Japonský duch stromů a terapie lesní koupelí

V Japonsku bývá s lesy, které tu spolu s horami zabírají většinu pevniny, spojován „duch stromů“ kodama. Staré mohutné stromy jsou tu totiž obvykle pokládány za posvátné a mohou v nich sídlit božstva kami. Proto jsou někdy omotány provazem z rýžové slámy (šimenawa), který naznačuje spojitost s posvátným prostorem kultu šintó. Už v kronice Kodžiki z roku 712 se píše o božstvu stromů, jehož jméno Kuku no či no kami se dá přeložit jako „božstvo životní síly stonků a kmenů“. Mezi mnoha jinými božstvy je stvořil bůh Izanaki se svou družkou Izanami, tedy první božská dvojice, která stvořila i japonské ostrovy.

„Duchové stromů“ ovšem nemusejí nutně dlít stále jen ve svém stromě. Říká se, že se mohou vyskytovat i kdekoli v jeho okolí. Někde se dokonce traduje, že dohlížejí na celou přírodu a starají se, aby vše bylo v rovnováze. Spatřit lze ale „duchy stromů“ jen málokdy, i když se údajně umějí transformovat do svítících koulí a duchové stoletých stromů prý na sebe výjimečně berou i lidskou podobu.

Kodama bývají častěji slyšet než vidět. V souvislosti s „duchy stromů“ se často mluví o jevu označovaném jako jamabiko, při němž zaznívá v horách i údolích opožděná ozvěna. Když se totiž výraz kodama napíše jinými znaky, znamená to právě „ozvěna“. Kodama se objevuje i v Mijazakiho animovaném filmu Princezna Mononoke a název Kodama ve významu „ozvěna“ nese i jeden typ šinkansenu.

Strom, v němž pobývá kodama, se obvykle až na vysoké stáří od ostatních stromů svým vzhledem nijak neliší. Kdo by však takový strom jen tak pokácel, byl by nejspíš stižen nějakým neštěstím. Ze stromu by v takovém případě mohla dokonce téct krev. Proto v blízkosti některých starých vzácných stromů vznikly svatyně určené k jejich uctívání. A musí-li být starý strom pokácen, například z bezpečnostních důvodů, je třeba vykonat příslušné modlitby a předložit „duchovi stromu“ patřičné obětiny.

S vírou v „duchy stromů“ do určité míry souvisí i takzvaná „lesní koupel“, v japonštině šinrinjoku. Jedná se o složený výraz, v němž šinrin znamená „les“ a joku se dá přeložit jako „koupel“ či „polévat (se)“. Tento princip bývá někdy zjednodušeně vysvětlován jako „objímání stromů“, jen o ně ale určitě nejde.

Koncept šinrinjoku se objevil v Japonsku v průběhu 80. letech 20. století a dá se chápat jako reakce lidí na odtržení od přírody v důsledku urbanizace. „Lesní koupel“ měla snížit stres a duševní vyčerpání, které s sebou přinášel každodenní pracovní život, a postupně se stala určitou formou terapie, kterou je možné uplatňovat i v rámci prevence duševních potíží.

Výraz „koupel“ je tu ovšem použit metaforicky. Ve skutečnosti jde o aktivní prožívání pobytu mezi stromy a jeho vnímání všemi smysly, či snad přímo o splynutí s přítomným okamžikem. V lese obvykle vidíme krásné barvy a tvary (nejen stromů, ale třeba i hub, mraků na obloze a podobně), slyšíme příjemné zvuky (například šumění větru či zpěv ptáků) a také cítíme vůně (opět nejen stromů, ale i květin nebo dokonce samotného vzduchu).

Když se dotýkáme stromů (můžeme je nejen objímat, ale třeba i hladit či k nim přitisknout tvář), cítíme zároveň pod nohama mech či spadené listí, které přispívají k aktivnímu procítění ročního období. Tak vznikne komplexní prožitek, díky němuž síla či přímo „duch“ stromu v tu chvíli zarezonuje přímo v našem nitru. Pro úlevu od každodenních starostí je ovšem důležitější intenzita takového prožitku než jeho doba trvání.

Vědecké studie (a nejen ty japonské) prokázaly, že pobyt v lese i dotýkání se stromů snižuje akutní stres, podporuje imunitní systém, působí blahodárně na činnost srdce a zlepšuje nejen náladu, ale například i soustředění. „Lesní koupel“ šinrinjoku přitom můžeme chápat jako blahodárné působení sil spojených s „duchy stromů“ kodama, anebo jen jako odreagování od ruchu velkoměsta a návrat ke kořenům – v tomto případě doslova.

Literatura: