Článek
Žil kdysi dávno jeden starý poctivý muž se svou ženou a ti měli psa. Měli ho rádi, a tak se o něj dobře starali a ho krmili rybami a dalšími laskominami z vlastní kuchyně.
Jednou manželé vyšli z domu na zahradu, aby tam pracovali, a pes je následoval. Chvíli si v klidu hrál, pak ale začal na jednom místě čichat a důrazně štěkat: „Haf! Haf! Haf!“ Prudce při tom vrtěl ocasem.
Muž se ženou se domnívali, že pes našel něco dobrého k snědku, a tak přinesli rýč, aby se podívali, co tam je. A ejhle! Sotva zaryli rýč do země, narazili na množství zlatých a stříbrných mincí a různých drahocenných předmětů, které tam nejspíš někdo kdysi zakopal.
Staří manželé všechno posbírali. Podělili se svými bližními a dali štědrou almužnu také potřebným, i tak jim ale zbylo dost. Koupili si rýžová pole, hospodařili na nich a dobře se jim dařilo.
V sousedním domě bydlel ovšem chamtivý stařík se svou lakotnou ženou. Když se doslechli, jaké štěstí jejich sousedy potkalo, hned si přišli vypůjčit jejich psa, pro něhož do té doby neměli vlídné slovo. Místo aby ho odháněli kopanci jako doposud, vystrojili mu však tentokrát hostinu a uctivě ho požádali: „Prosím vás, pane pse, buďte tak laskav a ukažte i nám místo, kde je schovaný poklad.“
Pes si však dobře pamatoval, jak s ním stařík se ženou zacházeli dřív, nevzal si proto nic z lahůdek, které mu připravili, a na jejich prosby nijak nereagoval. To staříka pochopitelně dopálilo. Uvázal psovi kolem krku provaz a vztekle ho vyvlekl z domu na zahradu. Ať se však rozčiloval, jak chtěl, bylo to marné. I když psa vláčel po zahradě sem a tam a přitom mu spílal, ten nevydal ani hlásku. Trvalo to notnou chvíli, nakonec se ale znavený pes na jednom místě přece zastavil a začal je očichávat.
Stařík hned přivolal svou ženu a začali kopat. Místo pokladu však našli jen hromadu hlíny a pár zahnívajících vnitřností, které páchly tak, že si oba museli zacpat nos. Stařík se rozvzteklil, popadl psa a na místě ho zabil.
Když se pes dlouho nevracel domů, šli se jeho majitelé k sousedům poptat, co se přihodilo. Zlostný stařík se přiznal, že psa usmrtil a pohřbil u kořenů staré borovice. Zarmoucení staří manželé se pak k tomu místu vydali. Vytvořili svému psovi hrob, na který položili podnos s jeho oblíbenými pokrmy, zapálili vonné tyčinky a celé místo obložili květinami. Pak u hrobu celou noc truchlili nad ztrátou svého milovaného mazlíčka.
Následující noci měl starý muž sen. Zjevil se mu v něm jeho pes, který mu nejprve poděkoval za veškerou péči, a poté řekl: „Nech pokácet borovici, pod kterou je můj hrob, a z jejího dřeva nech zhotovit džber na stloukání rýže. Až ho pak budeš používat, vzpomeň si na mě a opatruj jej, jako bych to byl já.“ Hned poté se sen rozplynul a pes zmizel.
Starý muž udělal, co mu pes ve snu radil. Když pak se ženou v novém džberu z borovicového dřeva stlouklali vařenou rýži na hnětenky moči a vzpomínali přitom na svého milovaného psa, každé jednotlivé zrnko rýže se proměnilo ve vzácný poklad.
Když se o tom nebývalém štěstí doslechli nepřející sousedé, hned si přišli džber půjčit. Jakmile však do něj naložili vařenou rýži a začali ji stloukat, obsah džberu se proměnil v pouhopouhou špínu. Zlostný stařík pak ve vzteku džber rozlámal a spálil.
Staří manželé se divili, proč jim sousedé džber dlouho nevracejí. Než se jich však muž stačil dojít zeptat, opět se mu ve snu zjevil jeho pes. Ten mu prozradil, co se přihodilo, a dodal: „Dojdi si pro popel, který ze džberu zbyl, a posyp jím uschlé stromy. Uvidíš, že potom ožijí a rozkvetou.“ Hned na to pes opět zmizel a muž se probudil.
Posmutnělý z další ztráty vydal se pak starý muž k sousedům a požádal je, aby mu vrátili aspoň popel, když už jeho drahocenný džber spálili. Ten pak donesl domů a hned ho vyzkoušel na uschlé třešni v zahradě. A světě div se! Jakmile se popel dotkl kmene, třešeň oživla a začala rašit a kvést.
Když to muž uviděl, v srdci se zaradoval. Nasypal pak popel do košíku a vydal se na cestu po kraji. Chodil od vsi ke vsi, a kam přišel, představil se jako stařec, který má moc oživovat uschlé stromy.
Zpráva o mužově zvláštní schopnosti se donesla až k jistému princi, kterého právě rmoutily uschlé slivoně v zahradě paláce. Nechal si proto starého muže zavolat a požádal ho, aby stromy opět oživil. Když slivoně vzápětí začaly rašit a kvést, bohatě se muži odměnil – věnoval mu hedvábí a množství dalších darů a s radostí a s díky ho nechal doprovodit až domů.
Když zlostný soused uviděl, jaké bohatství si starý muž přináší, neváhal a honem posbíral všechen zbývající popel, který ještě ze džberu zbyl. Potom se hned vydal k princově paláci a nechal se ohlásit jako stařec, který dokáže oživit uschlé stromy. Princ se podivil, zlostného staříka však přijal a dovedl ho k uschlé sakuře, která byla určena k poražení. Když však stařík na uschlý strom vylezl a začal rozhazovat popel, žádný nový výhonek ani pupen se neobjevil. Místo toho se popel zvířil a vletěl princi do nosu a do očí, až ho málem udusil a oslepil.
V tu chvíli se na zlostného staříka vrhli princovi služebníci. Bili ho hlava nehlava, dokud nepadl bezvládně na zem. Stařík se v žalostném stavu sotva doplazil domů. Vyprávěl pak nasupeně své ženě, co se mu přihodilo, a oba svorně zuřili a hubovali, do jakých nesnází se to dostali. Nebylo jim to ale nic platné.
Když se o tom doslechli staří manželé ze sousedství, zavolali si zlostného staříka i jeho ženu k sobě. Nejprve je přísně pokárali za jejich chamtivost a krutost, nakonec se s nimi však usmířili a rozdělili se s nimi o své jmění, které se díky jejich píli mezitím ještě rozrostlo. Zlostní sousedé se zastyděli, polepšili se a od té doby žili spořádaně a spokojeně.
(Volně podle Tales of Old Japan by Baron Algernon Bertram Freeman-Mitford Redesdale, 1871)
