Potkáte-li se s lodním duchem, nikdy mu nepůjčujte kbelík ani naběračku

Japonsko je ostrovní země, a tak není divu, že tu je řada nadpřirozených bytostí svázána s mořem. Spousta příběhů se týká například obřího podivného přízraku zvaného umibózu, ještě víc je jich ale spojených s pomstychtivými duchy. Ti se označují často jako „lodní duchové“ (funajúrei), záleží ovšem i na oblasti, kde se vyskytují. Někde jsou známi také jako módžabune, bókó nebo ajakaši.

Obří přízraky umibózu představují bytosti, jejichž pravá podoba zůstává záhadou. Vždy se totiž zjevují jen od ramen nahoru, i tahle jejich část je ale zpravidla větší než zaoceánská loď. Popis jejich podoby se různí – nejspíš proto, že žádný z očitých svědků neměl dost odvahy, aby si příšeru prohlédl zblízka. Nemusel by to totiž přežít. Podle jedněch tak má umibózu hladkou oblou hlavu, tmavou pleť a výrazné kulaté oči, jiní tvrdí, že nemá žádný obličej, a některé popisy zase zdůrazňují červená svítící ústa, která se táhnou od ucha k uchu.

Přízrakům umibózu jsou často připisovány nečekané bouře. Žijí totiž pod hladinou moře a objevují se nejčastěji za klidných nocí, kdy se z ničeho nic zhorší počasí. Tehdy se na moři zvednou obří vlny, z nichž příšery vyplouvají a ničí lodě. Někdy je roztříští jediným úderem, jindy si ale dávají na čas a rozebírají je kousek po kousku. Posádku lodi přitom obvykle usmrtí – i proto je tak málo svědectví o jejich pravé podobě. Traduje se, že umibózu jsou předkové mnoha dalších mořských přízraků.

Některé místní příběhy dokonce tvrdí, že obří umibózu představují duchy utopených kněží, které svrhli do moře rozzlobení vesničané. To by vysvětlovalo jejich označení, pro přízraky poněkud neobvyklé – umibózu v překladu znamená „mořský kněz“. Údajně se jedná o kněží zlovolné povahy, kteří se po svém utopení stali zlými duchy. Pak by se ale už nejednalo o přízraky (jókai), ale o pomstychtivé duchy (onrjó).

Japonské nadpřirozené bytosti často nejde snadno zaškatulkovat, proto jsou někdy umibózu přirovnáváni i k „lodním duchům“ funajúrei. Ti ovšem představují nejčastěji námořníky, kteří našli smrt ve vlnách, když jejich loď ztroskotala. Za neklidných nocí na sebe berou podobu světélkující mlhy, která postupně nabývá tvaru lodi s přízračnou posádkou, a jejich cílem je přinést posádkám lodí, na něž narazí, stejný osud, jaký potkal je samotné.

Jedno mají umibózu i funajúrei společné – od posádky lodi vždy požadují nějakou nádobu. Obří umibózu se pídí po sudu, zatímco funajúrei se spokojí s kbelíkem či dokonce s naběračkou. V prefektuře Čiba prý za mlhavých večerů často slýchali od moře volání: „Hej! Hej! Půjč mi naběračku!“ Když pomstychtivý duch kýženou nádobu získá, začne hned nabírat mořskou vodu a plní jí loď, dokud ji nepotopí.

Podobně jako jiní duchové zjevují se někdy i funajúrei v podobě mrtvých těl v bílých pohřebních hávech. Vedle deštivých, mlhavých či bouřlivých nocí se objevují i za úplňku a také během letního svátku dušiček (obon). Aby se před nimi námořníci zachránili, musejí jim v pravou chvíli duchapřítomně podat nádobu s proraženým dnem či děravou naběračku. Jedině tak mohou uniknout zlému osudu.

V některých částech Japonska jsou mořské přízraky považovány za hladové duchy (gaki). Proto se doporučuje za špatného počasí naházet do moře kolem lodi rýžové hnětenky, rýžové sendviče onigiri nebo fazole. Zlovolné bytosti se pak ve své nenasytnosti vrhnou na jídlo a posádku nechají na pokoji. Způsob ochrany se ale podle oblasti liší – na některých místech se třeba doporučuje házet do moře květiny či dokonce vonné tyčinky.

Dávné příběhy o mořských přízracích znovu ožily, když se v roce 1954 v tajfunu potopil trajekt Tójamaru, zajišťující dopravu mezi ostrovy Honšú a Hokkaidó. Neštěstí si tehdy vyžádalo jedenáct set obětí a záhy po něm se začala objevovat svědectví popisující promáčené cestující, kteří se pídili po taxíku, bušili zvenčí na okna příbytků, dělali mokré stopy ve vlacích a podobně.

Literatura: