Článek
Jednoho dne jsem během své polední pauzy v práci rozhodl, že se zastavím do nedalekého supermarketu, abych si koupil „něco sladkého“. Přiznám se, že si občas po obědě rád dám nějaký kousek čokolády, nebo něco dobrého. Naštěstí se to na mně zatím příliš nepodepisuje, ale časem to určitě přijde. :-D A tak jsem se vydal na několikaminutovou cestu směrem k obchodu.
Počasí nebylo toho dne příliš vlídné; sice nepršelo, ale foukal studený vítr a já jsem si inteligentně nechal v kanceláři čepici. Alespoň jsem tedy zrychlil krok, abych si zbytečně neuhnal nějakou rýmu. Dost na tom, že když člověk jede v autobuse, každý druhý cestující tam pokašlává a popotahuje. Za mě by takoví lidé měli být spíše doma a dát se do pořádku, ale rozumím tomu, že to asi ne každému zaměstnavatel umožní, případně že si to někdo nemůže kvůli penězům dovolit. Smutná doba.
Mezi samotným zbožím mne zaujaly polomáčené sušenky. Nebyly to takové ty klasické malé, které známe v červeno-žlutém a později také modro-žlutém obalu; tento řetězec má prodává ještě produkt jiného výrobce. Tyto máslové sušenky na sobě mají klasickou tabulkovou čokoládu, žádnou polevu. To bylo přesně to, co jsem hledal. Navíc je balení poměrně velké, tak se ještě budu moct rozdělit s kolegou. No a nebo taky ne. :D
Do košíku jsem přidal ještě žvýkačky a láhev vody a měl jsem se k odchodu. Ostatně pauza na oběd netrvá věčně a asi není potřeba nikoho zbytečně provokovat tím, že ji budu okatě přetahovat. Takže hurá k pokladně.
Stoupnul jsem si do fronty, přede mnou byli asi 3 lidé. Otevřené byly jen 2 pokladny, zřejmě se někteří ze zaměstnanců obchodu také odebrali na oběd. Sice není ideální strávit u pokladny tolik času, na druhou stranu ale najíst se potřebujeme všichni. To jsem ovšem ještě netušil, že doba, kterou zde nedobrovolně pobudu, se ještě o něco prodlouží.
Zákazník přede mnou, starší pán kolem sedmdesátky, si vyskládal svůj poměrně velký nákup na pokladní pás a odebral se více dopředu, aby sis jej zase po namarkování vzal zpět a uložil do tašek. Po načtení pár položek přišly na řadu jakési čokoládové tyčinky, které byly slepené páskou do balení po třech kusech. Pokladní je vzal, namarkoval, a důchodce přede mnou se zarazil. Letmým pohledem na displej pokladny jsem zjistil, že to balení stálo kolem 50 korun. A to se nakupujícímu příliš nepozdávalo.
„Prosím vás, kolik že stály ty čokoládky?“ zeptal se důchodce podrážděným hlasem.
„49,90,“ odpověděl mu pokladní.
„Ale tam byla jiná cenovka, mělo to stát nějakých 32 korun,“ ohradil se stařík a bylo jasné, že tenhle nákup nebude jen tak.
„Já opravdu nevím, jaká tam byla cenovka,“ prohlásil mladý muž na pokladně neochotně, „vím jen to, že mi to tady ukazuje 49,90.“
„Za tu cenu je ale nechci,“ řekl nekompromisně důchodce, „máte tam jinou cenovku, tak byste mi měli to zboží prodat za částku, která je tam uvedená.“
Na to pokladní klasicky zavolal „někoho z vedení“ a dotyčný se pak i se zákazníkem odebral na prodejnu, aby spolu mohli cenu ověřit. Celá fronta zatím pochopitelně stála, protože pokladní měl rozmarkovaný nákup.
Po chvíli se oba pánové vrátili a vedoucí směrem k pokladnímu prohlásil: „Tak ta cena 49,90 je v pořádku, není tam žádná chyba.“
Pokladní se tedy jal pokračovat v markování zbytku nákupu, což ale důchodce dost pobouřilo: „Ta cena vůbec není v pořádku, vy zabalíte 3 tyčinky dohromady, napíšete k tomu, že je to akce 2+1 zdarma a ve výsledku z vás vyleze, že se ta akce vztahuje na celá ta balení. Takže si musím koupit 2 + 1 balení po třech tyčinkách, aby mě pak jedno balení stálo těch 32,90. Vy si myslíte, že to mám místo chleba, nebo co? Laskavě mi to vystornujte, za tu cenu to prostě nechci.“
„Pane ale to je váš problém, že jste to nepochopil, já zase budu muset volat vedoucího, ať mi to přijde vystornovat. Nechcete si ty tyčinky raději koupit namísto toho zdržování? Aspoň byste se z toho poučil pro příště,“ prohlásil s potměšilým úsměvem pokladní.
To ovšem neměl dělat, protože to milého zákazníka rozpálilo do běla. Ani se mu nedivím, pokladní by si podobné jízlivé poznámky k zákazníkům dovolovat neměl. Nehledě na to, že ta akce byla skutečně mizerně označená, skoro mi to až zavánělo právě tím, že je to léčka, do které se spousta zákazníků chytí a u pokladny nad tím pak mávne rukou. Tento důchodce ovšem o něčem takovém nechtěl ani slyšet.
„Poslouchejte, mladíku, vy mě tady nebudete vychovávat! Slušně jsem vás požádal o storno - za ty poznámky byste si zasloužil po čuni. Být to někde venku, tak se nerozpakuju a jednu vám ubalím. Rodiče to evidentně zanedbali!“ zuřil důchodce.
„A víte vy co?“ přestal si zákazník najednou balit svůj nákup. „Tak když se vám nechce stornovat jedna položka, tak vystornujte celý ten nákup. Já nebudu nakupovat v obchodě, kde ze mě dělají blbce!“
S těmi slovy se pán otočil na podpatku, vyndal tašky s částí nákupu z vozíku zpět do odkládacího prostoru pokladny a s rozverným zvoláním: „Spánembohem!“ se odporoučel z obchodu pryč.
My jsme zůstali stát ve frontě, nějaká paní ve středních letech, která stála za mnou, prohlásila něco o „troubovi“. Nejsem si zcela jist, zda to bylo adresováno pokladnímu, nebo tomu zákazníkovi. V každém případě ovšem pokladní stejně (opět) volal vedoucího a ten nákup stornoval, přičemž mu pokladní (samozřejmě dosti přikrášleně) vylíčil, jak se podle něj celá situace udála. To ovšem nenechalo v klidu tu paní za mnou, která se na pokladního rozkřikla, že kdyby se nechoval jako trouba, nemusel teď řešit tuto situaci. Tak aspoň víme, na koho prve to označení myslela. 😊
Nakonec to pán vyřešil s určitou elegancí, ačkoliv si myslím, že vyhrožovat někomu fyzickým napadením je přinejmenším zbytečné. Za sebe chápu naštvání toho člověka, sám nemám tyhle mnohoznačné cedulky s „akcemi“ rád. Ještě když obchod schválně zboží naaranžuje tak, aby se to dalo vykládat více způsoby. Samozřejmě, cílem je (jak jinak) vydělat. Ale to se tedy v tomto případě dost nepovedlo…
