Kicune: Japonská „liška podšitá“ je přízrak mnoha tváří

Lišky (kicune) se vyskytují po celém Japonsku. Patří k tradičním přízrakům (jókai) a říká se o nich, že se pohybují mezi tímto a oním světem. Mohou se objevovat jak v podobě divokých zvířat, která známe i z jiných částí světa, tak v podobě proměnlivých bytostí s magickými schopnostmi. Lidé se lišek odedávna báli, a tak je pro jistotu začali uctívat.

Mnohé příběhy, které se o magických liškách vyprávějí, pocházejí z Číny, zmínky o nich ale najdeme už v nejstarších japonských kronikách. Kronika Nihonšoki z 8. století o liškách hovoří jako o znameních, někdy dobrých a jindy zlých, a od 9. století se lišky v lidových příbězích proměňují v krásné ženy, výjimečně i v mladé muže.

I když o liškách vyprávějí četné japonské pověsti, popsat jednoduše liščí povahu není vůbec snadné. Původně čínská magická bytost se totiž v Japonsku propojila s tradicí původního japonského náboženství, kultu šintó, a tím došlo k její výrazné modifikaci. Často je liška spojována například s božstem dobré úrody Inari – takováto liška se ovšem neproměňuje v krásnou ženu, ale slouží božstvu jako průvodce a posel.

Nadpřirozenou moc mají v Japonsku všechny lišky. Některé starší prameny přitom rozlišují jenom dva druhy – divokou lišku, která se umí proměňovat (kicune), a lišku provázející božstvo Inari – ta se označuje uctivě jako „vznešená paní liška“ (okicune san). Ve skutečnosti je to ale složitější a možností, jak mohou lišky ovlivňovat život lidí, je přece jen víc.

Lafcadio Hearn na konci 19. století píše o liškách z města Izumo v dnešní prefektuře Šimane a vyjmenovává jen v této oblasti vedle „vznešené paní lišky“ nejméně tři další druhy. Některé lišky podle něj – buď z pomsty, nebo ze zlomyslnosti – klamou lidi svými kouzly, jiné se usazují přímo v rodinách a způsobují tím, že se těchto rodin sousedi bojí. Ty nejobávanější lišky se dokonce svých obětí dokážou zmocnit a přivést je k šílenství.

Liška provázející božstvo Inari je samozřejmě dobrá a zlé lišky se jí bojí. Legendy vyprávějí o vznešených liškách, které zbožným lidem přinášejí moudrost a ochraňují je před zlými duchy, zlomyslnostmi i neštěstím. Mluví se o nich jako o prostřednících mezi světem božstev a světem lidí.

Vznešená okicune san nechybí v žádné ze svatyní zasvěcených božstvu rýže a prosperity, které najdeme po celém Japonsku. Hlavní svatyně tohoto druhu je známa jako Fušimi Inari a nachází se na úpatí hory Inari v Kjótu. Kopce jsou tu protkané množstvím stezek lemovaných červenými branami torii a na sošky či figurky lišek tu narazíme na každém kroku. Ve tvaru liščích hlav tu mají dokonce i destičky ema, na které se píší přání.

Naopak nejobávanější liška je ta, která dokáže člověka posednout. Je totiž poměrně malá a navíc neviditelná – spatřit ji mohou jen ti, na které se přisaje. Ani tato liška ovšem nemusí nutně přinášet jen neštěstí. Pokud je o ni v domě člověka, kterého posedla, dobře postaráno, může jeho rodině přinést prosperitu a bohatství. Dokáže například zajistit dostatek vody rýžovým polím, aby zásoby sklizené rýže vydržely celou zimu. Pokud se ale taková liška bude cítit ublíženě či se dokonce urazí, zcela jistě domácnosti způsobí zkázu.

Jako posedlost liškou (kicune cuki) se dříve vysvětlovaly některé duševní choroby. Příznaky přitom mohly být různé – tradují se pověsti o lidech, kteří jedli popel, písek nebo vlasy, bloudili po horách a tvořili hromádky z kamení, vrhali se ze skal do řeky či do moře, anebo utíkali do nehostinných hor. Některým se prý dělala kolem úst pěna, jiní běhali nazí po polích nebo dokonce štěkali.

Na některých místech Japonska se však mělo za to, že posedlost nezpůsobují samy lišky, nýbrž lidé, kteří je chovají a dávají jim příkazy. Takoví lidé byli dříve označováni jako kicune moči, tedy „držitelé lišek“, a schopnost ovládat lišky se dědila z generace na generaci. Na rodiny, které chovaly lišky, se ale pohlíželo negativně a setkání s nimi bylo považováno za znečištění či dokonce nákazu, všichni se jim proto vyhýbali. Ještě v 50. letech 20. století se prý objevil případ diskriminace kvůli domnělému vlastnictví lišky.

Nebezpečná může být i divoká liška, která umí provádět „jen“ různá kouzla. Ta na sebe totiž dokáže vzít jakoukoli podobu, a pokud chce, může se stát i neviditelnou. Sama se ale musí mít na pozoru před psem, který ji vždy vidí a pozná, a také před hladinou vody. I kdyby zrovna měla podobu krásné dívky, odraz na vodě bude mít tvar lišky. Divoké lišky se přitom není snadné zbavit – pokud ji člověk zabije, nejspíš ho pak očaruje její duch. Zabránit tomu může pouze tím, že sní liščí maso.

