Japonské přízraky: Namahage

Pokud zavítáte na poloostrov Oga v prefektuře Akita na severu japonského ostrova Honšú, určitě tu narazíte na sochy, figuríny či aspoň obrázky dvou obřích bytostí. Je to obryně Baba namahage, která se pozná podle modré masky na obličeji, a obr Džidži namahage v červené masce. Oba působí mohutně a bývají zobrazováni s rohy, jsou proto někdy považováni za ďábly či démony (těm se v japonštině říká oni).

Dvojice obrů ale nemá s démony nic společného, toto spojení mají nejspíš na svědomí raní folkloristé, například Šinobu Orikuči (1887–1953), které zmátl jejich vzhled. V místní tradici jde ale o posly horských božstev či dokonce o jejich vtělení. A svou podobou se mohou v jednotlivých vesnicích lišit, někdy spíše než démony připomínají mimozemšťany.

Má se za to, že obři přicházeli do Japonska přes moře a usazovali se v horách poloostrova Oga, který je obklopený vodou ze tří stran. Podle jedné z teorií se pověsti o nich rozšířily poté, co se v horách začali usazovat ruští námořníci – ti prý v zimě scházeli pro jídlo z hor do údolí, kde se setkávali s místními usedlíky. Snad proto je dnes tradice Namahage spjatá s příchodem nového roku.

Počínání obrů přitom připomíná kombinaci našich mikulášských a tříkrálových tradic. Na sklonku roku se totiž mladí svobodní muži oblékají do kostýmů z rýžové slámy a nasazují si barevné masky, a pak obcházejí domácnosti, aby pokárali zlobivé děti a zároveň přinesli do domácností štěstí. Jde z nich strach a vesničané jim nabízejí pohoštění a sake, aby si je naklonili.

Říká se, že dříve obři hledali hlavně líné děti. Poznávali je podle puchýřů na hřbetech rukou, které se jim tam udělaly vlivem dlouhého vysedávání u ohniště s otevřeným ohněm. Tomu se v japonštině říká irori a je součástí japonského tradičního domu. Namahage prý dětem puchýře uřezávaly. To už se dnes samozřejmě neděje, stačí, že děti i rodiče slíbí, že budou v příštím roce řádně pracovat.

Kostýmy z rýžové slámy, které mají obři na sobě, symbolizují hojnou úrodu. Namahage po vstupu do domu dupou a skáčou, aby odehnali zlé síly. Přitom z nich padají kousky slámy, které si lidé schovávají – věří, že jim v nadcházejícím roce přinesou štěstí. Obři působí strašidelně a děsí děti, jsou ale vnímáni hlavně jako ochránci.

Namahage mají už i své muzeum. To připomíná tradici, která trvá už dvě stě let, a vystavuje množství figur obrů i specifických masek. Ty jsou velmi různorodé a některé jsou ještě z období Edo (1600–1868). Nejstarší z nich jsou zhotovené ze dřeva stromu kejaki (zelkova) a jako vlasy používají koňské žíně.

Prefektura Akita dnes na obry láká i zahraniční turisty, ti ale sever Japonska objevují zatím jen pomalu. Japonců sem ovšem zavítá dost – tradice Namahage jim připomíná, jak je pro život důležitá komunita.

Zdroje: