Sixtinská kaple na Šikoku – Muzeum v parku Naruto vystavuje tisícovku světových děl

Ve městě Naruto v prefektuře Tokušima na Šikoku, nejmenším ze čtyř hlavních japonských ostrovů, se nachází neobvyklé muzeum. Nese název Muzeum umění Ócuka (Ócuka kokusai bidžucukan / Ótsuka museum of Art) a na ploše takřka třiceti tisíc metrů čtverečních vystavuje více než tisícovku reprodukcí nejvýznamnějších děl západního umění, včetně Jocondy, Monetových Leknínů, Van Goghových Slunečnic, Renoirových autoportrétů či dokonce celé Sixtinské kaple.

Mistrovská díla vytištěná na keramických deskách mají svůj původ v pětadvaceti zemích a poskytují návštěvníkům vhled do bezmála dvou stovek západních muzeí a galerií. Keramické desky jsou navíc velmi trvanlivé (jsou vodotěsné, ohnivzdorné a dobře uchovávají barvy), takže díla jsou přirozeně chráněna před poškozením – v nezměněné podobě by prý měla přečkat až dva tisíce let.

Cesta k vytvoření Muzea umění Ócuka nebyla ovšem úplně přímočará. Už ve 20. letech 20. století vznikla ve městě Naruto firma Ócuka, která se specializovala na výrobu chemických surovin. V roce 1973 k ní pak přibyla ještě sesterská firma vyrábějící dlaždice z místního bílého písku – ta byla díky novým technologiím schopna produkovat keramické dlaždice dosahující velikosti až jednoho čtverečního metru.

V témže roce však přišla i ropná krize, která takřka zastavila stavební výrobu, a na základě toho přišlo vedení společnosti s nápadem využít keramické desky k reprodukci známých uměleckých děl. Inspirací se mu staly mimo jiné i úvahy, které francouzský politik a spisovatel André Malraux (1901–1976) shrnul ve své knize Imaginární muzeum – totiž že se jedním ze stěžejních nástrojů světových dějin umění stává fotografická reprodukce.

Budování muzea, které by takováto mistrovská díla vystavilo, však narazilo na řadu překážek. Už jen získat od západních muzeí povolení k vystavování „pouhých reprodukcí“ nebylo vůbec jednoduché, o vybudování samotné budovy muzea v národním parku Setonaikai u Vnitřního moře nemluvě. Prefekturní vláda v Tokušimě se však k projektu postavila vstřícně, neboť si od něj slibovala mimo jiné zvýšení turistického ruchu – ostrov Šikoku je sice tradičně spojován s poutí po tamních osmaosmdesáti chrámech (Šikoku henro), významné moderní turistické atrakce mu ale v té době chyběly.

Přes silnou domácí podporu trvalo japonskému týmu historiků umění řadu let přesvědčit o nápadu na nové muzeum také západní odborníky. Jako první získali Japonci povolení od italské a vatikánské vlády a další majitelé autorských práv se pak připojili po prohlídce staveniště muzea. Muzeum umění Ócuka bylo nakonec otevřeno v roce 1998 a dnes láká nejen Japonce, pro něž návštěva západních galerií zůstává snem (zápůjčky zahraničních děl do Japonska nejsou vzhledem k vysokým nákladům na pojištění časté), ale i cizince, které fascinuje už samotný nápad vystavit všechna zásadní díla západního umění na jednom místě.

V muzeu se smí fotit bez omezení a sociální sítě nedovolí nikomu pochybovat o tom, že jde o jednu z nejoblíbenějších japonských kulturních institucí pro „selfíčka“. Na prohlídku je ovšem třeba si vyhradit dost času – výstavní prostor je dlouhý asi čtyři kilometry a od roku 2009 se navíc místní Sixtinská kaple stala dějištěm speciálních představení tradičního divadla kabuki.

Zdroje: