Srpnový svátek obon: letní Dušičky i připomínka hirošimské tragédie

Svátek zemřelých (obon či bon) sice nepatří mezi státní svátky, v Japonsku jde ale o druhou nejvýznamnější událost roku (nejdůležitější jsou novoroční oslavy). Na většině míst se slaví v srpnu (někde i několik dní), v oblasti Kantó, v níž leží i hlavní město Tokio, a také v některých severních oblastech Japonska ale připadá už na červenec. Jde v podstatě o obdobu našich Dušiček, vychází ale samozřejmě z místních náboženství. Dnes je obon chápán zpravidla jako buddhistický svátek, souvisí ale i s kultem šintó, v němž k uctění předků vždy sloužily „svátky duší“ (tama macuri). V obou náboženských systémech jde přitom o připomínku toho, že smrt není definitivním koncem, ale že vazby určitého typu přetrvávají i po ní.

V době obonu se podle tradice vracejí duše zemřelých do svých domovů, aby se tu setkaly se svými blízkými. Má se za to, že vstupují do některých horských květin, které se proto v době svátků trhají a nosí do údolí. Duše ovšem mohou přilétat i na křídlech vážek a motýlů – druhy, jichž se to týká, je v době obonu zakázáno hubit. Aby předkové trefili domů, zapalují se pro ně svíčky, na venkově i hraničky dříví. K setkávání s rodinami slouží domácí buddhistický oltář (bucudan), na který se během obonu vedle fotografií zemřelých, tabulek s posmrtnými jmény či kadidla umisťují také květiny a různé obětiny, včetně misky s vařenou rýží. A obětiny se v tu dobu kladou také na hroby. Na hřbitovech se tak během obonu objevuje vše, co měli nebožtíci rádi – včetně alkoholických nápojů a cigaret.

Během obonu se zpravidla schází celá rodina. Pro mnohé Japonce je to jedna z mála příležitostí vrátit se domů, tedy do míst, kde se narodili a kde dosud žijí jejich rodiče, prarodiče a další příbuzní. „Rodné místo“ se v japonštině označuje jako furusato a pro Japonce má velký význam – jezdí tam načerpat sílu nejen ze setkání s blízkými, ale i z pomyslného návratu do doby dětství, která se jim obvykle při zpětném pohledu zdá být bezstarostná. (Mimochodem, Furusato je i častý název restaurací, je to obdoba naší Babiččiny kuchyně a podobných názvů.)

Obon sice není spojený s volnými dny, zaměstnanci ale často v tu dobu dostávají v práci volno, aby mohli navštívit své příbuzné. V mnohých rodinách se proto připravují speciální pokrmy a slavnostní atmosféru umocňují rodinná shromáždění, během nichž buddhističtí kněží recitují sútry. Velké oblibě se těší také tance bon odori, které se tančí pod širým nebem – každá oblast má přitom svůj vlastní taneční styl. V závěru svátku se pak předkové opět vracejí do místa odpočinku a pozůstalí je při tom vyprovázejí – aby jejich duše nezabloudily, posílají se po řece lodičky se svíčkami či lucerničkami, které jim mají pomoci v návratu do spirituálního světa.

V Hirošimě se obřad vyprovázení duší koná každoročně 6. srpna při příležitosti připomínky obětí atomové bomby, která byla na Hirošimu svržena v tento den před 80 lety. Už od roku 1947 se po řece Motojasugawě, která protéká v těsné blízkosti dnešního Hirošimského parku míru, v ten den po setmění pouští kolem 10 tisíc luceren, na něž lidé píší vzpomínky na ty, kteří výbuch nepřežili, a také prosby o mír. Hirošimský park míru vytvořil známý architekt Kenzó Tange (1913–2005) a přes řeku Motojasugawu je z něj výhled na ruinu bývalého průmyslového paláce, který v roce 1915 navrhl český architekt Jan Letzel. Po výbuchu atomové bomby zůstala budova, ktera se dnes obvykle označuje jako Atomový dóm, jako jediná v okolí částečně stát a dodnes je zachována v podobě, v jaké výbuch přečkala. (Od roku 1996 je zapsaná na Seznam světového dědictví UNESCO.)

Ke svátku obon patří ovšem také ohňostroje a jsou s ním spojené i některé známé slavnosti. Například v Kjótu se každoročně 16. srpna koná festival Gozan no okuribi (doslova „rozlučkové ohně pěti hor“), kterému se obvykle říká Daimondži (tedy „velké znaky“). Jde o vyvrcholení zdejšího obonu, při kterém na pěti kopcích nad Kjótem vzplanou ohně ve tvaru čínských znaků – ty rovněž vyprovázejí duše zemřelých zpět do jejich místa odpočinku. A k obonu patří třeba i třídenní festival tance Awa odori, který se koná ve městě Tokušima ve stejnojmenné prefektuře na ostrově Šikoku údajně už od 16. století.

Zdroje: