Článek
K létu v Japonsku patří vedro a vlhko, řvoucí cikády, žáby, lotosové květy, vějíře, vůně grilovaného úhoře, studené nudle, drcený led se sirupem, ohňostroje, svátky zemřelých a také kaidany neboli strašidelné a podivné příběhy. Horké večery ozářené jen matnou září měsíce a stovkami světlušek jako by byly přímo stvořené pro vyprávění o zbloudilých duších či přízracích, která v nehybném vzduchu odedávna přinášela vítané osvěžení.
Příběhy vyvolávající mrazení vyprávěli v Japonsku často slepí mniši a doprovázeli se přitom na loutnu biwa, jejíž táhlé tóny nesoucí se nocí prý přitahují bytosti z onoho světa. Jedním z takových mnichů byl i Hóiči, který už ve 13. století procítěně zpíval o hrdinných samurajích padlých v bitvě u Dannoury, v níž na jaře roku 1185 vojenský rod Minamoto definitivně porazil rod Taira a získal vládu nad celým Japonskem.
Umění mnicha Hóičiho přivádělo do jeho chrámu množství návštěvníků, kteří si chtěli vyslechnout slavné příběhy z bojů, a mezi mnichy se šuškalo, že by snad Hóiči dokázal dojmout i duchy. Za jedné horké noci, zrovna když slepý mnich usedl na verandu u své ložnice a chopil se nástroje, zjevil se náhle jen kousek od něho neznámý muž. Na první pohled vypadal nepřístupně a chladně, před Hóičim se ale zdvořile uklonil a požádal jej, aby byl tak laskav a došel zahrát jeho pánovi. Hóiči úklonu opětoval a muže následoval.
Po chvíli došli ke vznešenému domu, kde se mezitím v místnosti pro hosty shromáždila skupina samurajů. Ti už Hóičiho očekávali – seděli však tak tiše a nehybně, že i slepý mnich, který měl vycvičený sluch, jen stěží odhadoval, kolik jich vlastně je. Na jejich přání jim pak hrál a zpíval o boji na moři a jeho hlas při tom zněl tu jako vesla lodí či rozbouřené vlny, tu jako svištění šípů či křik napadených.
Svým hlasem a loutnou dokázal Hóiči znamenitě napodobit atmosféru drsných bojů a posluchači se jeho projevu nemohli nabažit. Sluha si pro něj proto přicházel do chrámu noc co noc a on společnosti jeho pána hrál, jak nejlépe uměl – podle jemných zvuků zbroje posluchačů poznal, že je ve vznešené společnosti, a věřil, že mu za jeho výkon, který všichni dokola chválili, kyne pěkná odměna.
Po pár dnech si však Hóičiho nočních výprav všiml představený chrámu a hned se slepého mnicha ptal, kam v noci odchází. Ten se vymlouval na neodkladné pochůzky, když ho ale pak večer představený nechal sledoval, zjistil, že mnich z chrámu vychází po cestě vedoucí k místnímu hřbitovu. Hned druhý den pak na Hóičiho udeřil znovu a slepý mnich nakonec musel přiznat, kam po nocích i se svou loutnou chodí.
Představený hned pochopil, že Hóičiho posluchači nejsou živí lidé, nýbrž duchové samurajů padlých u Dannoury, a Hóičiho varoval: pokud bude nadále chodit hrát mrtvým, duchové ho stáhnou do svého světa. Zároveň vybídl ostatní mnichy, aby Hóičimu popsali celé tělo buddhistickými sútrami, a vysvětlil slepému mnichovi, že jedině tak zůstane skryt zrakům muže, který pro něj dennodenně přichází.
A opravdu. Když večer muž přišel k verandě jako obvykle, Hóiči nikde. Viděl jen jeho biwu. Muž se vylekal – jak svému pánovi vysvětlí, že se dnes jeho společnost bude muset obejít bez dojemné recitace? V tu chvíli však kousek od loutny spatřil Hóičiho uši, které mu mniši zapomněli popsat sútrami. Muž si pomyslel, že přinese svému pánovi aspoň ty, aby mu tak dokázal, že Hóičiho nezastihl.
Tiše se přiblížil k Hóičimu a uši mu v mžiku utrhl. Slepý mnich byl strachem bez sebe, ale nevydal ani hlásku. Cítil, že se mu řine z hlavy krev, neodvážil se ovšem ani pohnout, dokud ho za svítání nenašli mniši, kteří přišli uklidit zahradu. O nebohého mnicha se pak postaral lékař a rány se časem zahojily, od té doby mu ale nikdo neřekl jinak než miminaši Hóiči - Hóiči bez uší.
Příběh o slepém mnichovi, který přišel o uši, je jedním z typických kaidanů – příběhů vzešlých z ústní tradice, které se v Japonsku začaly zaznamenávat od 17. století. Výraz kaidan se dá přeložit jako „podivný“, „záhadný“ či „strašidelný příběh“, ani jeden z těchto překladů ale není úplně přesný. I když totiž v Japonsku z kaidanů později vznikly horory, nemusí jít vždy nutně o hrůzostrašné vyprávění. Některé kaidany pojednávají třeba i o lidské nedovtipnosti a jiné zas přinášejí mravní naučení.
Dodnes však kaidany zůstávají spojené s létem, často se vyprávějí při svíčkách a neodmyslitelně patří i k japonskému svátku zemřelých, kterému se říká obon. Ten se slaví podle oblasti buď v polovině července, nebo v polovině srpna a je to vlastně obdoba našich Dušiček. V tu dobu lidé chodí na hřbitovy a kladou na hroby svých předků vedle květin i to, co měl nebožtík za svého života rád - včetně sladkostí, ovoce či plechovek piva. Na zápraží domů se zároveň zapalují svíčky či hraničky dříví, aby duše blízkých našly cestu domů.
V kaidanech se duchové, jimž se obecně říká júrei, objevují bez nohou, jsou oděni do bílého pohřebního kimona a mají rozpuštěné vlasy. Někdy se přicházejí mstít za příkoří, která utrpěli během života, jindy se shromažďují u řek či ve starých opuštěných domech, kde díky tomu vzniká zvláštní energie. V době obonu ale smířené duše předků přilétají z posvátných hor v podobě vážek a motýlů do domů svých blízkých, aby se s nimi alespoň jednou v roce setkali – ovšem jen ti, které si ještě někdo z rodiny pamatuje.
V létě v Japonsku létá spousta hmyzu, zejména na venkově. Pokud vám ale přistane na rameni vážka v době obonu, zkuste se po ní hned neohnat. Možná to není jen obtížný hmyz, ale něčí pradědeček, který se letí podívat, jak se mají jeho mladší příbuzní.
Zdroje:
