Článek
Svět japonských přízraků nemá hranice a nadpřirozené bytosti všeho druhu rozhodně nepatří jen do minulosti. Svědčí o tom nejen přetrvávající tradice, ale i množství novodobých strašidelných atrakcí, které přitahují návštěvníky z Japonska i ze zámoří. Patří mezi ně i „cesta Šigerua Mizukiho“ (Mizuki Šigeru ródo nebo Mizuki Shigeru Road) ve městě Sakaiminato, kde významný japonský folklorista a tvůrce mangy vyrostl.
Šigeru Mizuki (1922–2015) se zasloužil svou nejznámější sérií Ge ge ge no Kitaró o oživení zájmu o japonské přízraky. První mangu přitom vytvořil až 12 let po druhé světové válce, v níž přišel o levou ruku, a v širší známost pak vešel v 60. letech 20. století. Během celé své plodné kariéry se současně zabýval studiem folklóru a tvrdil, že víra v existenci božstev i přízraků je pro něj k udržení spojení s jejich světem zcela nezbytná.
„Cesta Šigerua Mizukiho“, která v roce 2018 prošla zásadní rekonstrukcí, je lemována postavami z Ge ge ge no Kitaró, vytvořenými z bronzu. A podobu inspirovanou nadpřirozenými bytostmi mají i zdejší obchody, pouliční osvětlení či vlakové nádraží včetně vlakových souprav – na fotky se můžete podívat tady. Je to vlastně takový zábavní park, kam se lze mimo jiné vydat třeba hledat přízraky a sbírat za to razítka.
Není náhodou, že součástí strašidelné cesty je i „svatyně přízraků“. Nadpřirozené bytosti přece také potřebují své ochránce! Jókai džindža ovšem není jen tak ledajaká svatyně – to se pozná už podle vstupní brány torii, která má místo příčných trámů podivnou bytost zvanou ittan momen, která vypadá jako kus látky vznášející se ve vzduchu.
Říká se, že ittan momen si obvykle jen tak vlaje ve větru a čas od času se vrhne na nic netušící oběť, omotá se jí kolem krku a uškrtí ji – prý proto, že se ve skutečnosti jedná o ducha ženy, kterou kdysi někdo uškrtil a ona se za to mstí. V dnešní době však nemusí tato bytost nutně být nebezpečná, přinejmenším v moderním zpracování je někdy docela přátelská a dokonce může člověku pomoci z nesnází.
Ve svatyni přízraků si lze podobně jako v jiných svatostáncích koupit destičky ema, na která se píší přání, ty tu ale pochopitelně mají tvar přízraků – včetně bytosti ittan momen. A věštby omikudži také vydávají strašidla! Součástí svatyně je ovšem i posvátný strom zelkova (v japonštině kejaki), který je starý přes 300 let. Na znamení posvátnosti je omotaný provazem šimenawa, který naznačuje, že v něm může dlít božstvo kami.
V době výstavby prý svatyni Jókai džindža navštívil sám Šigeru Mizuki, aby tu vykonal modlitby, a otevření svatyně 1. ledna 2000 provázela řada rituálů. Říká se, že slavný autor mangy spojil se svatyní svou duši, a snad i proto je dnes využívána mimo jiné i jako místo konání svatebních obřadů – má totiž díky tomu přinášet štěstí.
Hned vedle vstupní brány torii se nachází skoro dva metry vysoká žulová nádrž s očistnou vodou, v níž se vznáší (údajně na přání samotného Mizukiho) Medama ojadži – oční bulva symbolizující Kitaróova otce. Koule o průměru skoro 40 centimetrů váží bezmála 70 kilogramů a pomalu se otáčí v proudu vody. Každý se jí může dotknout či s ní otočit, když si v proudící vodě omývá ruce před vstupem do svatyně.
Při šintoistické modlitbě ve svatyni se zpravidla dvakrát tleskne, aby se božstvu dala najevo lidská přítomnost. Ve svatyni Jókai džindža prý ale tlesknutí přivolává přízraky! To samozřejmě láká zejména děti, které tu obvykle tleskají víckrát než v jiných svatyních.
Ve „svatyni přízraků“ si ovšem lze koupit i ochranné amulety. To je při návštěvě svatyní zvykem, ochranu skrze ně totiž zajišťují místní božstva kami. Zde ale už od roku 2008 slouží jako amulet také již zmíněný Kintaróův otec Medama ojadži nebo „krysí muž“ Nezumi otoko. Medama ojadži je přitom pro ty, kteří chtějí ochránit rodinu, zatímco Nezumi otoko pomáhá těm, kteří potřebují víc štěstí s penězi.
Zdroje:
