Článek
Naladit se na nevšední zážitek můžete už cestou. Na místo se totiž lze z centra Tokia dostat vlakem linky Jurikamome (v překladu Racek chechtavý), která prochází ostrovní čtvrtí Odaiba a nabízí úžasné výhledy na moře, futuristické budovy i na most Rainbow Bridge. Zvlášť pokud se vám poštěstí dostat se v soupravě, která jezdí bez řidiče, úplně dopředu.
Planets je výstava, na kterou se vyplatí mírně připravit, respektive aspoň si předem přečíst doporučení návštěvníkům. Tak se lze v předstihu dozvědět, že ve výstavním prostoru není vhodné mít úzké kalhoty (protože v některých prostorách dosahuje voda až po kolena) ani sukně (protože podlahu často tvoří zrcadla). V Japonsku je ale péče o klienty dokonalá, takže během úvodní instruktáže, která probíhá v japonštině i v angličtině, dostanete informaci, že pokud nejste právě vhodně oblečení, stačí se cestou ke skříňkám na odložení věcí zastavit v převlékárně, kde vám s radostí půjčí šortky na míru. S nimi navíc dostanete i šňůrku na krk s cedulkou v zipovacím pytlíčku – je na ní obrázek krátkých kalhot a nápis RENTAL, aby vás zřízenci včas zadrželi, kdybyste snad v půjčených šortkách chtěli omylem odejít domů.
My jsme ale teprve na začátku, takže domů rozhodně nemíříme. Zatím tmavou chodbičkou s proudící vodou, která představuje vodopád na Šikoku, kráčíme bosi vzhůru do expozice. Ve vodě, z níž je cítit chlór, se třpytí zářící částice, které jako by vytvářely paralelní – světelný – vodopád. Po dosažení vrcholu vodopádu na návštěvníky čekají malé ručníčky a po osušení nohou se jde dál. Ozývá se hudba a vstupujeme do místnosti „měkkých černých děr“. I ta je ještě tmavá a chůze tu není snadná. V nerovném terénu je třeba v každém okamžiku hledat rovnováhu.
Další prostor už využívá zrcadla. Efemérní světlo dokreslované specifickou hudbou (ta je pro každou část expozice jiná) nabízí každou chvíli jiný pohled. A dívat se je na co: na sebe, na prostor i na ostatní návštěvníky, kteří v proměňujících se barvách společně tvoří obrazy podobné těm z krasohledu s barevnými sklíčky. Je příjemné si tu chvíli posedět na zemi. A zrcadla jsou i součástí dalšího prostoru – obrovského jezera, v němž návštěvníci procházejí mezi prohánějícími se barevnými kapry. Ti se chovají se skoro jako živí – když se k nim někdo přiblíží, aby si na ně sáhl, plaše odplují.
Když se návštěvníci nabaží vodního prostoru a znovu se osuší připraveným ručníčkem, pokračují do místnosti zaplněné velkými nafukovacími balóny. I v ní hrají velkou roli barvy a zvuky – můžeme je chápat třeba (ale nejen) jako jednotlivá roční období. A do koloběhu života se ponoříme i v následující expozici. Ta je kruhová a je v ní vyznačeno, kam si mají návštěvníci sednout či lehnout, aby si plně vychutnali projekci padajících květin. Květiny se otevírají, kvetou, vadnou a opadávají. Jejich pohyb přitom vytváří přímo na místě počítačový program, takže se tu umělecké dílo doslova prolíná s přítomným okamžikem. Součástí celkového vjemu je tu i příjemná vůně.
Zbývající dvě zrcadlové expozice představují zahrady, v nichž umělecké vyjádření rezonuje s denním světlem. V té první vyrostly stříbrné ovoidy, v nichž se návštěvníci mohou zhlížet jako v zrcadlech petřínského bludiště. Ta druhá, která je zároveň posledním výstavním prostorem, je zcela zaplněná orchidejemi, které se snáší ze zrcadlového stropu dolů kolem zrcadlových stěn. Člověk se tu stává doslova součástí světa květin. Dotýkat se jich nesmí, ale pokud se na ně pozorně zadívá, orchideje mu prý tento pohled vzápětí oplatí.
Skupinu teamLab, která výstavu připravila, vytvořili v roce 2001 společně umělci, programátoři, inženýři, počítačoví animátoři, matematici a architekti. Společně se pokoušejí „rozpouštět hranice mezi tělem a uměleckým dílem“. Jejich výstava teamLab Planets, zahájená v červenci 2018, měla původně skončit už v roce 2023, pro velký zájem byla ale prodloužena až do konce roku 2027. A určitě stojí za návštěvu! Tento stručný popis zdaleka neprozrazuje vše, co lze během procházení jednotlivými prostory pocítit, a zcela určitě nemůže nahradit vlastní zážitek.