Je zajímavé, že i divoká liška se může stát vznešenou okicune san – stačí když se dožije sta let. Říká se, že s věkem se magické schopnosti lišek zvyšují. Navíc každé lišce, která dosáhne stého roku svého života, naroste další ocas. To se opakuje každých sto let – nejmocnější lišky prý mají devět ocasů a zářivou bílo-zlatou srst. Takové lišky jsou pokládány za nekonečně moudré.

Mladé divoké lišky jsou ale poťouchlé a svými proměnami rády dráždí lidi. S oblibou na sebe berou podobu jejich příbuzných či známých a rády se mění i v obry a jiná děsivá monstra. Pak se samozřejmě dobře baví tím, jak na to oběti jejich žertů reagují. Některé z příběhů vyprávějí o divokých liškách, které svými kousky vytrestaly zlé kněze, nepoctivé obchodníky či líné opilce.

Jsou ovšem i lišky, které tráví většinu svého života v lidské podobě – přijímají lidská jména, chovají se a vystupují jako lidé, dodržují místní zvyky, a dokonce zakládají rodiny. Když se ale ve své lidské podobě opijí nebo je něco vystraší, může je část jejich magické síly náhle opustit. V tu chvíli si pak mohou jejich děti všimnout, že má maminka chlupatý ocas nebo liščí zuby.

Kromě vlastního proměňování umějí lišky také člověka přimět, aby viděl či slyšel cokoli, co se jim zamane. A když mají chuť, dokážou mu třeba i vyjevit budoucnost. O své schopnosti evidentně nepřišly ani po zahájení modernizace Japonska po roce 1868. Jak píše Lafcadio Hearn v roce 1894, v 80. letech 19. prý století jezdily na nově budované železniční trati Tókaidó přízračné vlaky, které mátly a děsily tehdejší inženýry a techniky, kteří dohlíželi na postup stavebních prací.

Podobně jako s jinými přízraky se lze s liškami potkat i na pustých místech. V noci na nich navíc s oblibou vytvářejí podivná přízračná světla, která se pohybují po obloze sem a tam. Říká se jim kicunebi neboli „liščí ohně“ a vyvolávají obavy. Lze se jich ale poměrně snadno zbavit – stačí určeným způsobem spojit ruce a otvorem, který vznikne mezi prsty, poletující oheň sfouknout. Funguje to na jakoukoli vzdálenost.

Příběhy o liškách zůstaly populární i po zahájení modernizace Japonska ve druhé polovině 19. století. Na začátku 20. století se přímo tomuto tématu věnovali i někteří sběratelé, například Kunio Janagita. Zdaleka ne všechny příběhy, které se jim podařilo shromáždit, přitom vykreslují lišky jako zlomyslné bytosti. Liška není nutně jen špatná ani v těch, v nichž oklame svým zjevem mladého muže a založí s ním rodinu. Liščí původ dětí se totiž může projevit například jen tím, že mají sklon ve velkém konzumovat maso – to ovšem bylo ve starém Japonsku dost zvláštní. A další příběhy ukazují, že někteří muži jsou vůči liščím kouzlům zcela imunní.

Jeden příběh vypráví třeba o tom, že zatímco byl jistý muž za prací mimo domov, jeho žena se rozdvojila. Když se pak unavený vrátil domů k večeři, našel tam hned dvě manželky, které si byly k nerozeznání podobné. Pokoušel se všemožnými způsoby zjistit, která z nich je ta pravá, ale na jeho záludné otázky mu dokázaly odpovědět obě dvě. Nakonec se mu na jedné z nich něco nezdálo, tak ji zapudil, a ta druhá mu v následujících letech porodila dva chlapce.

Přešel nějaký čas, a když si chlapci už jako větší hráli jednou v domě na schovávanou, s překvapením mimoděk odhalili, že jejich matka má liščí ocas. Poté co se ukázalo, kdo žena ve skutečnosti je, nemohla už samozřejmě dál zůstat s rodinou, a tak odešla do lesů. V době setí se ale u domu objevila znovu, už jako liška. Toho roku i v následujících letech to na poli vypadalo, že se rýžové klasy nenalily, a rýže se tedy neurodí. Výběrčí daní při kontrole museli uznat, že z nulového výnosu nemůže rodina daně zaplatit. Když ale otec se syny klasy sklidili, byly plné rýžových zrn – a protože nemuseli platit daně, měli dostatek rýže na celý rok.

Tento příběh ukazuje, že divoká liška může být někdy zároveň „vznešenou liškou“. Skrze bohatou sklizeň je tu totiž jasné spojení s božstvem rýže a prosperity Inari, jehož je liška průvodcem. A z příběhu je zřejmé i to, proč se liškám rozhodně nesmí ubližovat – ublížit vznešené lišce by totiž znamenalo urazit samotné božstvo Inari.

Literatura: