O posvátném prostoru japonských ostrovů

Nejstarší japonskou písemnou památkou je kronika Kodžiki (v doslovném překladu Zápisky o starých věcech), která vznikla na začátku 8. století. Už v ní se píše, že japonské ostrovy stvořila dvojice božstev: Izanaki (též Izanagi) a jeho družka Izanami. Japonské ostrovy (je jich dohromady přes tři tisíce) vznikly z kapek, které skanuly dolů, když božstva stojící na „nebeském plovoucím mostě“ (tedy nejspíše na duze) zamíchala vodu pod sebou skvostným kopím a poté toto kopí opět pozvedla.

Japonská pevnina byla coby prostor stvořený božstvy dlouho pokládána za posvátné území. K této víře jistě přispěla ostrovní poloha země a ve 13. století také „zázračné“ odražení útoku Mongolů od japonských břehů. Tajfun, který tehdy Japonsko ochránil před obrovskou přesilou, byl připisován božstvům kultu šintó, která Japonsko ochraňují, a označuje se jako „božský vítr“ (kamikaze).

Izanaki a Izanami vedle japonské pevniny společně stvořili i ohromné množství dalších božstev (těch je celkem na osm milionů), a mají proto v kultu šintó zásadní význam. Nejvýznamnější kami představuje ale bohyně slunce Amaterasu, od níž odvozuje svůj původ japonská císařská dynastie. Ta vládne dodnes, ovšem japonský císař se svého božského původu v poválečné ústavě z roku 1947 zřekl.

Bohyně slunce Amaterasu vyšla Izanakimu z levého oka, když se omýval říční vodou po návratu ze záhrobí. Do říše mrtvých zvané v japonštině Jomi se přitom vydal za svou družkou Izanami, která zemřela po porodu božstva ohně označovaného jako Mužný bůh rychlého hoření. Izanaki svou družku v říši Jomi skutečně našel, nedbal ale jejích slov, aby se nepokoušel ji spatřit, dokud se ona neporadí s božstvy v záhrobí. Přemožen zvědavostí zapálil bambusový zub ze svého hřebínku jako louč a ke svému zděšení spatřil místo své družky jen rozkládající se mrtvolu.

„A hle, v útrobách paní Izanami se s hlasitým čvachtáním rozlézali červi. Na hlavě jí pobýval Veliký hrom, na prsou Ohnivý strom, v břišním otvoru Černý hrom, v ochmýření rodidel Třeštící hrom, na levé ruce Mladistvý hrom, na pravé Pozemský hrom, na levé noze Hřímající hrom a na pravé Hrom uložený k spánku. Celkem tak na jejím těle spočívalo osm hromů, osmero božských pomocníků“ (Kodžiki 2017, s. 55).

Zostuzená Izanami, která se zřejmě později stala královnou říše Jomi, vzápětí za svým druhem vyslala ohyzdné babice. Izanaki se před nimi dal na útěk a s využitím kouzelných předmětů se dostal až k hranici říše Jomi. Tam utrhl tři broskve, hodil je po svých pronásledovatelkách a tím je nakonec zahnal. Potom promluvil k duchům broskví:

„Ochraňujte tuto Střední říši rákosových planin i se všemi smrtelníky, kteří vzešli jako zelená tráva z tohoto prázdného pozemského světa. Chraňte naši říši, až jí bude zle, jako jste ochraňovali mne“ (Kodžiki 2017, s. 56–57).

„Zelená tráva“ z uvedeného citátu je v doslovném překladu „pomíjivý zelený lidský porost“. Ten představuje ty, kteří nemají božskou podstatu, tedy obyčejné lidi. Jejich vznikem se ovšem nejstarší kroniky vůbec nezabývají, pojednávají jen o světě božstev.

Japonské území tedy podle legendy stvořila božstva, dnes je ale obývají i lidé. Stále proto existují místa, která jsou považována za posvátný prostor – a právě v takovém prostoru se za určitých okolností může vyskytovat božstvo kami.

U šintoistických svatyní představuje předěl mezi světským a posvátným územím brána torii. Ta, ač stojí samostatně a skutečnou branou tedy vlastně není, symbolicky vymezuje oblast, za níž zůstává vnější, nečistý svět. Před průchodem branou je proto třeba se očistit tekoucí vodou, podobně jako to udělal Izanaki při svém návratu z říše Jomi. Stačí si symbolicky opláchnout ruce a vypláchnou si ústa.

V rituálně čistém prostoru za branou torii se nachází svatyně, v níž může být přítomno božstvo kami. Výraz „může“ je tu přitom zásadní. Božstva kami se totiž pohybují a nesetrvávají na jednom místě. A s tím souvisejí i některé důležité aspekty japonského chápání prostoru. Možnost výskytu božstva totiž nutně souvisí s nějakou energií – přesněji řečeno tuto „energii prostoru“ přímo vytváří.

Vzhledem k tomu, že jde o „možnost“ výskytu božstva (tedy nikoli o „danost“), nemůžeme dost dobře mluvit o prostoru vymezeném branou torii jako o prostoru „objektivním“. Jde mnohem spíš o „subjektivní“ prostor, s jehož vytvořením úzce souvisí i naladění a představivost člověka, který tento prostor vnímá. V Japonsku se takový prostor označuje jako ma (間) a vždy představuje určité propojení.

Člověkem, který prostor subjektivním způsobem vnímá – či doslova „pociťuje“ –, nemusí přitom nutně být jen Japonec. Podobné chápání prostoru je dobře vidět například i ze zápisků Jana Havlasy, který podnikl cestu po Japonsku na začátku 20. století a popsal ji v knize s příznačným názvem Cesta bohů. Japonské potulky 1912–1926.

„Krátce po této vesničce došli jsme k jednoduché torii sroubené ze tří hrubě osekaných kmenů, a poněvadž rozhodně nemohla vésti k chrámu, ani blízkému, ani vzdálenému, usoudili jsme, že by do ní byl zarámován skvělý pohled na nějakou posvátnou horu, kdyby obzory po obou stranách netonuly v mlhách a oblacích“ (Havlasa 1926, s. 257).

V Japonsku tvoří hory velkou část pevniny a je s nimi také spojován duchovní život. Nejvyšší hora Fudži (3776 m) je zároveň sopka a odedávna byla pokládána za potenciální sídlo bohyně Konohana sakujahime (Princezny kvetoucích stromů), družky Ninigiho (Vznešeného reka, boha hojných rýžových klasů). Ninigi byl přitom vnuk bohyně slunce Amaterasu a zároveň pradědeček prvního legendárního císaře Džinmua. Po erupci sopky Fudži v roce 800 se v tehdejších historických dokumentech psalo o tom, že nad horou bylo možné spatřit palác bohyně Konohana sakujahime, vybudovaný z ohně a dýmu.

Zdroje: