Článek
Obecně se má za to, že kočky domácí se dostaly do Japonska z Číny kolem poloviny 9. století, údajně proto, aby chránily buddhistické svitky a rukopisy před hlodavci. Během období Heian (794–1185) byly kočky do Japonska dováženy přes Japonské moře a na počest jejich původu se jim říkalo okomasan, což znamená „dámy z Koreje“.
Jeden z prvních dochovaných záznamů o tomto živočišném druhu představuje zápis z deníku císaře Udy (866–931). Císař v něm podrobně popisuje svou černou kočku a z použitých formulací je zřejmé, že k ní má vřelý vztah. Z jeho zápisu také plyne, že kočku dostal darem od svého předchůdce a že na ní oceňoval její neobvyklou barvu, jiskřící oči, celkovou eleganci i schopnost neslyšně se pohybovat a lovit myši.
První zaznamenané jméno japonské kočky představovalo ve skutečnosti šlechtický titul a znělo Mjóbu no otodo, tedy „hlavní dvorní dáma vnitřního paláce“. Šlo o oblíbenou kočku císaře Ičidžóa (986–1011), která prý měla k dispozici i vlastní služebnictvo. O této kočce píše ve svých Důvěrných sešitech i Sei Šónagon, která sloužila jako dvorní dáma manželce císaře Ičidžóa.
O tom, že kočky nesoucí šlechtický titul nebyly v době Heian nijak neobvyklé, svědčí i Příběh prince Gendžiho autorky Murasaki Šikibu, kde hraje „vznešená čínská kočka“ klíčovou roli v kapitole Jarní byliny. Drobná elegantní kočka zde vklouzne do komnaty Třetí princezny, manželky Gendžiho, a nadzvedne při tom záclonu, takže princeznu spatří velitel stráže Kašiwagi. Ten se do ní hned zamiluje a sám si pak pořídí podobnou kočku, aby mu princeznu připomínala.
Na začátku období Tokugawa (1600–1868) začaly být kočky široce využívány k chytání myší, které ve venkovských oblastech ničily úrodu, a v téže době se staly také oblíbenými společnicemi měšťanských umělců „prchavého světa“ (ukijo). Hokusai je zachytil ve své sérii Manga (Náčrty), Hirošige je zase zasazoval do venkovských scenerií i do výjevů z měst. Kunijoši kočky dokoce sám choval, a když tokugawský šógunát zakázal zobrazovat na dřevořezech herce divadla kabuki a kurtizány, nahradil je Kunijoši kočkami, které v jeho ztvárnění působí vtipně, roztomile a přitom energicky.
Kočky se v Japonsku těšily oblibě díky své hravé povaze, lidé však zároveň věřili v jejich magické schopnosti. Podivné či strašidelné kočky se japonsky souhrnně označují jako kaibjó a v tradičních příbězích se o nich zpravidla mluví jako o zdroji nadpřirozené síly, která může přinést i neštěstí. Nejčastěji jsou zmiňovány kočky bakeneko a nekomata, které se dokážou proměnit v člověka, probudit zlé síly či ovládat osudy lidí. Bakeneko na sebe ráda bere podobu krásné dívky nebo milé stařenky a pak požírá lidi, nekomata má zase schopnost oživovat nebožtíky a manipulovat s nimi podle své potřeby. I když však jedno japonské rčení říká, že „kočky jsou démoni“ (neko wa mamono), existují i kočky, které své majitele naopak oddaně chrání.
Zajímavý původ má „kočičí dívka“ či „kočičí dcera“ neko musume, která si získala popularitu ve druhé polovině 18. století. Ta totiž nepochází z folklóru, nýbrž ze světa podívaných označovaných jako misemono, doslova „věci k ukazování“. Šlo v zásadě o panoptika, kde si návštěvníci mohli za poplatek prohlédnout podivné předměty, nevšední zvířata i lidi s neobvyklými tělesnými rysy. Ve čtvrti Asakusa v Edu (dnešním Tokiu) tak v roce 1769 vystavovali ženu, která skutečně zčásti vypadala jako kočka. Její skutečná identita není známa a nedochovaly se ani žádné obrazové záznamy, ať už ale šlo o vrozenou vadu, anebo o šikovné maskování (podobné podvody prý byly tehdy běžné), neko musume byla na světě.
Už v první polovině 20. století se hororové příběhy o kočkách probojovaly do filmu – jedním z nejstarších je snímek Kočka z Arimy (Arima neko) z roku 1937, známější je ale asi film režiséra Kaneta Šindóa Kuroneko (Černá kočka) z roku 1968. Naopak bílá kočka se stala součástí poněkud bizarního hororového filmu House (Hausu) Nobuhika Óbajašiho z roku 1977. Spolužačky v něm tráví prázdniny ve venkovském domě, který jednu po druhé pohlcuje – stojí za tím nejspíš perská kočka Blanche se svítivě zelenýma očima, která se ve filmu objevuje jako temné znamení.
Strašidelné kočky jsou dnes nedílnou součástí popkultury. Výše zmíněnou neko musume si přitom oblíbil už Šigeru Mizuki, který v roce 1958 vytvořil sérii Kaiki neko musume (Záhadná kočičí dívka) s hlavní postavou Midori – napůl dívkou a napůl kočkou. Další verze neko musume včlenil později i do mangy GeGeGe no Kitaró.
Literatura:
- Davisson, Z. Kaibyō: The Supernatural Cats of Japan, Seattle 2017.
- Murasaki Šikibu: Příběh prince Gendžiho 3, Praha 2007.
- Sei Šónagon: Důvěrné sešity, in Zápisky z volných chvil, Praha 1984.
