Článek
Kunekune představuje novodobý přízrak, k němuž se není radno přibližovat. Říká se totiž, že když se na něj člověk podívá příliš zblízka a odhalí jeho pravou identitu, zešílí. K vidění bývá v létě na rýžových polích či u vodních zdrojů v podobě bílé (výjimečně i černé) matné postavy, která jako by se komíhala ve větru, i když zrovna nefouká.
Označení kunekune se dá volně přeložit jako „svíjení“, „kymácení“ či „kroucení“, v japonštině jde ale o zvukomalebné příslovce, jemuž by v češtině odpovídal překlad „cikcak“. Příběhy spojené s touto záhadnou bytostí se začaly šířit na začátku nového milénia, když se na tehdejší japonské webové stránce 2chan (ničanneru, od roku 2014 5ch.net) s anonymními vývěskami objevil o kunekune krátký hororový příběh, který se mimořádně rychle rozšířil.
Vyprávění o děsivých událostech spojených se svíjejícím se přízrakem mají dnes velmi mnoho podob, neboť se záhy po zveřejnění původního příběhu ozvalo množství lidí, kteří se údajně setkali s něčím podobným a chtěli se o své zkušenosti také podělit – někteří přitom tvrdili, že takovou situaci zažili oni sami, jiným prý o podobném zážitku vyprávěli jejich příbuzní či známí.
Jeden z příběhů pojednává o tom, jak se dva bratři z Tokia vypravili o letním svátku dušiček (bon nebo obon) do svého rodiště ve venkovské prefektuře Akita, aby tam navštívili své prarodiče. Bylo dopoledne, pofukoval příjemný větřík a cesta z nádraží k rodnému domu vedla mezi rýžovými poli, která se v jasném slunci svěže zelenala.
Najednou se jeden z mladých mužů zastavil a zahleděl se do dálky k místu, kde světle zelené rýžové pole lemoval temný les. Spatřil tam totiž bílou komíhající se postavu velikosti člověka. To ho zarazilo. Na strašáky v poli byl zvyklý, ti ale přece nejsou pohybliví! Zavolal na svého bratra, aby se také podíval, ani ten však nedokázal říct, co se to v dálce na poli hýbá. Pak se bratři domluvili, že jakmile se přivítají s prarodiči, půjčí si od dědečka dalekohled, aby té záhadě přišli na kloub.
Kolem poledního se s dalekohledem vrátili mezi rýžová pole. Slunce bylo vysoko na obloze a vítr zcela ustal, bílá nejasná postava v dálce se ale stále pohupovala sem a tam. „To je opravdu zvláštní, že se ten strašák pohybuje, když teď navíc ani nefouká!“ zakroutil hlavou jeden z bratrů a přiložil k očím dalekohled.
„To tedy ano!“ odvětil druhý. „Tak co tam vidíš? Je to strašák? Nebo snad něco jiného? Půjč mi taky ten dalekohled, ať se podívám sám!“ naléhal. Jeho bratr ale v tu chvíli zesinal, strnul bez pohybu a upustil dalekohled. Slova, která z něj pak vyšla, nedávala žádný smysl, a zlověstný úsměv, který se mu objevil na tváři, když se konečně zase pohnul, nevěstil nic dobrého. Jako by to byl najednou někdo jiný…
Druhý muž v tu chvíli rázem ztratil chuť luštit záhady. Zvedl ze země dalekohled, do kterého se po té zvláštní události bál pohlédnout, popadl bratra za ruku a doslova ho dovlekl do rodného domu – bratr se totiž začal náhle chovat jako nespolupracující velké dítě.
Doma pak muž musel svěřit dědečkovi a babičce, co se přihodilo. Bratr sebou totiž stále cukal, jako by chtěl tančit, a pohyboval se přitom podobně jako ta podivná bytost, již předtím spatřili v polích. Babička se rozplakala. Postižený bratr pak zůstal na venkově u prarodičů a z toho, co viděl, se už nikdy nevzpamatoval.
Kunekune se vždy vyskytuje v blízkosti vody, proto jej lze v létě spatřit právě na zavodněných rýžových polích a také u břehů řek. Podle jedné z teorií vzniká při odpařování vody v horkých dnech a je považován za bytost, jejíž existenci nelze snadno vysvětlit. Je totiž možné, že ve skutečnosti není spojená s místem, kde se údajně vyskytuje, ale že přebývá přímo v člověku, který ji zahlédne.
Je také otázkou, zda lze kunekune skutečně jednoznačně zařadit k přízrakům jókai. Člověk, který tuto bytost spatří, bývá stižen duševní chorobou, v některých příbězích se hovoří dokonce i o následném úmrtí. To by však kunekune zařazovalo zčásti i mezi duchy júrei – mimo jiné i proto, že s přízraky jókai je obvykle spojován i nějaký zvuk, zatímco kunekune žádné zvuky nevydává.
Příběh kunekune ale patří k současným městským příběhům a vysvětlení, proč s ním není spojen žádný zvuk, lze podle E. Nozoe hledat i v nadbytku ruchů, které v současnosti člověka obklopují. Pokud lidé v hlučných městech něco poslouchají, je to spíš jejich oblíbená hudba než zpěv ptáků, šumění větru či zurčení potoků. Snad proto zvuky přírody postupně mizejí i ze strašidelných příběhů.
Zdroje:
