Článek
Jednoho středečního brzkého odpoledne jsem se vydal do místního supermarketu, jelikož mne po obědě začala tzv. „honit mlsná“. Zřejmě jsem k polednímu jídlu zvolil nevyvážený poměr sacharidů, bílkovin a tuků, to pak holt takhle dopadá. Nicméně tento článek nemá pojednávat o výživovém poradenství, na to jsou zde jiní odborníci a já jim nehodlám fušovat do řemesla.
V jinak zcela obyčejném supermarketu plném lidí, vozíků a všudypřítomné nervozity, zda je ještě k dispozici nějaké zlevněné zboží, se odehrála scéna, která sice trvala jen pár minut, ale v sobě nesla přesný obrázek určitého typu přístupu k okolnímu světu – lhostejného, bezohledného, a především pak arogantního.
U regálu s pečivem stála žena. Byla od pohledu sebevědomá, s výrazem, který dával jasně najevo, že ví, co dělá, a že se rozhodně nebude nikomu ze svého chování zodpovídat. Nebyla to klasická značková matka, spíše žena z lidu. Po jejím boku nervózně popocházel malý chlapec – možná čtyřletý – s očima upřenýma na voňavé rohlíky v příslušném regálu. Žena si pohledu chlapce všimla. Bez váhání tedy sáhla dovnitř, popadla jeden rohlík a bez jakékoli známky nejistoty ho podala dítěti. Bez kleštiček, bez pytlíku, bez náznaku, že by to bylo něco, co by mělo čekat na pokladnu. Dítě se rozzářilo, jako by právě dostalo pozvánku na zmrzlinu v parku, a zakouslo se s chutí do čerstvého pečiva. Nutno podotknout, že tento jev je v českých obchodem poměrně častý, ačkoliv více jej vídávám spíše u rodičů s menšími dětmi. Herež, budiž.
Matka se mezitím věnovala výběru jiných položek a chlapec si nerušeně pochutnával. Po chvíli zbývala v jeho drobných rukou už jen polovina rohlíku. Jenže pak, v jedné z těch nevyzpytatelných dětských chvil, kdy se pozornost přesune k něčemu zajímavějšímu, než je jídlo, ta druhá půlka rohlíku nešťastně upadla. Dopadla na studenou, nevábně vypadající dlažbu mezi odpadkovým košem a regálem se sušenkami.
Chlapec se na svou matku podíval s nejistotou v očích. Možná čekal, že možná dostane vynadáno, možná čekal nový rohlík, možná ještě něco jiného. Žena se však jen lhostejně sehnula, sebrala spadlou půlku a s naprostým klidem ji vyhodila do koše. Nepatrné cuknutí obočí bylo jediným náznakem emoce, jinak se její tvář nezměnila. Ještě se výhružně rozhlédla okolo, kdyby snad někdo chtěl něco namítat. V okolí jsem však byl pouze já a jeden z pracovníků supermarketu, přičemž oba jsme tento drobný incident zaznamenali, ale ani jeden z nás se k němu v onu chvíli nevyjádřil.
Následoval obvyklý sled událostí; žena s dítětem pokračovala v nákupu. Ve vozíku přibylo pár věcí – jogurt, krabice mléka, balené párky. Nic velkého, spíše běžný nákup na 2 – 3 dny. Pak si dotyčná ještě prohlížela nějaké dekorace a vydala se k pokladně. Žádný rohlík v košíku samozřejmě nezbyl. Ten první, který dostalo dítě, už byl napůl sněden a napůl v koši. Pokladní načetl všechny položky a žena se chystala zaplatit. Bez ostychu, s lehkým úsměvem jakoby nic. Jenže jak už to tak bývá, pokladním byl ten zaměstnanec, který spolu se mnou předtím viděl, co se stalo u regálu se sušenkami.
„A ještě jste měli rohlík, že?“ vybafl z ničeho nic na platící zákaznici.
„Jakej rohlík? Co to tady vykládáte?“ osopila se na něj ta maminka (fakt mě to svádělo napsat tam tvrdé Y)
„No tadyhle váš přepokládám syn si u pečiva dával rohlík, než mu spadl na zem,“ nedal se pokladní a už chtěl rohlík namarkovat.
„O tom já nic nevím, my jsme žádný rohlík neměli,“ trvala na svém poměrně hlasitě zákaznice. Lidé se začali otáčet.
To jsem ale už nevydržel a přispěchal jsem se svojí troškou do mlýna: „Prosím vás, to vám to fakt není blbé? Budete se tady hádat o rohlík za 3 koruny, který jste tomu dítěti dala a tady se tváříte, že nikdy neexistoval?“
V tu chvíli bylo vidět, že dáma poněkud znejistěla, a tak jsem pokračoval: „Uvědomte si, že tady ten obchod má na každý metr čtvereční x kamer, navíc jsme vás tady s pánem oba viděli. Jestli vám stojí za to kvůli nějakým třem korunám čekat na policajty a pokutu…“
Pokladní se na mě přátelsky usmál. Rodička by nás nejspíše oba probodla pohledem, kdyby to bylo možné. Rohlík ale zaplatila, a rudá vzteky a studem z obchodu vystřelila jako namydlený blesk.
Někdo by řekl: „No tak co, jeden rohlík, pár korun. Stane se.“ Možná. Možná se to skutečně stane. Jenže není to ten rohlík, co v té scéně drhne. Je to ten pocit samozřejmosti, s jakou matka dala dítěti pečivo ještě před zaplacením. I to bych ještě zkousl; ačkoliv to není ideální, děje se to celkem často a rodiče pečivo prostě později zaplatí u pokladny. Co mě ale opravdu irituje, je nezájem o to, že zboží má svou cenu, že existuje nějaký společenský rámec, ve kterém bychom se měli pohybovat. A nakonec i to, jak ta osoba bez uzardění lhala a odmítala platit něco, co prokazatelně platit měla.
Není to otázka peněz. Je to otázka postoje. Postoje, který říká: „Mě se to netýká. Já si to můžu dovolit.“ Ne ve smyslu finančním, ale morálním. Je to druh každodenní arogance, která proniká do prostoru tiše – a zřejmě právě proto také účinně. Je to ukázka něčeho hlubšího: úbytku respektu k věcem, které tvoří každodenní základ slušného soužití.
Bude-li se tak chovat každý z nás, vrátíme se v dohledné době zpět na stromy…
