Článek
Ve 12. století bylo v Japonsku nemyslitelné cokoli podnikat bez věštců a astrologů. Ke stanovování vhodného počínání v době, kdy hrozilo působení neblahých sil, existoval přímo úřad. Například před každou cestou bylo naprosto nezbytné provést věštění směru, aby se cesta lidí nezkřížila s cestami zlých duchů. Lidé v té době zkrátka věřili v nejrůznější zlé vlivy, v podivná zjevení, v duchy, v přízraky, ale také ve zvířata či dokonce předměty obdařené nadpřirozenou silou.
Pověrčivost ovšem kvete v Japonsku i dnes. Narazíme tu na řadu zvyků, které nejsou logicky nijak podložené, lidé je ale přesto dodržují. Když například dítěti vypadne mléčný zub, hází se buď směrem nahoru, nebo dolů – podle toho, zda vypadl horní, nebo spodní zub. Vždy je třeba jej hodit opačným směrem, aby nový zub narostl ve správném směru.
Některé běžné pověry byly do Japonska přeneseny z Číny, jiné vznikly přímo na jeho ostrovech. Japonci tak dodnes pokládají čtyřku za nešťastné číslo (protože stejně zní i výraz pro „smrt“), krákání vran či pavouka, na kterého narazí během noci, považují za neblahé znamení, a když kolem projíždí pohřební vůz, honem schovávají palce do dlaní, aby ochránili své rodiče. „Palec“ se totiž japonsky řekne „prst rodič“ (oja jubi). Také se zásadně nefotografují před hroby předků, i když focení jinak milují.
V obchodech a restauracích v celém Japonsku najdeme „vítací kočky“ (manekineko), které kromě zákazníků vábí štěstí a peníze. A pověry jsou spjaté i hůlkami, kterými Japonci jedí. Ty by se určitě neměly zapichovat kolmo do jídla, zejména do rýže. Tak se totiž podává jídlo zesnulým – miska s rýží se klade na domácí buddhistický oltář. A není vhodné ani předávat si něco z jedněch hůlek do druhých, neboť tento postup se používá při obřadu, při němž se do urny ukládají úlomky kostí po kremaci.
Uvést ovšem lze i příklad z nedávné minulosti. Během přísných opatření v době pandemie covidu-19 (ten se v japonštině označuje jako korona), se totiž na ochranu před touto nemocí začaly ve velkém šířit obrázky Amabie. To je stvoření, které vypadá jako kombinace ryby, člověka a dalších živočichů, má dlouhé vlasy, šupinaté tělo, místo úst zobák a tři nohy. Září jasným světlem a jeho obrázek chrání každého, kdo jej má při sobě.
Váže se k němu pověst. V dubnu roku 1846 bylo prý v blízkosti provincie Higo (v dnešním Kumamotu) spatřeno zvláštní světlo. Na místo byli proto vysláni úředníci, aby vypátrali, co to je. Když tam dorazili, přiblížilo se k nim podivné stvoření, které se jim představilo jako Amabie, a sdělilo jim, že následujících šest let bude dobrá úroda, ale že se objeví i nemoci. Pak dalo úředníkům za úkol, aby co největšímu počtu lidí ukázali jeho obrázek, ten že má lidi ochránit. Hned nato se stvoření ztratilo v moři. Krátce nato se začaly ve velkém tisknout dřevořezové obrázky Amabie, aby si je mohlo koupit co nejvíc lidí na ochranu před nemocemi.
Jak moc se Japonci spoléhají na nejrůznější amulety a talismany, dokládají ovšem i hojně zásobené krámky u svatyní i chrámů, kde si lze koupit celou řadu amuletů a talismanů – od těch pro bezpečný porod přes předměty, které poskytují ochranu před zloději, až po talisman proti automobilové nehodě.
Některé amulety nosí člověk stále při sobě, jiné se umisťují na domácí oltáře. Dnes se amulety často vkládají do malých brokátových pouzdérek, každý si může vybrat podle svých preferencí i finančních možností. Ty levnější mají podobu drobných váčků či rolniček, o něco dražší jsou kovové destičky, řezby ve dřevě a podobně.
Štěstí si lze ovšem pojistit i peněžním darem věnovaným chrámu či svatyni. Koupit si takto lze například chrámovou střešní tašku či červenou bránu torii. Nákup talismanů a amuletů je samozřejmě také součástí poutí, z nichž dnes je asi nejproslulejší ta, která vede po osmdesáti osmi buddhistických chrámech na ostrově Šikoku.
(Z knížky Japonský rok, kterou připravujeme společně s dr. Alicí Kraemerovou.)
