Japonsku, existuje i více vysvětlení pro její původ. Nejčastěji se uvádí, že je to duch ženy, která kdysi zemřela chladem ve sněhu při přechodu hor, místy se ale traduje, že jde o měsíční princeznu, která byla vyhnána z nebes a s každým větším sněžením je tak nucena sestoupit na zem.

Nejspíš nejznámější příběh o Sněžné ženě vypráví Lafcadio Hearn ve své sbírce Kaidan, kterou napsal v roce 1904. Na území dnešní prefektury Saitama prý kdysi žili dva dřevorubci, starý Mosaku a mladý Minokiči. Ty jednou cestou z lesa zastihla sněhová bouře, a tak se ukryli v prázdné chatrči převozníka, aby tam přečkali noc.

Mladého Minokičiho ale děsí množství zvuků, které vydává vítr. Nemůže kvůli nim spát, a tak uprostřed noci spatří, jak se nad jeho starým společníkem sklání krásná bledá žena a fouká mu do obličeje svůj mrazivý dech. Je hrůzou celý bez sebe, před vlastní smrtí ho ale nakonec uchrání slib, který je nucen Sněžné ženě dát – že totiž nikdy nikomu neřekne, čeho se té ledové noci stal svědkem.

O rok později, opět v zimě, se Minokiči na cestě k domovu setkává s krásnou dívkou jménem Ojuki (to v překladu znamená „vznešený sníh“). Zahoří k ní láskou a ona jeho cit opětuje. Pojme ji tedy za ženu a žijí spolu nadmíru šťastně, během let se jejich rodina rozroste o deset dětí. Jednoho večera, když Ojuki vezme do ruky šití, se ale Minokiči na svou ženu upřeně zadívá a vybaví si příhodu, která se tenkrát za sněhové bouře odehrála v převozníkově chatrči. Začne manželce o Sněžné ženě vyprávět, když v tu chvíli si uvědomí, že Ojuki má úplně stejně bělostnou pleť a že celá ta léta, co spolu žijí a vychovávají děti, ani trochu nezestárla.

V tu chvíli odhodí Ojuki šití a rozzlobeně přiznává, že tehdejší Sněžná žena je ve skutečnosti ona. Minokičiho ale ani tentokrát zabít nechce. Jen mu nařídí, aby se dobře staral o jejich děti, a v mžiku se promění v chladnou bílou mlhu. Nato se vznese ke střešním chrámům a vylétne kouřovým otvorem ven.

Literatura: