Článek
Od února 2022 dominuje našemu veřejnému prostoru téma války na Ukrajině, čímž byla nahrazena covidová éra. Odborníky na mezinárodní právo, médii a politiky byl přijat obecný názorový konsenzus, že útokem na Ukrajinu došlo k porušení mezinárodního práva, když nebyly splněny podmínky Charty OSN pro výjimečné použití síly z jeho obecného zákazu. Těmito podmínkami je sebeobrana nebo mandát Rady bezpečnosti OSN. Takové porušení mezinárodního práva je označováno jako mezinárodní zločin agrese. Toto v základě věcné a nesporné hodnocení je široce akceptováno i ve státech EU.[1]
Na úrovni vládnoucí politické reprezentace EU (předsedkyně EK, šéfka unijní diplomacie, Europarlament), ale i představitelů naší bývalé vládní koalice se pak ustálilo sousloví nevyprovokovaná [2] agrese ze strany Ruska, resp. Vladimíra Putina. Ukrajina je pak pochopitelně chápána jako oběť této agrese, které je třeba pomáhat finančně, zbrojními dodávkami a humanitárně. Proti Rusku je pak uplatňována sankční politika.
Postupně se však z konstatování o porušení mezinárodního práva stala jakási povinná „mantra“ politického diskurzu, kterou je třeba stále opakovat a pokud tak někdo nečiní, je třeba jej k tomu vyzývat (např. bývalými vládními politiky a moderátory v televizních diskusích vůči opozičním stranám, podezřívaným z proruských postojů, když nesdílejí reakci EU na konflikt, aby řekli, že Rusko je agresor).
Situace však dospěla téměř do stavu obsese, kdy „mantra“, že Rusko je agresor a Ukrajina jeho oběť, bylo bývalými vládními politiky prezentováno téměř permanentně, a to i v situacích, kdy na věc nikdo není tázán nebo téma debaty je jiné. Již zcela absurdně bylo po volbách po nové vládní koalici požadováno, aby byla tato „mantra“ součástí i vládního programového prohlášení. Jako by vládní prohlášení nemělo být programem – plánem toho, co se má dělat, ale snad nějakou deklarací pravd. Bývalý premiér Petr Fiala se tak jistě nezapíše do dějin jako někdo, kdo snad přispěl k prosperitě ČR, ale spíše jako někdo, kdo byl proti Rusku.
Za naprostý extrém však považuji skutečnost, že vzápětí po zahájení konfliktu bylo vydáno prohlášení Nejvyššího státního zástupce, ve kterém uvádí, že „Prohlášení na demonstracích i sociálních sítích, která schvalují útok Ruska na Ukrajinu nebo vyjadřují podporu vedení Ruska, mohou být podle něj za současných okolností posuzována jako trestný čin, za který hrozí až tříleté vězení.“[3] Věc je tak povýšena na státní pravdu chráněnou trestním právem.
Následně došlo k pravomocnému odsouzení v několika případech, nejznámější jsou případy učitelky Martiny Bednářové za její vyjádření při výuce a Pavla Křivky za nošení mikiny s písmenem Z, čímž se dle soudů dopustili trestného činu podle § 405 trestního zákoníku, tj. Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia.
Trestněprávní represi v této otázce považuji za naprosto nepřiměřenou, unáhlenou a právně vadnou, neboť neodpovídá stávající judikatuře Nejvyššího soudu.[4]Podle této judikatury je nutnou podmínkou užití tohoto paragrafu skutečnost, že jde o popírání, zpochybňování či schvalování historických událostí, o jejichž realitě není žádných pochyb, které naplňují znaky mezinárodního zločinu a byly jako takové (míněno zločiny) uznány. Účelem zákona je postih hrubého popírání či zpochybňování historicky uznaného rozsahu těchto zločinů.
A zde je právě, jako již obvykle, zakopaný pes pro možné použití daného paragrafu na dnešní situaci. Skutečnost, že Rusko je agresor, nebo spáchalo válečné zločiny, nebyla doposud žádným mezinárodním soudním orgánem uznána (na rozdíl např. od válečných zločinů nacistického Německa označených a odsouzených Norimberským procesem, na jejichž schvalování by zmiňovaný paragraf dopadal správně). Nedošlo tak dosud k žádnému mezinárodnímu soudnímu procesu, který by označil agresora, oběť a stanovil reparace. Jde tedy doposud o právní názor právních odborníků, většinou akademiků, či politickou deklaraci představitelů států, příp. orgánů mezinárodních organizací, jako např. Evropský parlament. Domnívám se tedy, že paragraf nelze aplikovat nejen proto, že věc není doposud zpracována právně závazně, ale není zpracována ani obecně historicky. Historická reflexe nastupuje až s mnohaletým odstupem v pracích odborníků, následně se promítá do vzdělávacího systému, a nakonec do obecného povědomí. Je zřejmé, že soudy si věc posoudily samostatně jako předběžnou otázku. Tuto svou odbornou expertízu však nemohou ex post aplikovat v trestněprávním procesu na jednání běžného občana. Ten je ve svém úsudku odkázán na aktuální zprávy z médií, kdy navíc např. většinu zpráv z bojiště nelze nezávisle ověřit, což tato média pravidelně připouštějí. Média na obou stranách se rovněž stávají nástroji a součástí válečného konfliktu.
Postup našich justičních orgánů proto považuji za excesívní, nemající obdobu ve státech EU, jehož unáhlenost se nyní ukazuje v plném světle v souvislostí s ještě aktuálnějšími událostmi.
Kolo dějin se totiž nemilosrdně pootočilo a vysmívá se celému našemu malému českému politickému, mediálnímu a justičnímu světu. Z našich demokratických přátel a spojenců jsou totiž podle všeho agresoři porušující mezinárodní právo a páchající válečné zločiny.
Útok Izraele a USA na Írán byl generálním tajemníkem OSN Antoniem Gutteresem bezprostředně poté odsouzen a označen za porušení mezinárodního práva.[5]Rovněž akademičtí experti na mezinárodní právo útok odsoudili a označili jej za porušení mezinárodního práva, zločin agrese, neboť ani zde nebyly naplněny podmínky pro oprávněné použití síly dle Charty OSN, tj. sebeobrana či mandát Rady bezpečnosti OSN.[6]
Ani uváděné důvody (existence nukleárního programu pro výrobu jaderné zbraně, balistické rakety s možným doletem do USA), nemohou být z právního hlediska samy o sobě relevantní pro útok. To že někdo disponuje zbraněmi schopnými zasáhnout jinou zemi, nemůže být důvodem pro útok. Možná je obrana na provedený útok. Při poněkud sporném extenzivním výkladu práva na obranu by byl přípustný preventivní útok, ale jen v případě, že předtím útok bezprostředně hrozil. Nic z toho však nebylo splněno.
Tyto důvody se navíc ukázaly jako domnělé. Výrobu jaderné zbraně popřel šéf Mezinárodní organizace pro atomovou energii [7] i zpravodajci USA [8]. Existenci balistických raket s dosahem do USA vyloučily rovněž samotné americké tajné služby.[9]
Ze všech dostupných informací bylo tak od počátku zřejmé, že jde o porušení mezinárodního práva, resp. mezinárodní zločin agrese. Zabití vrcholných představitelů Íránu je rovněž mezinárodním zločinem, neboť tito požívají imunity dle mezinárodního práva. V případě útoku na dívčí školu jde o válečný zločin a hrubé porušení mezinárodního humanitárního práva.
Byl útok na Írán správně pojmenován a odsouzen naší politickou reprezentací a takto vykládán hlavními médii a jejich komentátory? Jsou v prohlášeních politiků a v médiích opakovány jako kolovrátek termíny jako porušení mezinárodního práva, agresoři takto jasně označováni, vyjadřována podpora nebo alespoň soucit s obětmi, volání po sankcích? A naše neziskové organizace jistě pomáhají obětem v Íránu, kde je dle UNHCR až 3,2 milionu lidí vnitřně vysídlených. A všichni političtí a další aktivisté vyvěšují ze solidarity íránské vlajky! Občanská společnost organizuje sbírky, mírové pochody atd.
Ne, právě naopak. Vládní i opoziční lídři ve vzácné shodě, až na výjimky u SPD[10]a hnutí Stačilo (jaký paradox!), za svými demokratickými přáteli, spojenci a nyní nutno dodat i agresory stojí, resp. podporují, souhlasí, mají pochopení. Ani v hlavních médiích téměř nevidíme jednoznačně odsuzující komentátorský postoj.[11]
Za Evropskou unii krásně promluvil např. předseda evropské Rady António Costa: „Podívejte se, nejsem právník. Dívám se na to především z politického hlediska a z něj mohou konstatovat, že Spojené státy a Izrael se rozhodly zahájit tuto iniciativu, aniž by o tom informovaly své spojence,“ uvedl Costa v odpovědi na dotaz, jestli by útoky proti Íránu označil jako nelegální podle mezinárodního práva.[12] To snad není v aparátech orgánů EU žádný právník, který by mu připravil nějaký podklad? Jsou jich tam tisíce! Jaký nebetyčný rozdíl oproti výše zmíněnému eurounijnímu označení „nevyprovokovaná agrese“ v případě Ruska.
Zpět do ČR a namátkou pár příkladů vyjádření našich představitelů.
„Čeští politici vesměs spojence v úderech na Írán podpořili.“[13]
„Nekontrolovatelný íránský jaderný program a podpora terorismu jsou nebezpečím i pro nás a celou Evropu. Česká republika proto stojí za našimi spojencia věřím, že v regionu brzy nastane stabilita a mír“, Andrej Babiš.
„Útoky na Írán byly správné, tamní režim je brutální, shodli se Havlíček s Fialou.“[14]
„Spojenci by měli podpořit zásah v Íránu. Není možné strkat hlavu do písku a řešit legitimitu“, Karel Havlíček. [15]
„Rozumím důvodům, které vedly Spojené státy americké a Izrael k tomu, že tyto údery byly provedeny,“ Petr Macinka.
„Íránský režim je odporný a nesmírně nebezpečný. Zničit tento režim je naprosto správné“, Petr Fiala
„Smrt ajatolláha Chameneího je příslibem naděje pro desítky milionů Íránek a Íránců“, Petr Fiala.
A nyní již zmíněný a v nedávné minulosti aplikovaný § 504 trestního zákona:
„Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“
Již citovaná judikatura Nejvyššího soudu: „Schvalování bude spočívat ve veřejném vyjádření souhlasu s těmito zločiny. Pachatel tak dává najevo svůj souhlas se spáchaným činem, a tím se staví na stranu jeho pachatele“
S ohledem na výše uvedené je těžké si představit jednoznačnější příklady schvalování a ospravedlňování agrese jako nejzávažnějšího zločinu proti míru a válečných zločinů.
V této souvislosti je potřeba upozornit na velmi důležitou a v právu i velmi samozřejmou skutečnost. Účel nesvětí prostředky. Zaklínáním se nedemokratičností nebo brutalitou íránského režimu je právně zcela irelevantní. Na právním hodnocení útoku jako agrese to totiž nic nemění. Zákaz použití síly se vztahuje na všechny státy bez ohledu na to, zda jedna či druhá strana má demokratický režim či nikoliv. V Chartě OSN nenajdeme nic o tom, že státy musí mít demokratický režim, žádná taková mezinárodní povinnost neexistuje. Stát je chápán jako suverén, z čehož pak logicky vyplývá, že je jeho věcí, jaké státní zřízení, forma vlády, či politický režim ve státě panuje. Neexistuje tedy žádné právo svévolně útočit na jiný stát, protože je nedemokratický nebo nedodržuje lidská práva. Žádný stát není oprávněn nahrazovat v jiném státě nedemokratický režim jiným režimem. Historie navíc jasně ukazuje (Írák, Afghánistán, Libye), že se to nikdy nepovedlo a vedlo to ještě k většímu počtu civilních obětí. Představa, že někde nastoupí američtí good guys proti místním bad guys a udělají tam pořádek, jsou pohádky amerických akčních filmů.[16]
Že nelze zločiny ospravedlňovat odkazováním na páchání zla protistranou výslovně zmiňuje opět i citovaná judikatura Nejvyššího soudu „Snahami o ospravedlnění budou poukazy na historickou situaci a na to, že např. spojenci [17] páchali tytéž zločiny, popřípadě ještě horší“. Úvaha je podobně jednoduchá, jako že na trestnosti ublížení na zdraví nic nemění, pokud se např. manžel bude hájit nevěrou napadené manželky.
Je tedy na místě se ptát, jak zareaguje Nejvyšší státní zastupitelství pod novým vedením? Vydá prohlášení o trestnosti schvalování agrese na Írán, nebo se to už rozumí samo sebou a všichni státní zástupci již vědí, co mají dělat? A co nošení červené trumpovské kšiltovky, je na stejné úrovni jako nošení mikiny s písmenem Z? Čekají nás složité právní otázky a bude asi potřeba rozšířit kapacity českých věznic! Skončí ve stejné cele Petr Fiala s Andrejem Babišem jako Karel Kramář s Aloisem Rašínem? A zachrání je amnestie prezidenta Petra Pavla stejně jako byli zachráněni Kramář s Rašínem amnestií císaře Karla I.?
Samozřejmě, že nic takového se nestane. Naše národní povaha je sice zjevně hujerská, ale vlastně to nemyslíme vážně, zvláště pokud by snad měly vzniknout nějaké větší problémy. Z této šlamastyky proto snadno vyklouzneme mlčením nebo nějakou sofistikovanou právní ekvilibristikou ve smyslu, že není agresor jako agresor a není schvalování jako schvalování.
[1] Hodnocení situace jako porušení mezinárodního práva sdílí i maďarský premiér Viktor Orbán, který jinak nesouhlasí s evropskou reakcí na situaci.
[2] Tento přívlastek má zřejmě naznačovat, že jakékoliv faktické okolnosti, jako např. rozšiřování NATO jsou irelevantní.
[3] Viz. ČTK, Veřejná podpora ruské agrese na Ukrajině může být trestná, varuje nejvyšší žalobce, 26. 2. 2022.
[4] Viz. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Sp. zn. / Č.j.: 15 Tdo 513/2023 Sb.c, ze dne 20. 9.2023.
[6] Názory expertů na mezinárodní právo na protiprávnost útoku na Írán viz např. zde: https://www.theguardian.com/law/2026/mar/02/legality-us-israel-attacks-iran-uk
[10] Tomio Okamura útok označil za porušení Charty OSN, podobně se vyjádřila Kateřina Konečná.
[11] Světlá výjimka u komentátora v médiích viz. např. zde
Velmi erudovaná politologická analýza odborníka zde
[16] Které mám mimochodem rád, ale chápu je právě jen jako pohádku.
[17] Zde si v našem kontextu doplňme místo „spojenci“ brutální íránský režim.
