Japonské přízraky: Děsivé kočky

Kočky (v japonštině neko) najdeme v Japonsku snad všude. Na venkově chytají myši, v městských domácnostech jsou oblíbené jako domácí mazlíčci a žijí tu samozřejmě také toulavé kočky. Ne vždy přitom lze na první pohled odhadnout, zda je namístě se kočce, na kterou v Japonsku narazíme, raději obloukem vyhnout. Ty děsivé se totiž od těch ostatních nedají odlišit, alespoň pokud jsou ještě mladé.

Strašidelná bakeneko

Obyčejné kočky se proměňují v přízraky bakenekove vyšším věku, zpravidla když se dožijí třinácti let. Projeví se to například tím, že se najednou začnou zvětšovat, v některých případech mohou dorůst až velikosti dospělého člověka. Postupně se také začnou stavět na zadní nohy. Někdy prý ale k proměně v bakeneko může dojít i v nižším věku, třeba tehdy, když kočka tragicky zemře rukou člověka. Pak se ve své nové podobě vrací, aby se pomstila.

Říká se, že některé bakeneko začnou po čase dokonce mluvit lidskou řečí. Existují záznamy ze 17. století, podle nichž někdo zahlédl u chrámu kočku, která si povídala se skupinou tuláků. A také prý byla spatřena kočka, která při pádu ze střechy vzývala Buddhu. Podle legend mohou bakeneko dokonce sežrat své pány a vzít na sebe jejich podobu.

Japonci se už v dávných dobách snažili rozpoznat, zda se z jejich kočky náhodou nestane bakeneko. Za poznávací znamení přitom považovali neobvykle dlouhý ocas, který bylo podle legend potřeba zkrátit – jen tak se dalo zabránit proměně kočky v přízrak připomínající upíra. Z toho nejspíš vznikla i pověra, že Japonci dodnes usekávají mladým kočkám ocasy.

To samozřejmě není pravda – krátkoocasé kočky představují plemeno označované jako japonský bobtail. Vedle krátkého ocasu se vyznačují také veselou povahou a jsou zmiňovány už ve starých čínských záznamech. Do Japonska se tyto kočky dostaly z Číny asi před tisíci lety. Nejoblíbenější jsou mezi nimi ty tříbarevné, přesněji žíhano-bílé kočky, takzvané mikeneko (v překladu „kočky tří srstí“). Takto zbarvené kočky – dokonce i jen jako figurky – prý přinášejí do japonských domácností štěstí.

Děsivá nekomata

Mezi kočkami bakeneko bývá někdy zmiňována samostatně obzvláště děsivá nekomata. Ta se vyznačuje dvěma ocasy a mimořádnou inteligencí. Proměna v člověka je u tohoto druhu zcela běžná – na lidi přitom nekomata na rozdíl od bakeneko pohlíží vždy s opovržením. Nekomata bývá mimo japonštinu často označována jako „děsivá kočka“, její japonský název se dá ale přeložit také jako „zase kočka“.

Zbavit se „děsivých koček“ není vůbec jednoduché. Jsou odolné vůči všem jedům a svým ocasem jsou schopné vytvářet ohnivé koule, které způsobují požáry. A mají i další děsivé schopnosti! Ani obyčejné kočky nesmějí v Japonsku pobývat v místnosti s nebožtíkem – statická elektřina, kterou vytvářejí svou srstí, by totiž mohla mrtvého rušit. Nekomata má ale schopnost nebožtíka dokonce plně oživit a pak s ním manipulovat. Nejnebezpečnější z těchto koček žijí hluboko v horách, často v podobě levhartů či lvů. Živí se divočáky a medvědy, ale s chutí sežerou i člověka, který k nim zabloudí.

Nejstarší písemný záznam o kočce zvané nekomata pochází ze 13. století. Významný básník Fudžiwara Teika si tehdy do svého deníku poznamenal, že z Nary přišla nestvůra, kterou označil jako nekomata. Měla prý kočičí oči a psí tělo a sežrala nejméně sedm či osm lidí.

Japonci a kočky

Kdy se kočky do Japonska dostaly, není přesně známo, určitě tam už ale žily na přelomu 8. a 9. století – zobrazují je totiž tehdejší umělecká díla. Jejich úkolem bylo zřejmě chránit císařský dvůr před krysami a také bavit císaře. Vztah Japonců ke kočkám nebyl ovšem v průběhu historie nikdy jednoznačný. Vždy totiž existovala možnost, že se z kočičího mazlíčka stane zlomyslný či dokonce nebezpečný přízrak.

Na kočky lze v japonském kontextu pohlížet jako na zdroj mnoha příběhů a pověr. Když si například japonská kočka myje obličej a je otočená směrem na západ, bude pěkně. Je-li ovšem tváří k východu, přijdou bouřky. Kočky se samozřejmě staly i důležitou součástí popkultury, bakeneko i nekomata se objevují například ve známých anime a mangách, jako je Naruto, Inujaša či GeGeGe no Kitaró.

Zdroje: