Článek
Žil kdysi dávno jeden muž. Zdědil po otci malé jmění a vedl celkem spokojený život, už od mládí ho ale pronásledovala myšlenka, že jednou zemře. Pomyšlení na nemoc a na smrt ho trápilo ve dne v noci, a tak zkoušel zjistit, jak by se svému údělu vyhnul.
Jak tak pátral, doslechl se, že existují poustevníci, kteří vědí, jak si prodloužit život, nikdo mu však neuměl poradit, kde je hledat. Muž se proto rozhodl najít si je sám. Vzpomněl si, že mu ještě jako dítěti jeho otec vyprávěl, že tito lidé žijí na vrcholcích hor, vydal se proto hledat horskou svatyni zasvěcenou božstvu, které poustevníky ochraňuje.
Cestoval po horských oblastech v celé zemi, až konečně svatyni poustevníků opravdu našel. Pečlivě provedl očistu, vstoupil do jejího komplexu a začal se modlit za nalezení cesty k nesmrtelnosti. Modlil se bez přestání sedm dní, až se mu o půlnoci sedmého dne zjevilo božstvo poustevníků a promluvilo k němu:
„Víš vůbec, co to je žít jako poustevník? To znamená jíst jenom bobule a kůru stromů, odloučit se od světa a od všech pozemských tužeb. Takový život se k tobě ale vůbec nehodí! Ty jsi líný a máš příliš rád své pohodlí, cesta poustevníka pro tebe není to pravé!“
Muž se zatvářil sklesle, než však stačil cokoli namítnout, božstvo pokračovalo: „Přesto ti pomohu. Pošlu tě do země věčného nyní, kam smrt nikdy nepronikne a kde lidé žijí navěky. Odnese tě tam jeřáb.“ Nato božstvo vložilo muži do dlaně skládanku jeřába (orizuru) a zmizelo.
Muž samozřejmě věděl, že jeřáb představuje symbol nesmrtelnosti, marně však přemýšlel, jak by mu měla na cestě k nesmrtelnosti pomoci papírová skládanka, Vtom ale papírový jeřáb začal růst a za chvíli byl tak velký, že se mu muž mohl pohodlně uvelebit na hřbetě.
Letěli dlouho. Jeřáb zamířil nejkratší cestou k moři a nad ním pak pokračoval ještě tisíce mil. Po několika dnech přistál s mužem na hřbetě na vzdáleném ostrově. Jakmile muž položil nohu na pevnou zem, jeřáb se opět proměnil v papírovou skládanku. Muž si ji vsunul do kapsy a vykročil směrem k městu.
Všechno tu bylo trochu jiné než v kraji, odkud muž pocházel, na první pohled se však zdálo, že tu lidé žijí spokojeně. Muž si řekl, že se tu usadí – našel si pohodlné bydlení a vyřídil všechny úřední záležitosti, aby mohl začít s vlastním podnikáním.
Se zdejšími lidmi si dobře rozuměl a potěšilo ho, když mu potvrdili, že nemoc i smrt jsou v těchto končinách neznámým pojmem. Překvapilo ho však, když začal postupně zjišťovat, že ostrované nejsou touto skutečností nijak nadšení. Ba naopak, místo aby měli radost, že nikdy nemusejí zemřít, cítili se být unavení dlouhým životem a toužili po smrti. Chtěli se vymanit z věčného bytí a nalézt spokojenost v blaženém ráji, o kterém jim vyprávěli indičtí a čínští kněží, kteří na ostrov čas od času zavítali.
Muž pochopil, že zdání spokojeného života je jen slupka, pod kterou se skrývá touha se z nekonečného koloběhu nějak vymanit. To se však zdálo takřka nemožné. Nepomáhaly ani jedy, které ostrované nakupovali od kněžích, ba dokonce ani smrtelně jedovatá ryba fugu, kterou tu ve víře, že je zahubí, konzumovali úplně celou.
Muž nespokojenosti ostrovanů zpočátku vůbec nerozuměl, sám byl nadšený, že nemusí přemýšlet o nemocích a smrti. Jeho podnik prosperoval, a tak si žil spokojeně a ani ho nenapadlo, že by se z tohoto požehnaného místa měl ještě někdy vrátit domů.
Uběhlo tři sta let. Jak ale čas plynul, nebylo vše pořád tak jednoduché jako na začátku. Podnikání už muži nešlo tak dobře a zhoršily se i jeho vztahy se sousedy, kteří měli pocit, že jako cizinec nechápe jejich postoje a tamnímu životu vlastně příliš nerozumí.
Muž začal víc a víc toužit po svém starém spokojeném životě v domku po rodičích. Jednoho dne byl už na ostrově tak nešťastný, že se začal modlit k božstvu poustevníků, aby mu pomohlo vrátit se do staré vlasti. Mimoděk si přitom sáhl do kapsy a vytáhl z ní papírového jeřába.
Jakmile to udělal, pták začal růst a za chvilku už nesl muže přes moře zpátky k Japonsku. Muž se překvapeně ohlédl a náhle si uvědomil, co všechno na ostrově zanechal. Pokusil se jeřába přimět k návratu, ale bez úspěchu. Míjely dny a noci a pták pokračoval přes moře pořád dál a dál.
Jednoho rána se strhla bouře a přišel mohutný déšť. Papírový jeřáb promokl, potrhal se a spadl i s mužem do moře. Muž neuměl dobře plavat, máchal rukama nahoru a dolů a děsil se toho, že se utopí. V dohledu nebyla žádná pevnina ani žádná loď a navíc se k němu ze všech stran začali blížit žraloci. Muž hrůzou nevěděl kudy kam, nakonec začal co nejsilnějším hlasem opět vzývat božstvo poustevníků.
V tom okamžiku moře zmizelo. Muž se svým vlastním křikem probudil ze sna a zjistil, že si jen zdříml během dlouhých modliteb u svatyně poustevníků. Zamrkal, aby se přesvědčil, že je skutečně tam, kde si myslí, když vtom se před ním zjevilo božstvo.
„Ve snu ti bylo dovoleno spatřit zemi, kde lidé žijí věčně,“ promluvilo k němu vlídně. „Tebe však po nějakém čase život v něm omrzel a zatoužils opět po rodné zemi,“ dodalo přísně. „Nejlepší pro tebe bude, když se vrátíš do svého rodného domu, budeš pilně pracovat a povedeš dobrý život. Jsi ještě mladý, a když budeš žít tak, jak se od tebe očekává, dožiješ se požehnaného stáří. Musíš se ale vzdát své marné touhy po nesmrtelnosti, neboť ta není dána ani všem božstvům, natož lidem.“ Božstvo domluvilo a hned nato zmizelo.
Muž se podle jeho rady vrátil domů. Vybudoval si nový podnik a po nějakém čase se oženil. Měl několik dětí a jeho domácnosti se dobře dařilo.
Volně podle Ozaki, Y. T. The Japanese Fairy Book, 1903.
