Článek
Výraz kincugi se dá přeložit jako „zlatý spoj“ či „náprava zlatem“. Lak uruši (ten se získává z mízy škumpy lakodárné) se smíchá s práškovým zlatem (někdy i stříbrem) a touto směsí se praskliny v keramice zalepí. Traduje se, že tato technika vznikla už v 15. století, když se osmému šógunovi z rodu Ašikaga, Jošimasovi, rozbila jeho oblíbená čínská čajová miska. Jošimasa prý poslal prasklou misku k opravě jejímu výrobci do Číny, ale s výsledkem opravy vůbec nebyl spokojen. Svorky, jimiž byla miska „zalátána“, se mu ani trochu nelíbily, a prasklina navíc zůstala propustná.
Po nevydařené opravě se zklamaný šógun obrátil na japonské řemeslníky, aby našli nějaký efektivnější způsob, jak misce navrátit její původní krásu i funkci. Ti pak v souladu s tehdy rozšířenou estetikou wabi-sabi, která hledá krásu v opotřebovanosti, nedokonalosti a neúplnosti, vytvořili metodu kincugi. Šlo o koncept, který se nesnažil poškození opravou zakrýt, ale naopak je vyzdvihl coby přednost.
Zlatá linka je vidět na první pohled, a přitom vůbec nepůsobí rušivě. Jako by vůbec nešlo o nedokonalost či dokonce o chybějící část, ale o obohacení. Oprava v duchu kincugi původní předmět vylepšuje a zhodnocuje. A určitě tu nejde o přidané zlato! Jako by nějakým „zaškobrtnutím“ a následným odstraněním jeho důsledků nádoba získala ještě další, snad přímo „duchovní“ rozměr. Lze si to dobře představit na nádobí dovezeném původně z Číny či z Koreje, které díky „opravě“ technikou kincugi získalo japonský, tedy domácí punc.
Na koncept kincugi ovšem nemusíme pohlížet jen jako na mistrovský způsob opravování rozbité keramiky. Japonské tradiční principy se dnes šíří do světa i díky množství moderních interpretací a kincugi není výjimkou. Když se na tento způsob zacelování prasklin, viditelného na první pohled, podíváme v širších souvislostech, zjistíme, že v něm můžeme číst i skrytý návod, jak přistupovat k vlastnímu životu. I my totiž můžeme na své cestě životem zaškobrtnout – každý přece děláme chyby a žijeme ve světě, v němž zdaleka ne všechno můžeme sami ovlivnit. Tahle naše zaškobrtnutí či chyby představují praskliny na nádobě, které rozhodně není proč maskovat. Naopak, měli bychom je raději pojmenovat a připomínat si je. Umně provedené zlaté linky, díky nimž je opravená nádoba opět plně funkční, můžeme chápat jako cenné zkušenosti, které náš život určitě obohatí.
I když má kincugi blízko k umění nedokonalosti, nemusíme na ně pohlížet jenom jako na zviditelnění toho, co je nepodařené či neúplné. Ve skutečnosti nemusí jít pokaždé jen o to, že jsme něco ztratili a teď nám to chybí. Stejně dobře může jít i o vyrovnání se se změnou, o přijetí nevyhnutelného či o poznání toho, čemu bychom měli věnovat zvýšenou pozornost. Na druhou stranu, v životě se nevyhneme ani nedokonalostem, ať už jde o náš vzhled, vlastnosti, schopnosti či cokoli jiného. Naučit se pojmenovat své nedostatky je základem k jejich přijetí či dokonce překonání.
Kincugi nám říká i to, že dřív než se něčeho zbavíme, měli bychom se zamyslet nad tím, zda to přece jen ještě nemůže nějak posloužit – když ne nám, tak klidně někomu jinému. Zdroje nejsou nevyčerpatelné a je třeba k nim přistupovat s pokorou. A lidé jsou různí, takže co jeden považuje za nepotřebné, druhému se může hodit. Už to, že se naučíme takto uvažovat, nám může pomoci cítit se lépe a odpoutat se od materiálního světa. Přijmeme-li kincugi jako součást svého života, dokážeme navíc lépe respektovat ostatní lidi a oceňovat jejich skutečnou hodnotu.
(Z připravované knihy Hrom do palice.)
