Japonští démoni vás mohou zničit, ale i ochránit

Během historie prošli démoni oni dlouhým vývojem, obvykle jsou však popisováni jako mohutné humanoidní postavy, které mohou být někdy dokonce vyšší než vzrostlé stromy. V tradičních příbězích je najdeme v různých variantách, většinou jsou ovšem zobrazováni s barevnou kůží – nejčastěji červenou, modrou, ale i černou či žlutou – a bederní rouškou z tygří kůže. V rozcuchaných vlasech mají jeden či více rohů a někteří mají ještě na čele třetí oko. Mohou mít také nápadné tesáky a na prstech drápy. Počet prstů na rukou i na nohou přitom mívají různý, obvykle nižší než pět. Disponují neobyčejnou silou a často mají také čarodějnické schopnosti. Jako znak své moci mohou držet obrovský kyj, kterému se říká kanabó. Děsivý vzhled démonů symbolizuje jejich sílu a ničivý potenciál.

Mnohé popisy a obrazy oni se odvozují z buddhistických představ o strážcích pekla, kteří trestají hříšníky. Jsou to destruktivní bytosti, které ovládají blesky, šíří pohromy i nemoci a vykonávají strašlivé tresty, jako je stahování z kůže nebo drcení kostí. Za jistých okolností mohou ovšem i tito hroziví démoni přinést člověku bohatství či dokonce štěstí. Velká většina démonů je přitom mužského pohlaví. K několika málo ženským démonům patří například horská čarodějnice Jamauba (víc si o ní můžete přečíst tady). Ďáblice, tedy bytosti oni ženského pohlaví, se ale častěji označují jako kidžo a tvoří samostatnou skupinu.

Jeden ze známých příběhů, které sebral folklorista Kunio Janagita (1875–1962) na začátku 20. století, vypráví o Šutendódžim, obrovském démonovi, který údajně žil na přelomu 10. a 11. století na hoře Óe poblíž Kjóta. Ten spolu s dalšími oni, kteří mu sloužili, unášel z hlavního města mladé dívky, držel je v zajetí a postupně je zabíjel. Císař dal proto svým nejlepším bojovníkům v čele s chrabrým Jorimicuem z rodu Minamoto za úkol všechny démony zlikvidovat.

To byl ovšem nadlidský úkol, bojovníci se proto raději nejprve poradili s božstvy, která se jim zjevila v podobě mnichů. Podle jejich rady se pak bojovníci sami převlékli za horské mnichy a došli až k příbytku samotného Šutendódžiho, aby tu požádali o nocleh. Šutendódži převlečené bojovníky skutečně přijal a jeho služebníci jim hned začali nabízet pohoštění – lidské maso a sake. Sám Šutendódži byl totiž velkým milovníkem rýžového vína, o čemž ostatně vypovídá i jeho jméno, které v překladu znamená „dítě pijící sake“. Císařovi bojovníci se ovšem pohostit nenechali. Naopak sami naopak Šutendódžiho opili a oslabeného alkoholem poté zabili. Jeho hlavu donesli císaři jako důkaz svého vítězství nad obřím démonem. Podle některých verzí příběhu byla ale démonova hlava natolik mocná, že dokázala útočit, i když byla bez těla.

Před démony je samozřejmě potřeba se chránit. K tomu slouží například tradiční rituál udržovaný jako součást svátku Setsubun, který se slaví kolem 3. února. V ten den si členové rodin nasadí masky démonů a se slovy „démoni ven, štěstí dovnitř“ (oni wa soto, fuku wa uči) rozhazují kolem sebe fazole či sójové boby. Odhánějí tak démony, kteří by jim mohli v následujícím roce škodit. Po symbolickém vyhnání všech ďáblů z domu pak ještě pro stvrzení očisty každý člen rodiny sní tolik fazolí, kolik je mu let.

Démoni oni se vyskytují po celém Japonsku, přesto existuje několik míst, která jsou s nimi tradičně spojována. K takovým patří i prefektura Óita, kde je spojení s démony oni patrné zejména v oblasti Kunisaki na stejnojmenném poloostrově. Tato oblast proslula unikátním festivalem Šudžó onie, který se koná každoročně sedmého dne prvního měsíce podle lunárního kalendáře na oslavu příchodu nového roku. Během tohoto festivalu se místní obyvatelé, včetně mnichů, převlékají za démony, nasazují si masky a provádějí rituály zaměřené na očistu a přání dobrého zdraví a úrody.

V Kunisaki jsou totiž oni vnímáni jako pozitivní bytosti, které přinášejí štěstí a ochranu. Toto vnímání je odlišné od tradičního obrazu oni coby zlovolných démonů, jimiž se to v japonském folklóru přímo hemží. Kladné nahlížení démonů oni v Kunisaki pravděpodobně ovlivnily místní tradice, které v sobě kombinují buddhismus s původním kultem šintó. Pohled na oni jako na ochránce ovšem není zcela ojedinělý. Sochy démonů oni mohou sloužit také jako strážci chrámů či svatyní. Jejich úkolem je zahánět zlé duchy a další nevítané návštěvníky. S démony bývají občas spojováni i nióové, ochránci buddhistických chrámů, kteří mají děsivý vzhled a někdy i rohy.

Literatura: